Amerikanistka Denisa Krásná: Stačí jedno slovo. Zákazy knih ochromují školy v USA

Zákazy pod rouškou ochrany dětí před „nevhodným obsahem“ postihují hlavně současnou young adult literaturu, především s tématy LGBTQ+, rasismu nebo závislostí. Ovšem mnohdy dochází i na klasiky jako Kdo chytá v žitě J. D. Salingera nebo O myších a lidech Johna Steinbecka. Dějištěm nové fáze kulturní války jsou školní i veřejné knihovny a emotivní jednání školních rad, na nichž vznášejí rodiče své politické požadavky na obsah osnov. „V každé knize se najde něco, co může být zneužito k zákazu, a často jde jen o jediné slovo,“ říká amerikanistka Denisa Krásná z Masarykovy univerzity v Brně, s níž jsme k tématu pořídili rozhovor.

Zákazy knih ve Spojených státech mají delší tradici, ale nyní se mluví o nové vlně, zejména po roce 2021. Co se vlastně změnilo? A co bylo spouštěčem této fáze?

Jde o kulturní války, tedy reakci konzervativní části společnosti na rostoucí důraz na diverzitu, inkluzi a dekolonizaci, a to nejen ve vzdělávání, ale i v širším společenském kontextu. Ano, nejde o nový fenomén, knihy se zakazovaly i dříve, ale nikdy v takovém množství. Dříve se zákazy opíraly o morálnost nebo nevhodnost pro děti, což se dělo už v 19. a 20. století. Dnes jde však spíš o kontrolu narativu.

Někteří analytici se domnívají, že spouštěčem mohla být pandemie, kdy rodiče během domácí výuky zjistili, co se učí jejich děti ve školách. Může to být jeden z důvodů?

V americké společnosti je angažovanost rodičů ve vzdělávání výrazně větší než například v západní či střední Evropě. Rodiče jsou často součástí školních rad a aktivně se zajímají o obsah výuky. Pandemie tedy skutečně mohla být spouštěčem, a to hned v několikerém smyslu. Během pandemie se totiž také více diskutovalo o různých ideologiích a nabraly na síle konspirační teorie. Studenti o těchto tématech často diskutovali s rodiči, což vedlo k ještě větší angažovanosti rodičů a jejich zájmu o to, co se bude dít po návratu dětí do škol.

Trailer dokumentu Banned Together, zdroj: YouTube

Jak k zákazu knih v praxi dochází?

Liší se to hodně stát od státu i mezi školami. Obvykle podnět k zákazu vychází od rodiče, někdy i od učitele, který si stěžuje na obsah knihy. V případě Floridy stačí jediná námitka jednoho rodiče. Rodič řekne: „Nesouhlasím s tím, aby mé dítě četlo Johna Steinbecka!“ A daná kniha je okamžitě stažena z osnov i školních knihoven, aniž by muselo dojít k odbornému přezkoumání. V jiných státech je proces složitější. Někde stačí jedna námitka, jinde je potřeba více rodičů, kteří se spojují do koalic. Kniha je pak stažena dočasně a má dojít k odbornému přezkoumání speciální komisí. Tyto komise jsou však často složené ze samotných rodičů, kteří jsou napojeni na konzervativní think tanky a vyvíjejí tlak na stažení konkrétních titulů. Měla by se posuzovat vhodnost obsahu pro věkové skupiny, přítomnost vulgarismů či nahoty, nikoli ideologické aspekty jako rasismus nebo gender, ovšem často je tomu naopak.

V zákazech knih hrají velkou roli konzervativní skupiny, například Moms for Liberty. Jaká je jejich strategie? Předpokládám, že svůj vliv posazují hlavně přes školské rady…

Ano, je to hlavně přes školské rady. Moms for Liberty mají buňky v různých státech a díky centrále vědí, co dobře funguje. Lobbují, spolupracují s republikánskou stranou a konzervativními organizacemi a dosazují své členy do školních rad. To je jejich hlavní a nejúčinnější strategie. V radách tedy mají své členy, silně ovlivňují hlasování a posuzování knih. Politicky to mají velmi dobře zvládnuté a jejich vliv je značný.

