Nůžky se rozevírají, bohatí bohatnou a chtějí i přímou politickou moc. Klid jen tak nenastane

„V roce 2010 požádal vědecký časopis Nature odborníky různých disciplín, aby se podívali deset let do budoucnosti, a já jsem jasně uvedl a předpověděl, že na základě vývoje nedávné americké historie se po roce 2020 dostaví prudký růst nestability. V následujících letech se bohužel nestalo nic, co by můj model vyvrátilo,“ sebevědomě píše Peter Turchin (* 1957) v úvodu své práce Poslední dny. Elita, kontraelita a cesta k rozpadu politiky.

V české verzi názvu, ani v titulu originálu (2023) se přitom nevyskytuje termín, který je pro autorův přístup zásadní a uvnitř samotného svazku je jeho výskyt hojný. Kliodynamika. „Za čtvrt století se mi s kolegy podařilo vybudovat vzkvétající obor nazývaný kliodynamika (od Kleió, řecké múzy dějepisectví, a dynamiky, vědy o změně). Objevili jsme důležité opakující se vzorce, které lze pozorovat v lidských dějinách posledních deset tisíc let. Je pozoruhodné, že navzdory milionům rozdílů jsou složité lidské společnosti v posledku a na abstraktní úrovni organizovány na základě stejných obecných principů,“ přibližuje Turchin kliodynamiku, která stojí na matematických modelech, na komplexním systému, do něhož vědci sypou množství dat. Kniha Poslední dny je pak odmatematizovaným výkladem, převyprávěným výsledkem toho, co Turchinově týmu z modelů dlouhodobých sociálních procesů „leze“.

Turchinovy Poslední dny náleží k těm textům popularizační společensko-vědní literatury, u nichž si není těžké představit, že jejich rozsah by mohl být dejme tomu poloviční a z přesvědčivosti argumentace by se vytratilo jen málo či spíše nic, dokonce možná naopak. Ba co víc: jádro by šlo zhutnit do esejistické studie o několika málo desítkách stran. Turchinova kniha se prostě vyznačuje tím, co je v soudobé literatuře častým jevem a je důsledkem obecné nadprodukce a boje na trhu: variováním téhož, kdy při četbě nabýváte dojmu, že autor to, k čemu došel, co je těžištěm jeho úsilí a poznání, konstatuje zas a znova, chce nás stůj co stůj přesvědčit, že jeho model na realitu „sedí“, že funguje. Potřebuje být slyšet hodně nahlas, prosadit se, opakováním poznatků je vpravit do hlav publika.

Ale toto jsou poznámky do značné míry formální, věnujme se jádru Turchinových poznatků, které za zaznamenání určitě stojí a mohou naše uvažování o soudobém světě zpřesnit.

Miliardáři pro uražené a ponížené

Základní půdou, kterou autor analyzuje, jsou Spojené státy americké a jejich vývoj. Snáší hromadu výmluvných čísel, jež v zásadě sdělují následující: V posledních zhruba čtyřiceti letech došlo v USA ke značnému navýšení majetkové nerovnosti. Reaganovská éra rozmetala společenskou smlouvu založenou v čase Nového údělu, po Velké hospodářské krizi z přelomu dvacátých a třicátých let. Tehdejší otřes vedl k vědomí, že soudržnost společnosti udrží a posílí distribuce bohatství. Pak nastala světová válka a po ní čas výslovné prosperity projevující se mimo jiné soustavným růstem reálných mezd a schopností rodin uživit se z jednoho platu. Od osmdesátých let však čím dál víc platí, že k udržení standardu je třeba pracovat víc a víc, mít třeba i několik zaměstnání, jeden plat v drtivé většině rodin nestačí. Stručně řečeno: život pro široké vrstvy pracujících velmi zdražil, ale ekonomicky nejsilnějších deset procent, natož nejvyšší jedno procento, prudce rozhojňuje své majetky a této vrstvičce náleží stále větší podíl ze společného bohatství státu.

