Takhle je na tom kultura v Srbsku. Náhled na tamní situaci před dalším plánovaným protestem

V průběhu letošního jara podnikli srbští studenti cestu na kolech z Nového Sadu do Štrasburku, následně pak i štafetový běh do Bruselu. Jejich cílem bylo oslovit evropské instituce (především Evropský parlament), na jejichž zástupce se obrátili s prosbou o podporu. Chtěli tím navázat na dosavadní několikaměsíční protesty, včetně obecného zvyšování zájmu světové veřejnosti a médií o situaci v Srbsku, které se dlouhodobě potýká s extrémní korupcí.

Reportáž Událostí informující o masových protestech v Bělehradě, 16. března 2025, zdroj: iVysílání

Nevídaná čísla

Strhující záběry z 15. března 2025, kdy v Bělehradě proběhly zatím největší demonstrace v historii města (275–325 tisíc podle nezávislé instituce Arhiv javnih skupova, dle dat mobilních operátorů byl počet ještě vyšší), konečně motivovaly celosvětová média, včetně českých, se tématu srbských protestů věnovat. Mimochodem, na sobotu 28. června je naplánován další velký protest, ale o tom více o pár odstavců níž…

Zájem o protesty rozšířili i tvůrci reels na sociálních sítích. Propracovanější reels se snaží dát do souvislostí skutečnost, že studentské protesty, reagující na obrovskou korupci, probíhají rovněž v Bosně nebo na Slovensku. „Svědčí to především o aktuálním dění nejen na Slovensku, o dění, které tady zanechá svoji zprávu pro budoucnost,“ říká Francesca Balej, členka platformy Študenstvo Otvorenej kultury. „Na Slovensku se diskutuje například o nedostatečném financování kulturního a kreativního průmyslu jako takového, což je dlouhodobá záležitost.“

Z největší demonstrace v historii Bělehradu, březen 2025. Foto: Andrej Gođevac

Ale zpět do Srbska. Demonstrace jsou v tamní společnosti silně zakořeněné od devadesátých let, od dob vlády Slobodana Miloševiće. V posledních letech se k této tradici začali občané vracet, především kvůli hrozbě extrémně neekologické těžby lithia australskou společností Rio Tinto, za niž silně lobbovala vláda v Bělehradě.

Na korupci upozorňují srbští umělci řadu let nejrůznějšími způsoby, včetně písňových textů. Ovšem až události posledních měsíců strhly k účasti na demonstracích dosud nevídané procento veřejnosti, bez ohledu na věk nebo povolání.

Protesty jsou živým organismem. Umělci hrají a zpívají na setkáních spontánně nebo se například naplánuje vystoupení v atriu gymnázia. Pokud nemohla být o stabilitě v srbském kulturních světě řeč dříve, tak nyní se vše plánuje už pouze v řádu dnů. Jaký vliv má tamní situace na umělce? A jak jsou v protestech zapojeni?

Reagovat je třeba operativně

„Naše první letošní vystoupení v Srbsku proběhlo teprve v květnu, a to o něčem svědčí. Další bude následovat v září – na akci, kterou sami organizujeme. Změnu ve vedení země velice podporujeme, protože Srbsko je již třicet let rozkrádanou zemí, tedy ještě od dob, kdy se tak ani nejmenovala,“ tvrdí Ana Vrbaški z vokálního dua pracujícím s tělesnými perkusemi jménem Alice in WonderBand. Zároveň jsou jako jediní z dotazovaných stabilními vystupujícími mimo jiné v Česku a na Slovensku.

Zpěvačka Ana Ćurčin má žánrově výrazně větší rozptyl: vedle lidové hudby se věnuje rocku, soulu i blues, avšak pocity ze společnosti má podobné:

Současnou situaci v Srbsku vnímám jako turbulentní. Cítím potřebu se angažovat – ať už skrz hudbu nebo podporou různých iniciativ. Domnívám se, že je extrémně důležité, abychom byli součástí těch změn každý po svém.

Dejan Drobac, kytarista skupiny Virvel, ji doplňuje: „Koncerty se ruší, posouvají a pro nás samotné je důležitější protestovat než koncertovat. Kromě toho ulice je pro nás přirozeným prostředím, neboť jsme se tam poznali během devadesátých let při protestech proti tehdejšímu režimu (Slobodana Miloševiće, pozn. aut.).“

„Snažíme se zapojovat do protestů, jak jen můžeme. Já v divadle nebo třeba naše klávesačka a zpěvačka Emilija Đonin ve škole, kde pracuje. Když už jsme u těch škol, tak nedávno jsme vystoupili na koncertu k podpoře profesorů Pátého bělehradského gymnázia, kam jsem chodil. Škola se totiž dlouhodobě potýká s extrémně velkým tlakem a nově dosazené vedení sabotuje blokádu a trestá zaměstnance,“ podotýká Marko Grabež, kytarista a zpěvák rockové formace KOIKOI. „V každém případě se však nyní maximálně snažíme vyhnout jakékoliv propagaci kapely. I mediální aktivity spojené s přípravou nové desky necháváme až na podzim.“

