Fotbal není jen hra. Kniha o tom, když sport prohrává v zápasech s politikou

Současnost je v Králech střelců dotažena do roku 2018, kdy se objevilo první polské vydání této knihy. Z něho je česká verze přeložena, avšak připojen je autorův doslov k druhému vydání, datovaný 14. červnem 2024. Zbigniew Rokita (* 1989) se v něm vyznává k téměř obžerné lásce k fotbalu, ale hlavně ve stručnosti připomíná, kolik se toho ve sportu, a hlavně v politice mezitím, od dokončení knihy, stalo. A líčí i následující příhodu.

Seděl na kvalifikačním utkáním o postup na mistrovství světa mezi Polskem a Švédskem na Slezském stadionu v Chořově: „Nemohl jsem se však soustředit na utkání, protože mě bombardoval zprávami jeden z protagonistů knihy Králové střelců – ruský novinář s ukrajinským příjmením. Každou chvilku jsem ho blokoval, ale mi za pár dní posílala další zprávy z nového čísla. Byl 29. březen 2022, končil pátý týden plnohodnotné rusko-ukrajinské války, a já se díval na displej a četl, jak mi nedává do ‚amerických krev‘,“ píše Zbigniew Rokita. „Když Polsko postoupilo, poslal jsem mu fotku jásajících tribun a on – velký milovník kopané, který mi, není to tak dávno, v Petrohradě v přátelské atmosféře objasňoval spletitost ruského fotbalu – mi rozezleně odepsal: ‚A jak to vypadá na benzinkách? Máte tam fronty, co? A brzy bude ještě větší sranda. Rusko sere na vaše sankce, Rusko je nejbohatší stát planety!‘ Čas od času mi pořád ještě nadává a líčí mi apokalyptické scénáře mé budoucnosti poté, co ruská armáda vkročí do Polska.“

Ruští fotbalisté v roce 1912 na olympijských hrách ve Stockholmu, zdroj: Wikipedia.org

Body a krev

Králové střelců jsou prvořadě souborem historických reportáží, nicméně ke konci publikace, když se základní chronologický tah knihy dostane až do minulého desetiletí, Rokita přechází do reportážního líčení toho, co zažil na vlastní oči. Vyprávění začíná docela obligátně, exkurzí do druhé poloviny devatenáctého století, kdy fotbal vznikl na britských ostrovech (mimochodem, pěkně to přibližuje netflixovský hraný seriál Hra z Anglie). Byli to ostatně Angličané žijící v Petrohradu, kdo hru do carského Ruska zanesl. Zprvu tam na ni reakce byla chladná, ale než carský režim padl, fotbal se v ruském impériu začal pozvolna uchytávat. A už v této úvodní kapitole, pojednávající o fotbalové prehistorii, dochází na politiku: nastávají spory, zda mezinárodní kopaná se může odehrávat pouze mezi státy, nebo i mezi národy. Když nedlouho předtím založená (květen 1904) Mezinárodní fotbalová federace, FIFA, rozhodne, že pouze mezi státy, Češi se v rámci Rakouska-Uherska vzbouří a zřizují konkurenční organizaci UIAFA, která by umožnila, aby hrála mezi i mužstva národní. Administrativní válku však Čechy iniciovaná instituce prohrává. To není všeobecně známá epizoda z fotbalové historie, ani v tuzemsku ne, a takových epizod obsahují Králové střelců řadu.
raHra

Politicky jaksi vyšší level nabírá Rokitovo pojednání tehdy, když se v Rusku moci v roce 1917 chopí bolševici a rozbijí dosavadní fotbalové struktury; odteď o nich rozhodovat musí stát, například v roce 1923 zakládá velkovrah Felix Džeržinskij, velitelem obávané násilnické Čeky, sportovní organizaci Dynamo, v jejímž rámci působí fotbalový klub, k němuž se později přimkne jiný zločinec z vnitřních bezpečnostních složek státu, Lavrentij Berija. K „vnitráckému“ Dynamu se časem  po bok připojí vojenský klub CSKA. Tahle „silovická“ dvojice má ze svého nepřítele „civilní“ moskevský Spartak, v němž hrají bratři Starostinové, kteří nakonec v logice systému skončí v nápravných táborech. Tam přežijí mimo jiné proto, že velitelé chtějí mít lágrová mužstva a Starostinové je trénují, jsou vlastně chráněnci táborových velitelů. Komický i hrůzný je třeba popis toho, jak byl Stalinovi představen fotbal coby sport na Rudém náměstí, jaké divadlo bylo tehdy sehráno.