Z plejády čísel, která Turchin předkládá, zacitujme třeba tohle: „V roce 2016 museli ‚dělničtí‘ (méně vzdělaní) rodiče pracovat čtyřikrát déle v porovnání s rokem 1976, aby svým dětem zaplatili vzdělání na vysoké škole. To znamená, že schopnost posunout se z méně vzdělané do více vzdělané třídy byla za několik desetiletí dramaticky podkopána.“ Proces rozevírání nůžek má přitom četné důsledky. Mimo jiné zkracování střední délky života: „Do roku 2020 ztratila střední délka života při narození oproti roku 2014 1,6 roku.“ Narostl počet takzvaných úmrtí ze zoufalství (drogy, alkohol). A u znevýhodněných skupin se snižovala i výška, což je pro Turchina při jeho zkoumání lidských dějin jedním ze symptomů toho, jak si společnost stojí. V USA se drolí společenská provázanost, kterou tvoří rodina, církev, škola, odbory, dobrovolnická sdružení. Zvyšuje se procento lidí pociťujících extrémní tíseň čili zoufalství.

Autor odkazuje k termínu „nízký subjektivní blahobyt“, který byl silným faktorem při podpoře Donalda Trumpa v roce 2016. Když jej Turchin zmiňuje, pak tvrdí, že u něho bychom se méně měli „věnovat jeho osobním kvalitám a machinacím, a naopak se více soustředit na hluboké sociální síly, jež ho vynesly na vrchol“. Byla to frustrace z chudnutí a „Trump chytře a bezohledně tuto sociální sílu ve své kampani využil. Velká část Američanů, kteří se cítili znevýhodněni, totiž volila pro ně nepravděpodobného kandidáta, miliardáře. Pro mnohé z nich to nebylo přijetí Trumpa, ale spíše vyjádření nespokojenosti, až zlosti, vůči vládnoucí třídě,“ argumentuje Turchin a těžko si v tuzemských podmínkách nevybavit Andreje Babiše.

Má to vůbec řešení?

To, že bohatí nyní bohatnou nepoměrně více než „zbytek“ společnosti, respektive na jeho úkor, je známá věc, to lze vyrozumět z médií, z průběžně zveřejňovaných čísel. Na tom by si Turchin jméno nezískal. Jeho specifikem je koncepce ekonomické pyramidy: těch, kteří se vzdělanostně a ekonomicky dostanou „nahoru“ díky pumpě bohatství, která nerovnoměrně žene ve společnosti generované prostředky k těm nejbohatším, je samozřejmě sice nesrovnatelně méně než nižší a střední třídy, ovšem mnohem víc než pozic, z nichž se může politicky rozhodovat, kudy se společnost bude ubírat. A to vede k frustraci a pnutí. Tady přichází ke slovu na počátku zmíněná kliodynamika. Turchin se v knize postupně dostává k dějinám nejen USA, ale i Číny, Anglie, Francie nebo Ruska a dokládá na jejich historických zlomových fázích, že všichni ti, kteří se pokládali ve společnosti za elitu, ale nenaplnili své ambice, se stávali zdrojem vratkosti. Takoví lidé totiž mají svoje představy, jak a kudy by se společnost měla ubírat, a mají také vliv a prostředky na to, aby to dali na vědomí. „Nejdůležitější sílu představuje soupeření a konflikt uvnitř elity, která spolehlivě předpovídá blížící se krizi,“ píše autor, když vypočítává „čtyři strukturální hnací síly nestability“.