Vyžít z toho nejde

Pokud se vrátíme před listopad 2024, tak Ana Vrbaški z tělesa Alice in WonderBand má jasno: „Hlavní výzvou kulturní scény, především nezávislé, bylo vůbec přežít. Pokud je umění vaší hlavní pracovní činností, jako v mém případě, tak vyžít z kulturních příjmů je prakticky nemožné. Když naše sdružení vůbec dostane nějaký obnos, tak směšný, a to jen proto, aby si někdo odškrtl, že jsme byli podpořeni,“ informuje Vrbaški, kterou na totéž téma doplňuje zpěvačka Ana Ćurčin: „Přestože korupce není vždy očividná, lze snadno vypozorovat, že zdroje se distribuují na základě politických a osobních vazeb, ne v souladu s potřebami umění a kultury.“

Kapela KOIKOI: Zleva Ivan Pavlović Gizmo (bicí, elektronika), Emilija Đonin (klávesy, zpěv), Marko Grabež (kytara, zpěv), Emilija Đorđević (baskytara zpěv). Foto: Nemanja Knezević

„KOIKOI vznikli v roce 2018, tedy v době současného režimu. Nikdy jsme nepochybovali, že je zkorumpovaný – a nejen proto jsme neočekávali, že by naši tvorbu podpořil ‚stát‘ nebo příslušná ministerstva, městské sekretariáty a podobné instituce,“ konstatuje Marko Grabež z KOIKOI a dodává: „Aby to bylo ještě zajímavější, tak město Bělehrad už několik let vyhlašuje roční granty, a pak je se stejnou vervou ruší. Letos přišla změna v tom, že žádné vypsané už ani nebudou.“

S finančními výzvami nezápasí pouze hudba. Přežívat zkouší respektovaný filmový průmysl či třeba Beldocs, největší přehlídka dokumentů na západním Balkáně. Nebo umělecký festival pro mládež LUF: „Vedle globálních problémů má na naše financování vliv vláda Srbska, která trestá všechny, kteří podpořili protesty. Více než kdy jindy musíme spoléhat na podporu komunity, na jejíž základech festival vznikl a udržuje se skrze kolektivní empatii,“ říká Irena Antin z festivalu LUF poblíž města Zrenjanin.

„Nikdy jsme neměli žádná očekávání, a proto jsme ani neměli příležitost se zklamat. Na druhou stranu nás vždy zamrzí, když od kolegů ze zahraničí slyšíme, v jakých podmínkách pracují a jaké možnosti podpory doma mají,“ sděluje kytarista a zpěvák KOIKOI. A obdobně to vidí Dejan Drobac, kytarista Virvel: „Státní prostředky určené na kulturu jsou více než bídné. Srovnávat se se zeměmi EU je v tomto kontextu je bezpředmětné, a to se netýká jenom současné vlády.“

Existují i případy, kdy aspoň nějaké možnosti výdělku jsou: „Moje vystoupení na letošním ročníku českého festivalu Colour Meeting je možné díky projektu Sounds of Europe, do něhož je zapojeno třináct festivalů z jedenácti zemí. Mě tam doporučili z bělehradského festivalu Todo Mundo,“ vysvětluje v Rakousku žijící umělkyně Jelena Popržan, která kromě zmíněného festivalu Colour Meeting vystoupí v Česku ještě začátkem srpna na Maratonu Hudby Brno.

Naučili jsme se pracovat s ničím

Z osobní zkušenosti a rozhovorů se srbskými studenty vnímám extrémní frustraci a pocit téměř poslední šance na změnu. Nicméně jsou i tací, kteří to vidí tak fatálně: „Tyto protesty nejsou má poslední naděje, ale doposud největší. Doma je nejlépe a dokud je naděje, existuje i vůle,“ říká Aleksandra Vučković, členka divadelního souboru, který v rámci loni otevřeného Českého centra v Bělehradě připravil nastudování Kafkova Zámku. „Do Prahy chci primárně kvůli kvalitě vzdělání a možnostem, které Česko nabízí. Věřím, že jednoho dne podobné podmínky budeme moct studentům nabídnout i doma,“ dodává.