Republikánský prezidentský kandidát, floridský guvernér Ron DeSantis hovoří na setkání politické organizace Moms for Liberty; Filadelfie, 30. června 2023. Moms for Liberty se zasazuje proti školním osnovám, které zmiňují LGBTQ+ práva, dále rasu a etnický původ, teorii kritické rasy a diskriminaci, foto: ČTK / AP – Matt Rourke

Jak se obvykle definuje „nevhodná kniha“? Liší se to podle lokálního kontextu nebo legislativy?

Pojem „nevhodný obsah“ je silně politizovaný a slouží jako zástěrka pro ideologickou cenzuru. Obvykle je definován přítomností vulgarismů nebo nahoty. V každé knize se najde něco, co může být zneužito k zákazu, a často jde o jedno jediné slovo. Většinou se však cenzoři zaměřují na knihy, které pojednávají o rasismu, trans lidech, dospívání, policejním násilí, brutalitě, kolonialismu nebo otroctví – zkrátka cokoliv, co se nehodí konzervativním skupinám.

Ze školních knihoven se stahují tisícovky titulů, mnohdy méně známých. Jak se zákazy dotkly klasiky? A vracejí se zákazy knih, které už v minulosti zakázány byly?

Ano, některé zákazy se vracejí. Například Harper Lee a její Jako zabít ptáčka byla často zakazována. Důvodem je nevhodný jazyk, nebo – viděnou levicovou optikou – nevhodné zobrazování rasových vztahů. Zajímavé je, že u Huckleberryho Finna od Marka Twaina se na zákazu shodnou jak konzervativní, tak progresivní skupiny. Vycházejí sice z odlišných hodnotových pozic, ale obě strany kritizují román pro jeho jazyk a zobrazování rasových stereotypů – konzervativci často kvůli vulgaritám a „nevhodnému obsahu“, progresivní skupiny kvůli opakovanému užívání rasových nadávek a problematickému zacházení s postavou Jima. Dalšími klasikami jsou díla nositelky Nobelovy ceny za literaturu Toni Morrison, například Nejmodřejší oči nebo Milovaná, kde jsou důvodem násilí, sexualizovaný jazyk a znepokojující zobrazení otroctví.

Odpůrci zákazů argumentují, že je nutné učit o těchto věcech, aby se neopakovaly. Konzervativní skupiny však často nechtějí, aby se studenti těmto tématům vůbec vystavovali. Kdo chytá v žitě od Salingera je zakazován kvůli vulgarismům a vzdoru proti autoritám. Klasiky Johna Steinbecka, jako O myších a lidech nebo Hrozny hněvu, jsou často zakazovány kvůli vulgarismům, ale řeší se v nich i rasové otázky a chudoba. Tyto knihy pojednávají o marginalizovaných skupinách a jejich těžkostech, což je v rozporu s ideálem amerického snu.

Tričko s protestem proti zákazu knih na těle jednoho z účastníků zasedání školské rady (14. února 2023) v okresu Pinellas na Floridě. Konkrétně se tam diskutovalo, jak přistupovat k románu Toni Morrisonové z roku 1970 The Bluest Eye (česky vyšlo roku 1983 pod názvem Nejmodřejší oči), foto: Tampa Bay Times / Abaca Press / Profimedia.cz – Dirk Shadd

Podle amerického PEN klubu je nejnovějším trendem „měkká“ cenzura, tedy stahování většího množství knih z preventivních důvodů, ještě před tím, než si na ně někdo stihne stěžovat. Jak se tato autocenzura projevuje?

Jde o to, že se zaměstnanci, například učitelé nebo knihovníci, obávají ztráty zaměstnání. Učitel, který se rozhodne představit studentům knihu nepopulární mezi konzervativními rodiči, čelí velkému tlaku a často dochází k propouštění. Proto se učitelé sami rozhodnou takové knihy nezařazovat do osnov ani do knihoven. Tlak konzervativních skupin funguje skrze psychologický nátlak a manipulaci, což vede k tomu, že kontroverzní tituly nejsou vůbec zařazovány do knihoven, a to už ve fázi nákupu knih.

