Autentický jazz je ten ruský! Poznámky k jedné moskevské konferenci
Konference o jazzu, uspořádaná v polovině června v Moskvě, dobře ilustruje propojení ruské hudební scény s vládnoucím režimem. Řečníci neváhali vyzdvihovat diplomatickou roli jazzu v kulturním dialogu, ovšem kritice nepřátel a skrytému nacionalismu se nevyhnuli.
Konference nazvaná Jazz Across Borders existuje od roku 2017, kdy se uskutečnila v Petrohradě. Od počátků byla koncipována coby mezinárodní profesní setkání sdružující přední hudebníky, producenty, promotéry i začátečníky v oboru. V tomto ohledu se akce výrazněji neliší od obdobných akcí v západních zemích; hlavním smyslem je sdílení zkušeností a navázání kontaktů. Letošní Jazz Across Borders proběhl 13. a 14. června v moskevském Divadle Na Tagance.
Z letošního Moskevského jazzového festivalu: koncert Moskevského státního symfonického orchestru a Moskevský jazzový orchestr Igora Butmana; Čajkovského koncertní sál, 9. června 2025, foto: Profimedia / Zuma Press – Valerija Kalugina
Nedostává se zvučných jmen
Dodnes se pořadatelé na svém webu chlubí množstvím západních profesionálů, kteří se konference v minulosti zúčastnili, mezi nimi američtí hudebníci jako Wynton Marsalis, Dee Dee Bridgewater či Kurt Elling, anebo řada evropských a amerických promotérů (někteří z nich v době pandemie online). Nicméně po invazi na Ukrajinu v roce 2022 se konference potýká s obdobnou izolací jako ruské jazzové festivaly. Jestliže na nich někdo ze zahraničí vystupuje, tak ze zemí jako Kuba, Brazílie nebo Indie.
Na jeden z konkrétních dopadů upozornila na letošní konferenci promotérka Jelena Rjabuchina: chce-li nyní velký festival uspět bez zahraniční hvězdy, musí přivést výrazné ruské jméno. Těch je omezený počet, takže mezi festivaly roste konkurence o nejatraktivnější domácí umělce. Dá se předpokládat, že s rostoucí poptávkou stoupají jejich honoráře.
Izraelský jazzman (* 1970) Avishai Cohen, který loni poněkud narazil kvůli svému koncertování v Rusku, zdroj: avishaicohen.com
Pokud někdo ze západních zemí v éře sankcí přesto na ruská pódia dorazí, setkává se to se silně negativní odezvou zejména v Evropě (jako loni v případě basisty Avishaie Cohena). Izolace se projevila i ve složení letošních řečníků v panelech na konferenci: téměř nikdo nepřijel ze západní Evropy či USA (pouze jeden účastník z Německa), častější jsou zástupci z Turecka, Brazílie či JAR.
Většina panelů byla i tentokrát zaměřená prakticky, týkala se bookingu koncertů, sebe-propagace hudebníků nebo fundraisingu. Ačkoli problematiku grantů nelze od politiky oddělit (viz prezidentská nadace, různé vládní granty), patřičné ideové zarámování akce a vyhrocený nacionalismus zazníval zejména v úvodních panelech o kulturní diplomacii a v diskusi se zakladatelem festivalu, saxofonistou Igorem Butmanem. Unikátní vhled do těchto debat poskytují úplné záznamy, dostupné na síti Vkontakte, z nichž také dále čerpáme.
Západní hudebníci v Rusku
Ačkoli vystupování západních hudebníků v Rusku je po invazi na Ukrajinu stále jisté tabu, díky kontroverzi kolem Moskevského jazzového festivalu 2024 se ukázalo, že občas – a leckdy utajeně – zde některé západní osobnosti vystupují. Loni to byli například Avishai Cohen, Richard Bona nebo Allan Harris. Zejména Cohen následně narazil na částečný bojkot v Evropě a někteří pořadatelé mu zrušili termíny. Letos na zmíněném festivalu vystupovala například americká jazzová zpěvačka Veronica Swift.