Ze site specific inscenace Zámek, jejíž premiéra proběhla na konci loňského roku v Českém centru v Bělehradě. Foto: Dejan Asanović

Proto je na místě i praktické zamyšlení nad budoucími změnami v kulturní sféře. „Stejně jako většině obyvatel, i nám by nám stačilo vyřešit to základní: funkční právní stát, boj s extrémní korupcí a skutečná svoboda médií“, vysvětluje Drobac z kapely Virvel. Přímočaře to pojmenovává Ana Vrbaški z dua Alice in WonderBand: „Těžko říct, co bychom potřebovali, protože potřebujeme úplně vše a naučili jsme se pracovat s ničím. Na druhou stranu, naše projekty jsou vzdělávací, ekologické, hudební a divadelní. Propojujeme tradiční i současné umění. Bylo by logické, pokud bychom měli možnosti pracovat ve školství, s dětmi i pedagogy.“

„Potřebujeme jasnější programové koncepce uvnitř městských a státních institucí. Zahrnuje to znovuvybudování hudebních programů, portály se seriózní kritikou, stejně jako aktivní podporu kapel, jak na domácí scéně, tak i v zahraničí,“ navazuje zpěvačka Ana Ćurčin. „Přáli bychom si, aby se rozvíjel mechanismus podpory tvorby mladých, aby se decentralizovala scéna a nastavila dlouhodobá koncepce.“

Zvýšily jarní protesty, včetně extrémů ve formě sonického děla, zájem o vícero aspektů srbské společnosti, včetně srbské kultury? Tady jsou tři hlasy na to téma.

Zpěvačka Ana Ćurčin: „Přestože některé události přitáhly pozornost, vůbec nevidím významnější posun v tom, že by srbská kultura, a především hudba, dostala větší pozornost na globální úrovni, a je tomu tak kvůli současné situaci.“

Dejan Drobac, kytarista skupiny Virvel: „Nepocítili jsme silnější zájem, určitě ne o kulturu. Současná vláda má paradoxně podporu Evropské unie, přestože se podstatně rozchází se základními hodnotami, na nichž EU stojí. Studenti jezdí na kolech, běží do samého srdce Evropy, ale byrokracie hledí jako vždy jen na své zájmy, a to je nehorázně pokrytecké.“

Marko Grabež, kytarista a zpěvák kapely KOIKOI: „Toto je ve skutečnosti náš první hovor pro média na téma studentských a občanských iniciativ za změnu v systému, v němž žijeme. Věříme, že náš vhled a zkušenosti nabízí o jednu perspektivu víc v rámci pochopení lokálního dění.“

Nejnovější aktivity

Zahraniční média si tento měsíc všimla regionálních voleb, jež v polovině června proběhly ve městech Zaječar a Kosjerić. Podle opozice došlo k manipulacím s hlasy „Kupování hlasů nebo registrování v tomto kraji nežijících osob,“ tvrdí Miloš Jovanović, předseda Novi DSS, jedné ze dvou stran opoziční koalice Nada. Přesah rovněž měla dvoutýdenní blokáda státní televize RTS (Radio televizija Srbije, pozn. aut.) v druhé polovině dubna.

A je zde ještě jeden podstatný společenský a politický aspekt. Zmírnily se na Balkáně mezináboženská nenávist a křivdy z devadesátých let? Filip Balunović z bělehradské univerzity (Univerzitet u Beogradu, pozn. aut.) v půli května vystoupil coby hostující přednášející na pražské FF UK a na tohle téma řekl mimo jiné: „Během blokády RTS promluvil k protestujícím válečný veterán, který se v srbských řadách podílel na okupaci Sarajeva. Řekl své jméno, promluvil o tom, že byl zraněn a především zdůraznil, že RTS je symbolem válečné propagandy. Požádal dnešní generaci, aby RTS nesledovala.“

Stovky demonstrujících studentů a dalších lidí v Bělehradě blokují 11. března 2025 vchody do hlavní budovy srbské státní televize a rozhlasu (RTS). Foto: Abaca Press / Profimedia

Tím, že blokáda probíhala během Velikonoc, nabídli muslimští studenti z oblasti Sandžak (na jihozápadě Srbska na hranicích s Bosnou a Hercegovinou) vystřídat srbské studenty, kteří tehdy slavili pravoslavné svátky. „Válečný veterán proto na konci svého proslovu požádal dav, aby muslimské studenty nahlas přivítal slovy ‚Salam alejkum‘ a všichni to po něm zopakovali,“ vyprávěl Filip Balunović, jehož přednášku na FF UK připravili Spolek studentů historie FF UK FFabula & Ústav světových dějin FF UK, a dodal:

Všichni řeší politickou změnu a zda nahradí vládu. Ale základem je, že společnost již prochází transformací během posledních šesti měsíců. Většinou to jde obráceně. První změníte režim, teprve pak realizujete společenské nastavení, což může trvat i dekády. Studenti vrátili význam slovům naděje a solidarita, prakticky obnovili společnost a navrátili spojení mezi lidmi. A víru v to, že lidé mohou skutečně něco změnit, pokud budou držet při sobě na lidské úrovni bez ohledu na etnicitu či víru.

Na 28. června – během náboženského svátku Vidovdan – se v Bělehradě plánuje rozsáhlý pod heslem „Vidimo se na Vidovdan“.

A tečka za touto sondou? „Je to náročné a občas nám dochází dech, ale drží nás podpora v naší komunitě. Stejně tak vnitřní síla a také uvažování nad tím, co tady zůstane, pokud bychom teď nebojovali.“ Myslíte si, že jde o citát ze Srbska? Jistě by mohl, ale je – ze Slovenska.