Dějiny tato pnutí „řešily“ v minulosti, kterou si Turchin bere za argument, krvavými převraty s vybíjením elit, válkami nebo epidemiemi (modely mu prokázaly, že „epidemie a pandemie se často pojí s obdobími zásadní politické nestability“). Která z metod přichází na řadu teď? To autor nekonkretizuje, ale prostě píše o éře nestability, která teď v USA nastala a zatím bude pokračovat. Necelé dvě třetiny obyvatel Spojených států nedosáhly na bakalářský titul a jejich pracovní pozice bývají vratké a vyhlídky nevalné. Ovšem podle Turchina existuje i přebytek nositelů titulů PhD. nejen v humanitních, ale i v technických oborech. „Na jednu stranu je vzdělanější obyvatelstvo všeobecná dobrá věc,“ konstatuje autor, jenže „dnes ani vyšší titul není dokonalou, nebo alespoň funkční zárukou proti prekérnosti postavení“. A přitom „solidní prekariát (neboli v žargonu kliodynamiky neúspěšní kandidáti na status elity) je nejnebezpečnější třídou pro stabilitu společnosti“. Odtud se rekrutují političtí podnikatelé, kteří disponují schopnostmi k prosazení své agendy skrze populistickou mobilizaci neelitního obyvatelstva.  Akce rodí protiakce a dochází ke kolapsu středových pozic, na protilehlých pólech navíc dochází k souboji frakcí, přičemž „vítězí ta ochotná eskalovat obvinění“. „Myšlenka, jež se ještě před pár lety zdála radikální, se stane bojištěm nové ideologické bitvy. Stejná logika funguje na pravém i levém okraji politického spektra,“ konstatuje Turchin.

Vůči tomu těžko co namítat, neboť je to vysledovatelný proces, který ostatně již dobře popsali i někteří jiní společenští vědci. Jinou věcí ovšem je, nakolik se Turchinovy analýzy současného stavu dají považovat za prostě další verzi oněch vzorců, „které lze pozorovat v lidských dějinách posledních deset tisíc let“. Autor do svých modelů vpravuje současnost, aniž se precizně ptá, jaké faktory (kupříkladu technologické) jsou ve srovnání s minulými věky bezprecedentní a je nutné je vtáhnout do komplexního systému a zda ten systém proměňují, a nakolik jsou to faktory pominutelné.

Konzervativní revoluce dokonána

Takže: kliodynamická metoda se jeví poněkud podezřelá, respektive adorovaná, neboť jí autor v knize přisuzuje něco, co by šlo dohledat a formulovat i bez ní, co prostě nabral z různých soudobých zdrojů a na základě toho popisuje rozličné znepokojivé aspekty nynějšího západního, najmě amerického společenského uspořádání. Nám může podvědomě znít, když Turchin cituje americkou sociální kritičku Caitlin Flanaganovou, která popisuje, jak se u rodičů amerických studentů objevuje dříve nevídaná houževnatost a úpornost ve vztahu ke školám, aby ty potomkovi zajistily vzdělání a program, u něhož by byla nejvyšší možná jistota, že potomek bude připraven obstát – ve stále konkurenčnějším, pracovně brutálnějším prostředí. Rodiče totiž zjišťují, cituje Flanaganovou, „že ‚je stále těžší protáhnout děti uchem jehly‘, tj. dostat je na ty nejlepší školy, od školky po vysokou. Ale jde ještě o víc. Rodiče mají pocit, že jejich děti se dostanou do ještě smutnějšího světa, než kam vypustili je.“

Obdobně by se daly vyjmenovávat a komentovat další aspekty přítomné v Posledních dnech, které srozumitelně artikulují to, co někdy jen tak tušíme, a jindy nám hned (anebo vůbec) nedojdou souvislosti jevů. Tak například nynější Trumpova kampaň proti přistěhovalcům – patrná jak za jeho prvního prezidenství, tak toho nynějšího – nemá daleko k tomu, co požadoval jeho naprostý protipól, silně levicový demokrat Bernie Sanders. Ten je rovněž proti otevřeným hranicím, neboť neřízený příliv imigrantů, kteří pak pracují načerno a za nedůstojné peníze, obecně tlačí dolů mzdy zejména nižších, méně kvalifikovaných vrstev, byť s americkým občanstvím. Takže jak Trump, tak Sanders šli v tomhle bodu proti zájmům vládnoucí třídy, jakkoliv to u prvního jmenovaného může znít paradoxně. Vztah imigrace a příjmové nerovnosti se neprojevuje v USA podle autora poprvé, obdobně tomu bylo na konci devatenáctého století.

