Ostrovy vizuality: Hledání ideálního těla. Proč nás baví sledovat cvičení a sportování
O lidské tělo a jeho krásu se umělci zajímali odjakživa. Přitahuje nás spíš to, jak vysportované tělo vypadá, nebo čeho je schopné? V tomto díle série Ostrovy vizuality se vydáme na dva odlišné, a přece propojené ostrovy. Do posilovny a na stadion, který v daném čase hostí všesokolský slet.
Vcházíte do prostoru, kde řinčí činky, hraje rychlá a ničím nápaditá hudba, u nadstandardně velkého zrcadla je seřazeno náčiní, u okna s výhledem na pulzující město zase běhací pásy. Scházejí se tu lidé různých profesí, odhazují svoje sociální statusy a věnují se tomu samému – „zlepšování“ svého těla. Může sem přijít kdokoliv, kdo na to má kapitál, všichni se tu však musí chovat podle psaných i nepsaných pravidel. Je to tedy dostatečně otevřený ostrov, který přesto nabízí jistou míru ochrany před okolním světem.
Proměna z běžného lidského provozu do sportovního módu začíná už v šatně. Italská socioložka z boloňské univerzity Roberta Sassatelli ji označuje jako „zónu přerodu“, která symbolicky iniciuje přechodový rituál. V tomto případě je to místo, kde se jedinec svléká ze své dennodenní reality a společenské role a obléká se do dresu výkonu, síly a transformace sebe sama. Tenhle proces v podstatě spojuje všechny sportovní tréninky – je jedno, zda se člověk převléká do fotbalového, hokejového, florbalového, gymnastického, atletického nebo prostě sportovního úboru. Ve všech případech odhazuje tvář, kterou nosí po většinu dne.
U nadstandardně velkého zrcadla je seřazeno náčiní, u okna s výhledem na pulzující město zase běhací pásy, foto: ČTK – Libor Zavoral
Posilovna je ovšem specifická důrazem na individualitu. Pokud se kolem nepotuluje cvičící parťák nebo trenér, jde o místo, které je sice plné lidí, ale všichni soutěží hlavně sami proti sobě a proti váze činek nebo tahu cvičebních strojů. Navzdory niternému a zcela nepřenositelnému pocitu, který člověk při cvičení prožívá, je neustále vystaven svému obrazu v zrcadle – tedy tomu, jak ho mohou vidět druzí.
Proslulý francouzský psychoanalytik Jacques Lacan (1901–1981) tvrdil, že právě pohled do zrcadla je klíčovým momentem života. V takzvaném stadiu zrcadla si člověk začíná uvědomovat obraz sebe samého. A je jím fascinovaný. Tahle fascinace přetrvává po celý život. Právě v posilovně je však iluze tohoto obrazu zatížená skutečným fyzickým prožíváním. Člověk si je svého těla vědom možná více než jindy, aktivně ho používá, cítí napumpované svaly. Tělo v zrcadle, které tohle všechno dělá jen tak mimoděk, se proto jeví možná až nereálným, „cizím“, o to více však hodným vlastního obdivu. Polonahá selfies v jasně definovaných kulturistických pózách pak obraz – původně uzavřený v zrcadle posilovny – navíc vypouští do světa. Kromě nás samotných tělo mohou obdivovat i další.
Sportovec Tomáš Staněk v posilovně, foto: ČTK – Ondřej Deml
Kalokagathia bez ustání na scéně
Lidské tělo, jeho krása i výkony, jichž je schopné, člověka fascinuje odnepaměti (ostatně podobně jako obrazy jídla). A tak není náhodou, že nejznámější antické sochy zpodobňují obnažená těla sportovců. Třeba šlachovitého Diskobola sochař Myrón zhotovil kolem poloviny 5. století před naším letopočtem. Starořecký ideál krásy přitom nebyl výhradně estetickou záležitostí, šlo o celou filozofii a výchovu člověka. A k antickým ideálům harmonie těla a duše, všestranné výchovy, potažmo krásného a dobrého člověka (kalokagathia), se obracíme i dnes. Ale nechci se tu pouštět do interpretace starořecké kultury. Jak varuje například expertka z oboru kinantropologie (ten z různých hledisek zkoumá formy lidského pohybu) Irena Martínková z Fakulty tělesné výchovy a sporty UK, všechny tyto snahy jsou nakonec stejně zatížené naší kulturou a naší idealizací dávných časů.
