Filozof Liessmann nadále kráčí proti proudu trendového myšlení

Konrad Paul Liessmann (* 1953) je asi neznámějším současným rakouským filozofem či možná lépe filozofem nejhlasitějším. V češtině byla první knihou, pod níž je podepsán, olomouckou Votobií roku 1994 vydaná práce O myšlení, kterou sepsal a sestavil spolu s Gerhardem Zenatym a měla charakter tematického, pedagogicky pojatého přehledu z dějin filozofie s ukázkami prací vybraných autorů. Když pak táž (dnes už dávno neexistující) Votobia publikovala v roce 2000 Liessmannův spis Filozofie moderního umění, zůstával tento ve Vídni působící autor jaksi jedním z mnoha, kterým zde vycházely filozofické práce. To se změnilo právě Teorií nevzdělanosti (2006, česky poprvé 2009), polemickým esejem o posunech ve vysokoškolském vzdělávání, které podle autora směřuje k utilitárnosti, k pragmaticky vnímanému sbírání kreditů a titulů, ke snižování vzdělanostních nároků. K tématu se vrátil ve svazcích Hodina duchů. Praxe nevzdělanosti. Polemický spis (česky 2015) a Vzdělání jako provokace (česky 2018).

Na univerzitní provoz Liessmann naráží i ve svazku Všude samá lež a jiné pravdy, ale tady jde pouze o jedno z mnoha témat, jichž se dotýká. V originále předloni vydaný soubor totiž obsahuje příspěvky, které autor publikoval mezi lety 2018 až 2022 v rakouských a švýcarských periodikách, mimo jiné v Neue Zürcher Zeitung. Často běží o docela krátké komentáře, někdy spíše o eseje tak do deseti tiskových stran. Autor příspěvky rozdělil do šesti oddílů. Předsadil jim předmluvu, v níž mimo jiné píše:

…nepochybně se mýlí každá doba, ale každá se mýlí po svém. (…) Každý, kdo se začne zabývat právě aktuálním děním, není vůči takovým falešným závěrům imunní. Případ od případu však může vycházet najevo jejich značná produktivita. Je až ohromující, jak rychle se někdy prokáže bezvýznamnost domněle závažných a hojně diskutovaných fenoménů; naopak jak jako studená sprcha zapůsobí zjištění, jak často něco skutečně důležitého bylo jednoduše přehlédnuto. Vnímavost vůči době, v níž žijeme, není skutečně možné vyškolit tak, abychom vždycky dokázali rovnou říct, čeho se to právě zúčastníme. Ale můžeme se o to pokoušet.

Neříkejme na sebe vše

Nevyhneme se tu nálepkám a zjednodušením, neboť to zakládá již sám charakter Liessmannových mediálních příspěvků, v nichž z podstaty žánru musí docházet k zobecňování. Autor nesdílí náklonnost k řadě současných společenských trendů a jevů, snaží se upozorňovat na jejich úskalí a zdání. Takovými například jsou autenticita, autofikce, proměna hodnocení umění, kdy se více než na estetické kvality díla hodnotitelé zaměřují na občanskou bezúhonnost tvůrce. Liessmann rovněž píše kupříkladu o požadavcích na transparentnost a důvěryhodnost, o akcentech na identitu, emoce, korektní jazyk, glosuje zveřejňování soukromí a psychického rozpoložení, uvažuje o poklonkování digitálním technologiím, o masovém turismu, ekologickém pokrytectví, o cancel culture. Přemýšlí o zhoubnosti převádění politických otázek na morálku. Už z takového výčtu jde při současných způsobech pochopitelně učinit rychlý závěr: Tohle jsou stesky zase nějakého starého bílého muže, který se nechce smířit s tím, že doba hraje proti němu, ztrácí mocenskou pozici a nepřijímá nové paradigma. Jenže Liessmann šel proti proudu už před dvaceti lety, kdy ten „proud“ měl o dost jiné projevy, než jsou ty nynější.