Pohled do historie, do časů perestrojky, velkých nadějí: americký jazzový pianista Dave Brubeck v Moskvě 26. března 1987, foto: ČTK / AP – Boris Juregenko
Dvě pojetí cancel culture
Panelu s názvem Jazz jako součást kulturní diplomacie se kromě jiných zúčastnila mluvčí ministerstva zahraničních věcí Marija Zacharovová. Kulturu označila za klíč k řešení „zdánlivě bezvýchodných situací“. Její proslov byl plný frází o „všezahrnující“ podstatě umění a pochopitelně nezmínila, že předpokladem kulturní diplomacie je obvykle ukončení válečných konfliktů.
Dále se Zacharová zaměřila hlavně na kritiku cancel culture a zdůrazňování unikátnosti a rozmanitosti ruské kultury. Obsah pojmu „cancel culture“ je však v Rusku, zejména po roce 2022, vnímán jinak než na Západě. Moskevský režim tím souslovím označuje tendence zamezovat vystupování ruských umělců v západních zemích, jako tomu bylo například v případě operní pěvkyně Anny Netrebko. Zkušenost s tím má i Igor Butman, jemuž v roce 2020 zrušili několik koncertů v USA v návaznosti na protesty skupiny Arts Against Aggression.
V rámci panelu o diplomacii se tyto snahy snažili diskutující vykreslit jako pošetilé. Zacharovová odkázala na Putina, který se údajně vyjádřil v tom smyslu, že cancel culture selhává „nikoli proto, že se jeho protagonisté málo snaží, ale proto, že zrušit kulturu je nemožné“. Stručně řečeno: ruská kultura je nezničitelná. „Nelze poručit větru, aby nefoukal. Nelze poručit slunci, aby nesvítilo. A stejně tak nelze zničit hudbu a zakázat lidem poslouchat Čajkovského,“ prohlásila mluvčí Zacharovová.
Marija Zacharovová (* 1975) první žena ve funkci mluvčí ruského ministerstva zahraničí (od srpna 2015). Na snímku z 19. června 2025 hovoří v Petrohradu, foto: Profimedia / Zuma Press – Maksim Konstantinov
A podle panelistů má být právě jazz tou silou, která bude cancel culture vzdorovat. Zacharovová ve svérázné interpretaci vykresluje paralely mezi současnými ruskými umělci a segregovanými Afroameričany: „Jazz se zrodil z reakce na nesvobodu. Jako zpěv otroků, kterým byla odepřena lidská důstojnost. A nakonec se právě tato hudba stala hudbou elity.“ V tomto narativu Marija Zacharovová naznačuje, že snahy o potlačení ruské kultury nemají naději na úspěch a zjevně redefinuje západní vnímání pojmu cancel culture. Rusko tím staví do role obránce svobody, jehož západní „zákazy“ nikterak nezastaví.
Zrádci někdejší, zrádci současní
V někdejším Sovětském svazu, ale i například v komunistickém Československu se často diskutovalo o potřebě specificky národní podoby jazzu, která využije prvků lidové hudby a zbaví se závislosti na amerických vzorech. Na moskevské konferenci se tyto úvahy znovu vynořují na povrch. Naznačil to třeba panel věnovaný integraci ruských folklórních tradic a jazzu. Jazzové zpěvačky Katja Jamšikovová či Alina Rostocká formulovaly názor, že adaptace ruského folkloru je pro ně formou sebeidentifikace i způsobem vyjádření lásky k ruské kultuře.
Ačkoli k válce na Ukrajině přirozeně panelisté neodkazovali, nejčastěji zmiňovali „nepřátelské tendence“, které nutí ruské jazzové hudebníky přizpůsobit se nastalé situaci. „Teď jsme všichni na jedné velké lodi jménem Rusko – a musíme se spolehnout na vlastní hudebníky a vlastní tradice,“ řekl ve „folklórním“ panelu vibrafonista Vladimir Golouchov. V jeho vyjádřeních asi nejvíce zaznívaly apely na odklon od Západu a na kulturní soběstačnost. „Ruský jazz není žádná kopie – má svou vlastní hloubku, zkušenosti i školy,“ říká a poukazuje, že i z nucené izolace může ruský jazz těžit, neboť se z něj může vyvinout i něco tak specifického, jako byla ruská secesní architektura.