Z fotbalového mistrovství světa „neuznávaných“. Abcházie se nachází na území Gruzie, která však tuto „autonomní oblast“ nemá pod kontrolou. Funguje zde Republika Abcházie podporovaná Ruskem; kromě něho ji ještě uznávají Nauru, Nikaragua, Sýrie a Venezuela, foto: Magdalena Chodownik (se souhlasem nakl. Absynt)

Fotbal není jediným sportem, který se v Králech střelců utkává s politikou. Jednu z kapitol knihy polský reportér věnoval masakróznímu utkání ve vodním pólu mezi Maďarskem a Sovětským svazem na olympiádě v Melbourne roku 1956. Ta probíhala necelý měsíc po maďarském povstání brutálně potlačeném sovětskými vojsky. Vodní pólisté bojovali jako o život, týmy se nenáviděly, maďarského hráče Ervina Zádora udeří Sovět Valentin Prokopov tak, že v bazénu se dělá červená skvrna, Zádor musí vodu opustit, v publiku počnou nepokoje a zápas je předčasně ukončen. Tohle je ovšem v dějinách sportu již nejednou popsaná kapitola, v roce 2006 o ní v USA vznikl dokumentární celovečerní film Freedom’s Fury režiséra, herce a producenta Colina Keitha Graye, který v mládí sám hrál vodní pólo.

Stát vs. národ

Jinou nefotbalou kapitolou je ta, v níž Rokita přibližuje vzestup litevského basketbalového týmu Žalgiris Kaunas v osmdesátých letech, kdy se mužstvu složenému výhradně z hráčů litevské národnosti, podařilo prolomit do té doby neochvějnou nadvládu moskevského armádního týmu CSKA, který na základě povinné vojny nabíral největší talenty z celé SSSR. (Něco podobného se dělo i v komunistickém Československu – viz třeba fotbalová Dukla Praha či hokejová Dukla Jihlava.) Úspěchy Žalgirisu bez nadsázky zvedly litevské národní sebevědomí a odhodlání.

Ihned po rozpadu SSSR se litevská reprezentace účastnila olympiády v Barceloně (1992); aby však vůbec měla prostředky tam odcestovat, sbíraly se na ni peníze, valnou měrou ve Spojených státech, při akcích v rámci basketbalové NBA. Rovněž vzestup Žalgirisu je proslulá story (v Litvě o tehdejší síle toho fenoménu předloni natočili celovečerní dokument). Zbigniew Rokita má při jejím převyprávění i jinde zručné, lehké, ale ne banální pero, organicky propojuje sportovní a společensko-politické události a okolnosti. Jeho cílovým publikem ovšem primárně nejsou sportovní nadšenci, nýbrž daleko spíše lidé, kteří si jinak o sportu pravidelně nečtou.

Tak jako jsou výjimkami z fotbalového zacílení Králů střelců zmíněné příběhy o vodním pólu a basketbalu, tak pro změnu ruské/sovětské impérium nefiguruje (anebo jen velmi nepřímo) v příběhu slezského, mimořádně produktivního fotbalisty Ernesta Wilimowského, který nejprve hrál za týmy polské, ale za druhé světové války za mužstva německá, spadající pod třetí říši. Byl to člověk v zásadě apolitický, veselý kumpán, necítil se být ani Polákem, ani Němcem, byl hrdým Slezanem, ovšem jeho rodné Katovice, kde rozjel kariéru, se v průběhu první poloviny minulého století dvakrát staly městem polským a dvakrát německým. Wilimowského dohnaly dějiny, v Polsku byl od vypuknutí druhé světové války považován za zrádce (a mnozí Poláci jej takto vnímají dodnes). Fotbalový megatalent však nevstoupil do NSDAP ani do jiné nacistické organizace, na podporu hitlerovského režimu se nevyjadřoval. „Vyčítáme-li Wilimowskému, že hrál pro Hitlera, vyvolávají v nás bratři Starostinovi, kteří hráli pro Stalina, či stovky dalších sovětských sportovců stejné zhnusení? Máme snad popřípadě výhrady – jakkoliv si uvědomujeme jiné měřítko problému – vůči polským fotbalistům, kteří zazářili na mistrovství světa v roce 1982 a dodávali tím důvěryhodnost režimu, který krátce předtím vyhlásil výjimečný stav?“ ptá se oprávněně Rokita.

Po válce se Ernest Wilimowski stal občanem Spolkové republiky Německo, zemřel roku 1997 v Karslruhe. Dodejme detail, jenž v knize není: bosensko-chorvatský spisovatel Miljenko Jergović publikoval v roce 2016, kdy uplynulo 100 let od fotbalistova narození, román Wilimowski; v témže roce došlo i na polský překlad.

Zbigniew Rokita, autor knihy Králové střelců, na festivalu Svět knihy Praha 2025, foto: Svět knihy

Konec jednoho zápasu

Po rozpadu SSSR se v gangstersky privatizovaných nástupnických zemích velmi rychle ustavila oligarchická vrstva, která podle svých osobních potřeb, anebo podle potřeb daného státu, investovala do sportu, šlo jí o to učinit některé kluby mezinárodně velké a respektované a tím si ve své vlastní zemi zajistit popularitu. Ale byl zde ještě jeden aspekt, zejména po nástupu Vladimira Putina k moci: proniknout skrze podporu fotbalu do západního i dalšího světa, uplatňovat ruskou soft power. Příkladem budiž nákup fotbalového klubu Chelsea miliardářem Romanem Abramovičem či financování Ligy mistrů státní firmou Gazprom.