Podívejme se detailněji na jeden příklad z prvního oddílu knihy, konkrétně z textu Průhledné přepážky. Filozof píše, že si lze v hotelích všimnout rostoucího výskytu designového prvku, kdy koupelny a toalety jsou „od ostatních místností odděleny pouze prosklenou stěnou“. (Autor recenze na tento prvek narazil v libereckém hotelu Pytloun.) „Sdělení toho pochybného designového nápadu je jasné: nebuď upjatý, nemáš co skrývat, kdo trvá na soukromí, je konzervativní,“ dovozuje Liessmann. „Indiskrétní vystavování intimity na odiv však také koresponduje s jiným fenoménem našich dnů: s typem citlivosti, která se nejenže pohledům druhých neuzavírá, ale někdy se jim ofenzivně vnucuje. Nabízet veřejnosti svá zranitelná místa, traumata či intimní zkušenosti se považuje za bezvýhradnou ctnost. Že by mohla existovat forma sebeúcty, která tento tlak na prezentaci svého nitra nutně odmítá, již není součástí svébytného, autenticky jednajícího člověka.“ V těchto slovech se projevuje Liessmannův trvalejší a obecnější zájem o hranice v chování, o nuance v přemýšlení při pohybu v každodenním provozu (jedna z jeho kniha se jmenuje Chvála hranic. Kritika politické rozlišovací schopnosti, česky 2014).

Socha dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813–1855) v Kodani. Tohoto myslitele Konrad Paul Liessmann nejednou cituje. Foto: ČT art – Josef Chuchma

Ze zmínek v textech je zjevné, že jeho učiteli myšlení byli filozofové Imannuel Kant, Søren Kierkegaard, Hannah Arendtová, Günther Anders (v letech 1929–1937 manžel Arendtové) či Friedrich Nietzsche (jeho koncepci věnoval knihu Nietzsche a černé stránky myšlení, česky 2013). Liessmann v zásadě tvrdí kupříkladu toto: Když budeme přetvářet jazyk tak, aby byl maximálně korektní a ohleduplný pokud možno ke všem, neznamená to, že tím napomůžeme rovnosti, že reálně zlepšíme životní podmínky lidí (dodejme: je sice pravda, že jazyk se empatizuje, jenže sociální nůžky se nadále nemilosrdně rozevírají). Jestliže se budeme úzkostlivě hlídat, zda jsme se nedopustili jazykového přešlapu, „ustrne myšlení“. Kromě toho vzývání autenticity a empatie se děje souběžně s tím, že čím dál větší díl svého Já dobrovolně (a mnohdy rádi) poskytujeme strojům a algoritmům, necháme si od nich sloužit a sloužíme jim. Přenášíme na ně osobní odpovědnost za svá rozhodnutí, která pochopitelně mohou být chybná, zato jsou lidská (viz třeba snížená odpovědnost fotbalových rozhodčích kvůli technologii VAR). Neboli: pokrytectví rozhodně není na ústupu a lepší časy nejsou na obzoru.

Starosti o čistotu

„Umělcovo smýšlení musí být čisté, jeho politický postoj bezúhonný a jeho sponzor mimo jakékoliv pochybnosti,“ formuluje Liessmann hlasitý posun v náhledu na umění, který lze sledovat – tak jako prakticky vše, o čem autor píše – rovněž v tuzemském prostředí. Ošemetnost deklarovaných zásad ilustruje na kauze, která se udála při Salcburském festivalu v roce 2022. Tvůrci inscenace Schnitzlerovy hry Rej protestovali proti tomu, že „mezi sponzory festivalu je i švýcarská těžební společnost Solway, která je obviněna nejen z vazeb na Rusko, ale také z ekologických a etických pochybení při těžbě niklu v Guatemale“. Autor k tomu poznamenává: „Nikl se vyskytuje v bezpočtu předmětů denní spotřeby, v neposlední řadě v elektronických zařízeních. Účinným protestem proti pochybným praktikám jeho těžby by bylo hrdinně se zříct chytrých telefonů a notebooků. Nemožné. Realita může být odpudivá, žít s ní přesto musíme. Pak tedy alespoň v umění nechť je všechno tak, jak náleží.“ O pár stránek dál Liessmann při komentování nálepkovacích kritérií na současné umělecké scéně zmiňuje Nietzscheho myšlenku, že vůle ke zdání sahá u člověka hlouběji než vůle k pravdě. A za sebe dodává: „Umění, které usiluje o dobro, je málokdy dobré.“

V souboru Všude samá lež a jiné pravdy se některá argumentace objevuje opakovaně, v různých textech a souvislostech, což je vcelku běžná daň za publicističnost sebraných příspěvků. Občas se Liessmann pokusí o pointu, některé mu vyjdou, jiné nikoliv. Najít tu lze rozpory. Na jednu stranu je příspěvek V dobré společnosti pronikavým postřehem o tom, jak snadno, na základě dojmů třeba jen nepočetné skupiny lidí, lze vynášet soudy o tom, v jaké že to společnosti žijeme (narcistní společnost, přetížená společnost, bezespánková společnost atp.). Na stranu druhou jeden celý text napsal o ublížené společnosti, která je společností dogmatickou – dá se mu tedy namítnout, že se dopouští téhož.