Jak jsem pochopil z jedné vaší předešlé odpovědi, dá se ovšem také mluvit o cenzuře zleva, tedy z progresivní části politického spektra.

Ano, určitě, ale je to jiné. Není to formalizované. Většinou jde spíše o autocenzuru. Zleva se vznášejí námitky vůči různým titulům, protože obsahují rasové nebo genderové stereotypy, nebo nereflektují dnešní dobu a posun společnosti v hodnotách. Progresivní, levicová část společnosti usiluje o to, aby se z množství dostupné literatury vybíraly raději jiné tituly, které jsou kvalitní a napsané někým, kdo v minulosti neměl možnost publikovat. Jde spíše o tlak na změnu titulů a reflexi dnešní doby, než o formální proces zákazu knih. Levice nechce knihy zakazovat, ale spíše je nahrazovat vhodnějším obsahem.

Kanadský dokument CBC The Shadow War on Libraries o bojích o knihovnu v městečku Valleyview (Alberta), zdroj: YouTube

V jedné studii jsem zaznamenal, že zákazy knih nyní už negenerují zvýšený zájem o tyto tituly. Čím si to vysvětlujete?

Osobně si myslím, že efekt zakázaného jablka nemůže v dnešní době fungovat. Zaprvé, studenti obecně málo čtou a informace si spíše nacházejí na sociálních sítích, jako je TikTok. Tam mají dostatek jiných, protichůdných názorů, takže nemají potřebu vyhledávat zakázané knihy. Zadruhé, zákazů je tak obrovské množství – desetitisíce titulů – že to tlumí zájem. Zakázané tituly ztrácí na výjimečnosti, která by podnítila zvědavost.

V návaznosti na to, co říkáte, že děti nečtou a že je mnohem větší vliv sociálních sítí, nepřeceňujeme vlastně trošku ty zákazy, když se o tom takto debatuje?

Na jednu stranu ano, ale na druhou stranu studenti bez ohledu na sítě musí chodit do školy a číst to, co je v osnovách, aby prošli zkouškami. Jsou tedy vystaveni vybraným titulům. Pokud je budeme stimulovat jen určitým směrem a podávat jim pouze jeden narativ, nebudou vystaveni alternativním pohledům. I když je společnost pestřejší a studenti mají kolem sebe vrstevníky z marginalizovaných skupin, v některých kruzích jsou studenti začleňováni výhradně do své konzervativní bubliny. V takovém případě nedochází k rozvoji empatie vůči jiným, což je právě to, co čtení knih podporuje – pochopení zkušenosti někoho jiného.

Záběr z dokumentu The Shadow War on Libraries kanadské veřejnoprávní společnosti CBC o bojích o knihovnu v městečku Valleyview v provincii Alberta. Stojí tam proti sobě komunita LGBTQ+ a členové městské rady, zdroj: YouTube

Na hodnocení dopadů je možná ještě brzy, přesto: Může to studentům, kteří pokračují ve studiu a hlásí se na vysoké školy, například v jiných státech USA, dělat problémy při přijímacím řízení, pokud školy vyžadují znalost určitých titulů, které jsou ovšem někde zakázány?

Především bude problém v kritickém myšlení studentů. Americký vzdělávací systém funguje jinak než u nás – není tam takový tlak na znalost faktů, ale spíše na rozvoj kritického a analytického myšlení. Pokud student nemá dostatečně široké spektrum vzdělání, nemůže správně, kriticky a analyticky reagovat, protože nezná zkušenosti ostatních. Zákazy vzdělávání omezují a tlačí ho jedním směrem, nepodněcují k samostatnému myšlení. To bude problém při přihláškách na vysoké školy i pro přijetí do studia.

I když zatím nemáme studie o úspěšnosti těchto studentů, je pravděpodobné, že konzervativní rodiče budou tlačit na to, aby jejich děti šly na podobně konzervativní školy. Nicméně tyto kruhy často také chtějí pro své děti diplomy z elitních škol, jako jsou Harvard, Yale nebo Stanford, které ovšem lze považovat za liberální. Tam by tyto děti mohly mít problém.

