Nový film Evy Toulové je slepý k pravdě a spravedlnosti. Jako krtek

Redakční upozornění: V celém textu záměrně, na přání autora, nezmiňujeme název nového filmu Evy Toulové, který vstoupil 5. června do kin a jenž je shodný s názvem zábavního parku podnikatele Josefa Roušala, o němž snímek pojednává. Autor ani my nechceme dělat podobným projektům reklamu, zároveň však máme za to, že by se v této věci nemělo mlčet. (Protože však běží o recenzi, na konci materiálu přece jen pro pořádek uvádíme o filmu základní údaje.)

Když už se odvážíte podívat na nějaký film Evy Toulové (* 1990), vyplatí se vydržet až do konce titulků. Ne proto, že byste se z posttitulkové scény podobně jako v marvelovkách dozvěděli, jakým směrem se bude ubírat dál toulovské filmové univerzum čítající již šest celovečerních snímků. Vyplatí se to kvůli dlouhému seznamu partnerů, který poskytuje odpověď na častou otázku, odkud tahle režisérka, scenáristka, herečka a spisovatelka na své projekty – kritiky nenáviděné a diváky nenavštěvované – bere peníze.

Filmy jako Casting na lásku, Superžena nebo Láska na zakázku připomínají nekoherentní pásma reklamních klipů, v nichž více i méně známí herci řeší milostné vztahy a nakupují obleky konkrétní značky, nechávají si tvarovat těla na konkrétní klinice plastické chirurgie a dlouze přebírají zásilku od kurýra konkrétní přepravní společnosti. Product placement není doplňkem příběhu, jako v jiných českých romantických komediích, nýbrž jeho hlavní náplní.

Nad podobnou praxí se lze pohoršovat, ale nikoho nepoškozuje. Snad kromě těch nemnoha návštěvníků a návštěvnic kin, kteří za poloamatérské dílo bez rytmu, vtipu a myšlenky zaplatili stejné vstupné jako za profesionální produkci. Nejnovější film od Toulové ovšem hraje jinou ligu. Na konci titulků nenajdeme výčet mnoha a mnoha partnerů. Jsou jenom tři. Tím generálním, bez něhož by snímek nevznikl, je jistý zábavní park na okraji Prahy. Toulová vypráví o jeho založení a následném zápasu majitele s úřady. Celé vyprávění se tak soustředí kolem jediné značky, jejíž logo s malým tmavým hmyzožravcem se skví skoro v každém záběru.

Stále však nejde o nic neobvyklého. V zahraničí najdeme několik úspěšných příkladů takzvaného brand storytellingu – jde o filmy, které pod rouškou neškodné zábavy podporují prodej a zvyšují kulturní relevanci plastových panenek, kostičkových stavebnic nebo tenisek nesoucích jméno slavného basketbalisty. Ve vývoji jsou tituly inspirované populární karetní hrou nebo modely autíček. Ani na filmu od Toulové není problematický jeho koncept, umění ve službách marketingu, nýbrž to, co propaguje.

Obchodník se sebelítostí

Hrdinou je v tomto případě podnikatel Josef Roušal, který při výstavbě a provozu svého dětského parku opakovaně porušil různé zákony a předpisy. Stavba podle městských úřadů vznikla na veřejně přístupných lesních pozemcích, bez stavebních povolení a infrastruktury. Magistrát Roušalovi udělil pokutu ve výši jednoho milionu korun. S kasační stížností neuspěl. Městský soud v Praze potvrdil, že pokuta byla udělena oprávněně.

Kromě toho byl Roušal pokutován za nedovolené vypouštění odpadních vod do lesa a svévolné úpravy dopravního značení. Park nechal otevřený i v době covidových uzávěr. Celková výše pokut přesáhla čtyři miliony korun. Navzdory všem pokutám, exekučnímu řízení a opakovaným výzvám České inspekce životního prostředí, aby byl provoz zastaven, park zůstává přístupný veřejnosti. Podle recenzí návštěvníků přitom atrakce chátrají, nejsou bezpečné, úroveň služeb upadá a zvířata se brodí vlastními výkaly.

Josef Roušal se namísto toho rozhodl investovat do vylepšení své image. Zaplatil si vznik filmu, který uznává výhradně jeho úhel pohledu. Umělecké kvality jsou podružné. Jde o čisté PR, což bylo patrné i během premiéry v pražském kině Lucerna. Poté, co Toulová z pódia poněkud neomaleně vypudila svůj štáb (část herců, včetně těch hlavních, přitom vůbec nedorazila), ujal se slova Roušal. V srdceryvném proslovu, který byl nesrovnatelně delší než úvod režisérky, se situoval do pozice oběti lynčované zlými úředníky. Na závěr vyzval publikum ke sdílení příspěvků na sociálních sítích a ke společnému hledání cesty, jak park zachránit. Film následující po jeho manipulativní řeči byl v zásadě pětasedmdesátiminutovou variací téhož.

Svět podle Roušala

Roušal je autorem námětu. Točilo se v jeho parku, s jeho autem, v jeho domě. Spolu se svými dětmi si ve filmu zahrál epizodní role. Filmového Roušala jinak hraje charismatický David Novotný, který po většinu času na někoho hystericky křičí. Na úředníky, policajty i svou manželku (Barbora Seidlová). Kvůli scénáři bez jakýchkoli nuancí a snahy o psychologizaci, Roušal z příběhů nechtěně vychází jako umanutý egomaniak bez schopnosti sebekontroly.

