Série Děcko a Náhradníci ukazují šedou zónu přímé adopce a náhradního mateřství

Do loňského prosince byla Česká republika poslední zemí Evropské unie, v níž existovaly kojenecké ústavy, tedy dětské domovy pro děti do tří let. Od ledna 2025 jsou konečně zrušeny. Legislativa teď klade důraz na péči pěstounů a náhradních rodin. A právě to je klíčovým tématem seriálu Děcko. Ten z nejrůznějších stran obhlíží akt přímé adopce, která podle české legislativy de facto neexistuje: není ani legální, ani nelegální.

photology1971 - stock.adobe.com

Soutěžte s ČT art!

Tipněte si, kdo vyhraje letošního Oscara

Tipovat

Mít tam všechno

Scenáristky Lucie Macháčková a Kateřina Krobová vystavěly příběh okolo Kláry (Judit Pecháček), matky samoživitelky, která má dvě děti, pokaždé s jiným otcem, a nyní čeká třetího potomka. Na potrat je už pozdě a otce dítěte zná natolik, že oprávněně tuší, že na to zase zůstane sama. Náhoda (a tvůrčí záměr) tomu chce, že pracuje v centru, kam za sociálním pracovníkem s příznačným příjmením Čáp (Ondřej Malý) docházejí lidé žádající o adopci. A tak Kláru napadne, že by své nenarozené dítě dala do přímé adopce někomu z nich.

Příběh v podstatě vyznívá jako neformální výběrové řízení na Klářino dítě. Získají je homosexuálové Petr a Vladimír (Daniel Krejčík, Andrej Polák), žijící v registrovaném partnerství? Anebo instagramová hvězda Beáta (Elizaveta Maximová) a její bohatý, ovšem xeno a homofobní manžel Hubert (Jan Jankovský)? Či snad Alice (Eva Hacurová) s Michalem (Patrik Děrgel), kteří zrovna řeší partnerskou krizi? Nebo postarší manželé Kryštof (Jaromír Nosek) a Hanka (Tereza Hof), kteří si už jednou prošli martýriem umělého oplodnění a podruhé by raději zvolili přímou adopci?

Na Děcku je znát, že scenáristky chtěly do série dostat co nejvíc situací, jež v souvislosti s přímou adopcí mohou vzniknout. Zejména první díly jsou natolik zahuštěné postavami a jejich různorodými, košatými příběhy, že není čas je vykreslit. Zkratkovitost je patrná zejména u instagramové „bohyně“ Beáty a jejího agresivního, bohatého Huberta – sice nemohou mít dítě, ale zprvu není vůbec zřejmé, proč je vlastně chtějí adoptovat. Těhotná Klára v prvním díle jen pořád někam pobíhá a naplňuje stereotyp o matkách samoživitelkách coby bytostech chaotických, nezodpovědných a neupravených. Proč Klára třeba řeší těhotenský test zrovna v době, kdy na ni v zaměstnání čekají, ačkoliv ví, že pokud nebude mít práci, nezaplatí nájem? Nebo proč lehkovážně přenechá nemocného syna Daníka, jehož bere s sebou do práce, cizí ženě a jde něco zařizovat? To, že doma leží spolu s dětmi na společné posteli z palet, je už jen detail…

První díly Děcka toho chtějí říct tolik najednou, že mohou diváky odradit. Přitom postavy postupně nabývají na plnokrevnosti, stávají se uvěřitelnějšími, jsou zbavovány stereotypních nánosů. Je patrné, že scenáristky jsou s tématem srostlé. Ostatně Lucie Macháčková – jako svobodná matka – sama dítě adoptovala. Obě předtím připravovaly publicistický cyklus Protivný sprostý matky, kde se objevilo i téma adopce. Spolu s režisérským duem Rozálie Kohoutová a Radim Špaček se téma snažili jak odlehčit, tak vybavit dramatickými zvraty.

Ve výsledku série otevírá řadu otázek: od postavení matek-samoživitelek či adopce homosexuálních párů přes nemožnost otěhotnět či adopci romského děcka z dětského domova až k ústřednímu tématu přímé adopce. Během seriálu vyvstává klíčová otázka, proč v této zemi dosud nedošlo k právnímu ošetření daného fenoménu? Ani rodička, ani adoptivní rodiče totiž nejsou ochráněni před vějířem situací, jež mohou nastat: Co když například adoptivní matka nečekaně otěhotní? Co když si biologická matka chce po porodu dítě nechat?