V některých případech soudy dokáží zákazy zvrátit. Kromě toho proti zákazům vystupují různé skupiny, například knihovníci nebo studenti. Jak jsou úspěšní?

Soudní procesy jsou velmi často úspěšné, pokud se u nich argumentuje svobodou slova a projevu, což je stále základ americké identity. Ale ne vždy se to dostane až k soudu. Odpor progresivních skupin není tak organizovaný jako u Moms for Liberty, chybí jim veřejná podpora a dostat případ k soudu je náročná práce. Pomáhá rovněž to, když se celebrity postaví na jejich stranu, jako například zpěvačka Pink, která rozdávala zakázané tituly na svých koncertech na Floridě. Mediální tlak a veřejná podpora zvyšují šanci na zvrácení zákazů, zejména v umírněnějších republikánských státech, kde je možné se proti rozhodnutím odvolat.

Největší počet zákazů je v republikánských státech, jako Texas a Florida. Jak to probíhá v demokratických státech?

Je to podobné. I když se státy na západním pobřeží, jako Washington, Oregon, Kalifornie, berou jako progresivní a liberální, geograficky je většina těchto států republikánská. Velká města u pobřeží jsou sice progresivní a liberální, a díky nim jsou tyto státy celkově demokratické, nicméně i v těchto státech, stejně jako v New Yorku, existuje řada školních okrsků, kde převládají konzervativní názory. Legislativa pak umožňuje rodičům dosáhnout zákazu. Není to sice jako na Floridě, kde byl přijat celostátní zákon umožňující okamžitý zákaz na základě jediné námitky rodiče, ale cesta k zákazu není nemožná. Stačí sehnat více hlasů a předložit to odborné komisi k posouzení. Často trvá měsíce, než se komise sejde, ale kniha může být po tuto přechodnou dobu stažena z osnov. A i když komise nakonec rozhodne, že na titulu není nic závadného, ne vždy se vrátí do školních osnov, což je mnohdy dáno autocenzurou.

Jaké praktické dopady má tato kulturní válka kolem knih a knihoven na rodiče?

Rodiče jsou vystaveni další práci, a navíc i stresu. Kromě běžných starostí s vyděláváním peněz a péčí o děti musí řešit i politizaci rodičovské role, což může vést ke konfliktům v komunitě a má i psychické dopady. Dochází také ke ztrátě důvěry ve školský systém u mnoha rodičů, kteří se pak rozhodnou pro alternativní školy nebo domácí výuku. Ne každý rodič si však může dovolit domácí výuku, ani nemá dostatečné nástroje, aby své dítě připravil na vysokou školu, což je v americké společnosti stále považováno za předpoklad úspěchu.

Zákazy knih rovněž prohlubují bariéry pro rodiče z marginalizovaných komunit, protože vedou k většímu rasismu, sexismu, homofobii a transfobii. Knihy tím pádem nereflektují zkušenosti dětí z těchto skupin, což pak dopadá i na rodiče.

Nedávno jsem viděl dokument televize CBC o malém kanadském městě, kde podobné boje o knihovnu prakticky rozložily místní komunitu. Přelévá se fenomén zákazů knih také do Kanady?

Kanada je v tomto progresivnější, ale do jisté míry se to tam přelévá. Kanadská vláda podporuje výuku o období kolonialismu, probíhá dekolonizace školství na národní úrovni. Je to více centralizované, i když ne do té míry jako v Evropě. Kdekoliv v Kanadě v knihovně uvidíte umění původních obyvatel, jejich tituly. Kanada podporuje marginalizované skupiny různými granty, multikulturní literatura je podporována. Ale i tam jsou konzervativnější provincie, například sever Alberty, které lze mentalitou přirovnat k americkým republikánským státům. Například skupina Action4Canada nabádá k zákazům a je inspirovaná taktikami Moms for Liberty. Má kolem stovky buněk po celé zemi, hlavně v Britské Kolumbii.