Hard power se projevila na mistrovství Evropy v roce 2016 při utkání Rusko – Anglie. Ostrovní fanoušci nejsou žádní beránci, ale Rusové na ně vyrukovali s připraveným útokem: vybaveni kladivy, noži, kuklami, chrániči a promyšlenou taktikou. Byli to vycvičení bojovníci. Existují domněnky, že ruská moc chce mít ultras na své straně, protože kdyby hrozila nějaká „oranžová revoluce“, tihle bijci by ji mohli pomoci zpacifikovat. „Nevidím na chování našich fanoušků nic špatného. Ba právě naopak – dobrá práce, hoši, jen tak dál!“ – cituje Rokita tehdejší prohlášení Igora Lebeděva, místopředsedy ruské Dumy a člena vedení Ruského fotbalového svazu, jenž tak reagoval na trest, jejž Rusko od UEFA (Unie evropských fotbalových asociací) za incident vyfasovalo. Za dva roky ovšem bez problémů hostilo mistrovství světa ve fotbale, za nímž stojí FIFA, tvářilo se přívětivě a jejich tým měl účast jistou, neboť takové privilegium vždy má pořadatelská země.

Reportérsky asi nejcennější a námětově nejméně „profláknuté“ jsou kapitoly, v nichž Rokita přibližuje fotbal ve dvou koutech někdejšího Sovětského svazu, v nichž se s gorbačovovskou perestrojkou, jež přinesla ideologické uvolnění, rozhořely předtím bolševickými represemi násilnicky tlumené národnostní a územní sváry. Neustaly z různých důvodů dodnes. Jednou takovou lokalitou je Náhorní Karabach, neklidná enkláva ležící v Ázerbájdžánu, kterou si nárokovala Arménie; druhou pak Abcházie, která je součástí Gruzie, ale ta ji nemá pod kontrolou a svévolnou, zhruba čtvrtmilionovou Republiku Abcházii podporuje Rusko. Autor přibližuje tamější realitu, ještě daleko drsnější, než byla ta, která vládla v sovětských metropolích s jejich Dynamy či CSKA. Vyústí to nakonec mimo jiné v to, že Ázerbájdžánu a Arménie spolu nemohou hrát mezistátní zápasy, to by téměř jistě neskončilo dobře, uvědomuje si UEFA. Když Rusko napadne Gruzii (2008) přibývá k tomu další dvojice, která by se neměla na stadionech potkat. A po roce 2014 následuje pochopitelně Rusko – Ukrajina.

Obálka českého vydání Rokitovy knihy, repro: Absynt

Kniha končí strhující způsobem podanou kapitolou Abcházie. Neuznané góly, v níž polský autor dává nahlédnout na turnaj konaný v roce 2016 , jenž byl fotbalovým mistrovstvím světa „týmů, které FIFA neuznává, manšaftů prokletých a nezlomných“; zaštiťuje je CONIFA (Confederation of Independent Football Associations), založená roku 2013. Jsou zde třeba mužstva Somalilandu (neuznávaný somálský státeček), iráckého Kurdistánu, Severního Kypru, Paňdžábu či pořadatelské Abcházie, o níž se Rokita rozepisuje vpravdě reportérsky, neboť je turnaji osobně přítomen a po území onoho (ne)státu cestuje. „Abcházcům na výhře záleží, chtějí Paňdžáb porazit, aby na chvíli zapomněli na ponížení, mohli se cítit nezávislejší, zamávat si svými vlajkami, v tisícihlavém davu křičet z plna hrdla, chtějí lítat jako šílení těmi několika ulicemi a řvát, chtějí cítit hrdost…“ přibližuje v chrleném popisu rozhodujícího zápasu reportér atmosféru na stadionu při finálovém zápase (sestřih z něho dodnes nabízí Facebook). „Abcházci šílí, oni nejsou postsovětská černá díra, gangsteři, jsou Kavkaz, horalé, není pro ně snadné snášet neustálé ponížení, nechtějí, aby je svět ignoroval, štve je Kosovo, o Kosovu a dvojím metru hovoří neustále, jak to, že Západ Kosovo nějak uznal, ale Abcházii uznat nedovede.“

Víte, kdo z Abcházie také pocházel? Lavrentij Berija, narodil se nedaleko metropole Suchumi. V mládí také hrál fotbal, prý mizerně – tvrdil výborný plejer Nikolaj Starostin. Zato jako Stalinův kat se L. B. osvědčil. Sám byl pak 23. prosince 1953 sovětskou mocí zastřelen. To byl taky konec jednoho zápasu.