Turchin psal svoji knihu přibližně před třemi lety a některé jím zmíněné skutečnosti se mezitím dobarvily, potvrdily. Republikáni pod Trumpem „procházejí přeměnou v pravou revoluční stranu,“ konstatoval například a tahle svého druhu revoluce skutečně mezitím byla dokonána. Pozoruhodná je pasáž o moderátorovi Tuckeru Carlsonovi (to je ten, který v únoru 2024 udělal vstřícný rozhovor s Putinem), jehož postoje autor rozebírá a dochází k tomu, že to „je velmi nebezpečný člověk“. „Jednou z vycházejících hvězd národního konzervatismu je J. D. Vance,“ poznamenává Turchin – a Carlson byl jedním z těch, kteří tuhle hvězdu významně pomohly vynést na politickou orbitu; dnes stojí po boku Trumpa coby viceprezident USA.

A ještě jeden aktuální moment v Posledních dnech. Peter Turchin je syn ruského disidenta Valentina Turchina, který byl v roce 1977 vyhoštěn ze Sovětského svazu, a rodina se  přestěhovala do USA. Peter, v SSSR student Biologické fakulty Moskevské státní univerzity, dokončil roku 1980 studia biologie na New York University a v roce 1985 získal PhD. v oboru zoologie na Duke University. Živil se jako ekolog a zkoumal, což píše v předmluvě, otázky „typu, proč populace mnoha živočichů procházejí cykly výrazného nárůstu a propadu“. Když nabyl dojmu, že se mu v tom dostalo odpovědí, přešel na studia lidské společnosti – bez historického vzdělání. Ale to vlastně jen na okraj.

Zde mi totiž jde především o partie, kde v knize hovoří o „slovanských republikách“ Rusku, Bělorusku a Ukrajině po rozpadu SSSR. Vývoj prvních dvou států popisuje ve vágně publicistické zkratce, zato u Ukrajiny přesedlá na líčení zkorumpované země pod americkým vlivem. Po majdanské revoluci v roce 2014 si lidé „revolucí nepomohli“ a „nejhorším následkem revoluce byla krutá občanská válka v donbaských oblastech Doněc a Luhansk, kde místní milice, podporované Ruskem, bojovaly s ukrajinskou armádou a otevřeně neonacistickými dobrovolníky, jako byl prapor Azov.“ A pak prostě „konflikt přerostl 24. února (2022) ve válku, Zelenskij se prohlásil za válečného prezidenta“. Mimochodem, ani slovo o anexi Krymu. V těchto partiích je Peter Turchin takříkajíc celým Rusem.

Obálka Turchinovy knihy zařazené do edice Crossover, repro: Argo

Snad si to budeme moci ověřit

„Naše vlastní doba svárů teprve začíná,“ píše v Posledních dnech Turchin. „Nyní žijeme na počátku nejnovější vlny globální nestability a ponaučení ze světa po druhé světové válce nemusí být dobrým průvodcem pro to, co nás v blízké a střednědobé budoucnosti čeká.“ Jinými slovy tu nepřímo říká to, co je teď porůznu s obavami již vyslovováno, že zadržovací energie, kterou do poválečného světa vnesla válečná devastace Evropy a Japonska, začíná povážlivě vyprchávat a už nelze na ni spoléhat. Najednou se to jeví být jaksi příliš dávno.

Abychom to celé nezakončili úplně pesimisticky. Peter Turchin tedy tvrdí, že dekáda, která je právě ve své půli, bude pohromou, že radikálové poměry vyhrotí, co to jen půjde, dokonce – opět jsme u jeho kliodynamiky – to zredukuje elitu, takže pak „křivka radikalizace začne padat stejně prudce jako rostla a někdy po roce 2030 dosáhne svého minima“. No, tak hlavně abychom vůbec dostali šanci si tuhle predikci někdy po tom třicátém roce ověřit…