Film začíná u soudu, kde protagonista slibuje vypovídat pravdu. Chaoticky organizované retrospektivy se pak vracejí k počátku Roušalova podnikání, potažmo jeho mnohaletého sporu s úřady. Vzpomíná, jak „z lásky k dětem“ postavil park a jak vzápětí narazil na podlého úředníka ze stavebního odboru a znepřátelil si jej tím, že mu odmítl dát úplatek. Následovaly neohlášené návštěvy z Inspekce životního prostředí, policejní kontroly a další šikanózní byrokratické zásahy, které vyprávění nedokáže smysluplně odůvodnit. Vzniká dojem nespravedlnosti a osobní pomsty, ačkoli šlo o právní důsledky konkrétních činů.

Filmový Roušal ale nedělá nic špatně. Jeho nerespektování zákonů a předpisů snímek buď úplně přehlíží, nebo je prezentuje coby nehodu. Postup úředníků a inspektorů působí jako spiknutí mající za cíl likvidaci nebohého, ale neoblomně pevného podnikatele. Je jedno, čeho se hrdina dopustil. Padouši stojí na druhé straně. Fikční svět je tvořen binárními opozicemi, přičemž maniakální Roušal zastupuje absolutní dobro, mučedníka, který se obětoval pro blaho dětí.

Vstanou noví bojovníci

Toulová s velkou vervou a kouzelnou naivitou zapojuje i další osvědčené nástroje propagandy. Namísto předkládání logických argumentů apeluje na emoce. „Nevzdávejte to,“ povzbuzuje frustrovaného Roušala maminka se synem, která zrovna prochází kolem. Vyprávění je prokládáno pseudo-dokumentárními záběry mluvících hlav dalších spokojených návštěvníků a návštěvnic parku. Když máte na své straně lid, tak přece musíte být v právu.

K citové manipulaci jsou opakovaně zneužívány děti. Jen zrůda by jim chtěla zbourat park, kde zažívají tolik štěstí a radosti. Film tvořený monotónním opakováním hudebních motivů, prostředí, situací a dronových záběrů, obsahuje minimálně tři scény, v nichž Roušal s něhou pozoruje svou usínající dceru. Případně ji jako vzorový otec bere místo školy na výlet do parku. V dceři mezitím narůstá strach, že tatínek skončí ve vězení. Přitom by se měla bát spíš toho, aby ve školce nechytla covid, když tam po vzoru rodičů chodí bez roušky.

V neméně bizarní, z děje trčící scéně zas Roušalův syn ve škole recituje básničku o individuální odvaze v těžkých časech. Zaznívají v ní výzvy jako „nevzdávej se“ a „nepodléhej nátlaku“. Pyšný otec pohnutě přikyvuje. Scéna si svou kýčovitostí a patosem nezadá s budovatelskými dramaty o traktoristech a údernících z dob socialistického realismu.

V případě filmu od Toulové však spíš jde o „neoliberální realismus“. Poslední slovo nemá strana, ale stavební úřad. Ódy se nepějí na dělnickou třídu, nýbrž na jednotlivce, který naráží na paragrafy a mocenskou zvůli. Jeho nepřítelem jsou elity zastoupené mimo jiné ulhanými mainstreamovými novináři. Sama autorka ztvárnila bulvární reportérku, která později bez zjevné příčiny prozře a přidá se na stranu Roušala. Rozhoduje se šířit PR namísto faktů. To je nezáměrně jeden z mála pravdivých okamžiků filmu, odrážející současnou mediální realitu.

Protisystémový film

V jiných směrech je vyprávění natolik vzdálené sociální či jakékoli jiné realitě dnešního Česka, až získává parametry mýtu. Roušal se stává patronem všech utlačovaných soukromých podnikatelů, jimž občas nezbylo než ohnout špatně nastavená pravidla. Protože děti si musí mít kde hrát a na razítko nelze čekat věčně. Nerespektování zákonů je při zvoleném (pře)rámování gestem občanské statečnosti.

Výsledkem je emocionální kýč vytvářející kult osobnosti. Roušal miluje děti a myslí to dobře, což je nejdůležitější. Kdo s ním nesouhlasí, je lump. Snahou zkrátka není vyvolat polemiku, ale získat publikum na svou stranu. Film se o to snaží s takovou diletantskou bezelstností, že budí spíš smích než pohoršení. Přesto nad ním není radno mávnout rukou jako nad propagandistickým brakem.

Nový kus Evy Toulové kopíruje logiku a rétoriku polarizačních narativů z alternativních a dezinformačních kanálů – legitimita institucí je zpochybňována, tradiční média démonizována, právní stát líčen jako byrokratický moloch utiskující a umlčující obyčejné lidi, jimž zbývá jen jejich lidskost, zdravý rozum a odvaha. Roušal sice v Lucerně vyzýval ke společnému hledání cesty, ale přímočaré, sebeheroizační filmové zpracování jeho příběhu žádný dialog a dohodu nepřipouští. Svět ostře rozděluje na dva tábory: „my“ versus „oni“.

Plakát k filmu, který naznačuje estetickou úroveň snímku, zdroj: Bontonfilm

Posun spočívá v tom, že se tentokrát nejedná o facebookový „rant“ nebo pofidérní video šířené řetězovými maily (ačkoli technická kvalita není o tolik vyšší), nýbrž o celovečerní film pro kina, zaštítěný velkou distribuční společností a legitimizovaný několika známými herci a herečkami. Dezinformační praktiky se z polostínů dostávají na červený koberec.

Zbývá tak jen doufat, že film s krtkem nebude precedentem, ale spíš varováním před tím, jak snadné je dnes v Česku překroutit skutečnost, když máte dost sebedůvěry, dost peněz a režisérku ochotnou natočit cokoliv. To, co příliš nefunguje jako film ani jako PR, by tak mohlo nejlíp posloužit jako test publika a jeho schopnosti poznat, kdy je s ním bezostyšně manipulováno.