Vesele s gruzínskou mafií

Jedna z mála souvisejících skutečností, kterou Děcko neřeší, je téma náhradního, surogátního mateřství, kdy dítě rodičům odnosí náhradní matka. Tématu, které se u nás pohybuje rovněž v šedé zóně, se chopili na Primě+ v seriálu Náhradníci. Při porovnání obou sérií vyvstávají otázky, do jaké míry jde o televizní zábavu a do jaké míry o snahu otevřít veřejnou debatu. Zatímco veřejnoprávní Děcko se snaží o obojí, Náhradníci nad nadějně rozehraným tématem surogátního mateřství rozjíždějí taškařici, která se ke konci blíží telenovele.

Manželé Eva (Jana Plodková) a Otakar (Kryštof Hádek) nemůžou mít děti. Rozhodnou se tedy pro cestu náhradního mateřství. Vyhledají reprodukční kliniku v Gruzii, kde je prý náhradní mateřství legální. Přes kliniku to sice nevyjde, nicméně seznámí se s Gruzínkou Mariam (Mariam Khundadze), matkou dvou potomků, s níž se domluví, že jim dítě odnosí. (Tady odbočka: série neřeší případ, kdy je k náhradnímu mateřství zapotřebí zázemí kliniky a náhradní matka žadatelům „jen“ odnosí jejich biologické dítě; v sérii je náhradní matka zároveň matkou biologickou.) Nedozvíme se sice, proč není sympatická Mariam s otcem svých dcer, zato časem vysvitne, že jí je v patách gruzínská mafie, která ji bije a vydírá. Každý díl končí novou komplikací, místy hodně přitaženou za vlasy. Eva s Otakarem se totiž vinou předsudků ze strany Otakarovy matky (Iva Janžurová) ohledně adopce či náhradního mateřství zamotávají do čím dál větších lží a her.

Překotné tempo událostí si s detaily hlavu neláme. Nezbude než rezignovat na věrohodnost a nechat se unášet na vlně zábavy, která s původním tématem již nemá téměř nic společného . Takže se seriáloví manželé rozvádějí, a pak zase berou; rozvedená manželka předstírá, že je lesba, a rozvedený manžel naoko nachází útočiště u těhotné Gruzínky se dvěma dětmi. O tom, jak se Mariam v těžké situaci cítí, a jak to vnímají její dvě dcery, se mnoho nedozvíme. Stejně tak není jasné, jaké pocity má Eva, když se s ní muž (byť naoko kvůli úřadům) rozvádí a bere si Mariam, která pak s nimi společně bydlí v jednom domě a nosí pod srdcem „jejich“ dítě, které však čeká s Otakarem. Téma slouží jako odrazový můstek pro ztřeštěnost, která má sotva schopnost nastartovat seriózní debatu o surogátním mateřství.

Je docela s podivem, že za Náhradníky stojí renomovaní tvůrci: scénář napsala Alice Nellis, která má sama zkušenosti s adopcí a která sérii společně s Jiřím Havelkou i režírovala. Přesto výsledek vyznívá tak, že máte-li problémy s otěhotněním, zajeďte si někam na východ, jen si musíte dát pozor na tamní mafii: východní muži jsou prostě násilníci a ženy pasivní oběti, jimž nezbývá než utéct ze země (a kromě toho skvěle vaří). Z Česka tvůrci učinili vyspělou západní zemi, v níž si neplodné páry objednávají náhradní matky z východu. Jenže realita je taková, že Česká republika je naopak jednou z častých destinací, kam bohaté páry jezdí hledat surogátní matky.

Dovětek a přání

Není nutné vyčítat komerční Primě+ snahu o zábavnost. Srovnání obou sérií spíš ukazuje, v čem může spočívat (mimo jiné) smysl a síla veřejnoprávního média (jakkoliv tvrdit něco takového na tomhle webu samozřejmě může vyznívat jako velká malá domů). Děcko má ambici přimět diváctvo přemýšlet nad složitostí tématu a otevřít debatu. A taky vyvrátit časté předsudky, které okolo adopce vznikají (žena například nemusí být vdaná, aby mohla žádat o dítě, a adoptivní rodiče nemusí vlastnit nemovitost, v níž bydlí, jak vidíme v sérii).

Společně se seriálem navíc tento měsíc vychází stejnojmenná kniha Lucie Macháčkové a Kateřiny Krobové, která obrací perspektivu: Zatímco středobodem seriálu je Klára a její nenarozené dítě, v knize nesou hlavní příběhy postavy, jež o adopci žádají, a Klářin příběh je vyprávěn jejich očima.  Nebylo by od věci, kdyby ČT připravila i diskuzní formáty na daná témata. Veřejné debaty totiž mohou pomoct zmiňované fenomény vyvést z  šedé zóny.