Igor Butman na snímku z 19. června 2025 jako účastník ekonomického fóra v Petrohradě, foto: Profimedia / Zuma Press – Vladimir Smirnov
V některých diskusích zazněla kritika těch, kteří podle řečníků „zradili“ ruský jazz odchodem do zahraničí nebo přijetím západních kulturních vzorců. Třeba pořádající saxofonista Igor Butman v jednom z úvodních panelů poznamenal, že „vlast zrazovali už tehdy, když byl jazz v nemilosti“ a uvedl některé příklady emigrantů ze Sovětského svazu. Zmínil i současné jazzové hudebníky, kteří odešli do New Yorku nebo do Dubaje, což naznačuje, že rovněž jejich odchod vnímá jako jistou známku neloajality.
Ještě pár řádek k Igoru Butmanovi (* 1961). V kontextu ruského jazzu je tento saxofonista a absolvent Berklee College of Music prominentem. Blízký přítel Vladimira Putina, od roku 2008 člen strany Jednotné Rusko, v roce 2014 signoval otevřený dopis schvalující invazi na Krym. Od roku 2023 se nachází na kanadském sankčním seznamu osob šířících ruskou propagandu.
Takoví zajímaví hokejisté: prezident Vladimir Putin a jazzman Igor Butman, zdroj: Kyiv Post / twitter.com/Russia
Butman je schopný manažer, který svět hudebního byznysu a službu režimu dovedně propojuje. „Mým hlavním úkolem je získávat pro jazz peníze,“ řekl v úvodní debatě na letošní konferenci Jazz Across Borders, kde se prezentoval jako ten, jenž je schopen leccos zařídit: zastupovat zájmy jazzu na vládní úrovni, získávat pro něj finance či řešit problémy s místními úředníky, kteří jazz z různých důvodů odmítají. Členství ve straně Jednotné Rusko i jeho status „ambasadora ruského jazzu“ Butmanovi téměř jistě napomáhají v obchodních příležitostech a v získávání donorů. Tím hlavním je Prezidentský fond kulturních iniciativ, který sponzoruje jak zmíněnou konferenci, tak Butmanův Moskevský jazzový festival. Účastníci konference, pedagogové a zástupci klubů, byli v průběhu akce opakovaně vyzýváni k žádostem o grant u prezidentského fondu a přítomen byl i jeho ředitel.
V roce 2022 se v Rusku slavilo sto let tamního jazzu. K tomu vznikla i stránky jazz100.ru, z níž je i tato ilustrace, zdroj: jazz100.ru
Korigování historie
Určité „preferované čtení“ se promítá i do některých publikací o jazzu, které podporuje prezidentský fond. Klíčovou roli v tomto směru sehrála kniha Jazz 100: Sto let ruské jazzové scény 1922–2022. Její autor, jazzový publicista Kirill Moškov, se v ní sice pokusil o unikátní syntézu historie jazzu v Rusku, ale nevyhnul se nacionalistickému narativu a budování pomníku vlivnému Igoru Butmanovi. Není divu, že o knize Butman na konferenci řekl, že ji četl „sto, stopadesátkrát“.
Protože Butmanova nadace aktuálně založila rovněž vydavatelství jazzové literatury, bude zajímavé sledovat, zda se podobný nacionalistický podtext projeví i v dalších dílech ruské jazzové historiografie.
Kromě jiného má Igor Butman (na snímku druhý zleva) v Moskvě i svůj jazzový klub, zdroj: https://en.igorbutman.com/
V jedné z debat Igor Butman řekl: „Čím víc producentských škol budeme mít, tím víc u nás bude jazz vzkvétat. Až si nakonec všichni budou myslet, že se jazz zrodil v Rusku.“ Jinak řečeno: jazz je sice výrazem svobody, ale autentický je hlavně tehdy, pokud je dostatečně ruský. Což by mohlo být i krédo letošní konference Jazz Across Borders.