Nicméně právě v příspěvku Ublížená společnost se nachází vynikající pasáž o důsledcích covidu. „Zatímco ty tisícovky mrtvých, které si vyžádal virus téměř v každé zemi, se objevují pouze ve statistikách, aniž dají pocítit příběhy utrpení za tím se skrývající, množí se zprávy o mladých lidech, kteří utrpěli těžkou psychickou újmu, protože museli na několik měsíců vynechat účast na přednáškách a večírcích,“ poznamenává K. P. Liessmann a v tu chvíli si uvědomíme, jak se v české společnosti rychle zapomnělo na oněch zhruba dvaačtyřicet tisíc lidí, kteří zemřeli s potvrzenou infekcí covidu (nadúmrtí bylo osmačtyřicet tisíc) – ani letos, kdy od výskytu covidu uplynulo pět let, se nekonal  žádný velký pietní akt, žádná kolektivní vzpomínka na ty zemřelé. „Snadnost, s jakou se délka života starších lidí tu a tam poměřovala s právem na výjezd o dovolené, naznačuje, že se můžeme dít ještě ledasčeho,“ dodává autor.

Echo z Vídně

Liessmann je nepohodlný, protože se vzpouzí zařazení do přehledné (ideologické) škatulky. Poukazuje na nesporný fakt změny klimatu, ale masový turismus neslábne. A „nemasoví“, alternativní cestovatelé jen prošlapávají cestičky masovému turismu tam, kam ten ještě nedosáhl. Hrdě jezdit v elektroautě ještě nic neznamená, když jsou města zbavována zeleně a nákupní areály ničí infrastrukturu center. Klimatičtí aktivisté s jejich lepidly v galeriích nebo na vozovkách, jejich apokalyptická volání sice „vyvolávají dojem, že nebezpečí by se dalo rychle zažehnat rozhodnými kroky“, jenže to je nepochopení podstaty klimatu, které potřebuje čas: „Politika ochrany klimatu je politika, která z principu nemá vyhlídky na rychlý úspěch.“ Takže se možná i křičí, nicméně převažuje fatalismus. I u mladých lidí – autor u nich nepozoruje hromadnou a soustavnou starost o klima, někteří ji deklarují, ale téměř všichni vesele konzumují. „Přírodu můžeme udržovat už jen jako mizející entitu. O zkušenosti s přírodou v průmyslovém věku nelze uvažovat jinak než jako o zkušenosti mizení,“ tvrdí Liessmann a o něco dál cituje podle něho velkolepou, lidské dilema vystihující větu filozofa Günthera Anderse: „Přirozeností člověka je umělost a jeho podstatou je nestálost.“

Na Liessmannově publicistice je vzrušující, jak do popisu dobových jevů vtahuje širší souvislosti, jak zpochybňuje „automatická“ mínění, snadná řešení, jak vybízí k vlastnímu uvažování nad tématem tím, že je ostře a srozumitelně pojmenuje, a právě i díky tomu se lze vůči jeho tvrzením vymezit. Má prostě cenu se jím zabývat – aplikovat jej na zdejší scénu či na sebe sama, doplnit jej, postavit se mu.

Když budeme stůj co stůj hledat pro Liessmannův způsob uvažování tuzemský mediální ekvivalent, tak to zčásti nejspíš bude okruh kolem Echa24, které má – budiž to bráno s lehkou nadsázkou – za účelem intelektuálně dráždivého obsahového segmentu angažovanou filozofku Terezu Matějčkovou. Ta leckomu leží v žaludku, neboť nebanálně oponuje progresivistické agendě. Matějčková si však ve svých příspěvcích nepálí prsty tolik jako Liessmann, jenž je v kritických výpadech někdy velmi konkrétní, jmenovitý. Současně je však Echo24 v úhrnu daleko více ideologické, než Liessmann, ač ten se roky přímočaře angažuje pro rakouskou sociální demokracii. Vídeňan se nejprve snaží rozklíčovat civilizační podstatu vybraného jevu, jeho paradoxnost, nejednoznačnost, zatímco pražská parta kolem Echa má velmi často nejprve názor a k němu si z reality vyzobává argumenty. Ostatně na opačném ideologickém pólu se k takto stavěné „důkazní“ činnosti nezřídka uchyluje levicový Alarm.

Tím spíš tedy není od věci číst Konrada Paula Liessmanna – vzdor i jeho limitům.

Obálka Liessmannovy knihy. Repro: Academia