Diskobolos od sochaře Myróna, National Roman Museum Palazzo Massimo alle Terme, foto: Wikipedia, CC BY-SA 4.0
Takže zpět do současnosti. Počátkem letošního roku ohlásila soutěž Czech Press Photo své vítěze za rok 2024. Titul Fotografie roku byl přiřknut snímku fotografa agentury AP Petra Davida Joska, který zachytil atleta při překážkovém běhu na loňské olympiádě v Paříži. V roce, kdy novináři včetně fotoreportérů pokrývali útok na FF UK, povodně, izraelsko-palestinský konflikt či válku na Ukrajině, je to dost překvapivé vítězství. Podle jakého klíče společenské významnosti a estetické kvality jsou Fotografie roku vybírány, je mi stále trochu záhadou. Nicméně faktem je, že sportovní žánr se jen málokdy dočká titulu Fotografie roku. Že jím byla oceněna právě (technicky skvělá) fotografie brazilského překážkáře Rafaela Pereira, je v tomto kontextu podivuhodný úkrok stranou.
Hlavní cenu Fotografie roku 2024 získal fotoreportér agentury AP Petr David Josek, foto: ČTK – Vít Šimánek
Předseda poroty Petr Mlch z agentury ČTK volbu komentoval: „Olympijské hry jsou také symbolem dřiny a odvahy. Bez úsilí se skvělých výsledků nedá dosáhnout. A právě překonávání překážek je víc než symbolické.“ Možná při výběru vítězného snímku nešlo ani tak moc o společenskou relevanci, nýbrž o metaforický příběh dřiny a odhodlání, jímž je sport obecně zatížený.
Co přesně diváky na olympijských hrách fascinuje – zda je to dřina a odvaha sportovců, jejich těla nebo spíš vizuální show vytvořená na míru hostitelským městům – to byly otázky, které jsme si v olympijském roce na webu ČT art pokládali z různých úhlů. Vloni se však udála ještě jedna masová akce, která mě osobně fascinuje mnohem víc. Všesokolský slet.
Kolektivní tělo na značkách
Historie všesokolských sletů sahá až na konec 19. století. Jejich cílem vždy bylo představovat činnost Sokolů veřejnosti. I Miroslav Tyrš, spoluzakladatel Sokola a profesí historik umění, se inspiroval antickým principem kalokagathie – jeho ideální člověk měl být „tělesně zdatný, duševně a sociálně vyspělý, připravený pracovat a bránit svůj národ“. Pokud šlo o veřejná cvičení – a na ta všesokolské slety navazují – Tyrš sice kladl důraz na dokonalé provedení, ale o vrcholné sportovní výkony budící úžas mu tak úplně nešlo.
XVII. všesokolský slet, ČTK – Roman Vondrouš
Ani na současných všesokolských sletech se neobjevují extrémní kreace. Zúčastnit se může nejen vysportovaná omladina, ale i děti nebo penzisté. Individuální výkon ani vzezření na rozdíl od selfies z posilovny nijak nevynikne, mnohem důležitější je sladění pohybů, oblečení, dobře secvičená choreografie a přesné rozmístění na značkách. Při hromadných pohybových skladbách se často využívá rozličné náčiní, třeba jógamatky či barevné deštníky. V takovém množství cvičenců samozřejmě různobarevné plochy vytvoří kýžený efekt (takže nějakého velkého tělocviku vlastně ani není vždy třeba). Mimochodem, o tom, jak sokolské nácviky vypadají v současnosti, docela dobře pojednával dokument Na značky! z roku 2021.
XVII. všesokolský slet, ČTK – Roman Vondrouš
Témata i pohyby jednotlivých skladeb na posledním všesokolském sletu určovaly zejména texty písní. Pokud byla píseň o mravenci, na hřišti se vyrojili „mravenečkové“; když z reproduktorů zpívala Ewa Farná o „ukazateli směru“, paže cvičenek ukazovaly směr. Hledat nějaké skryté významy v tom není nutné. Ale v minulosti některé hromadné skladby poukazovaly na politické problémy, historické útrapy nebo byly jinak ukotvené v časoprostoru daného sletu. Například v roce 1948 prostná mužů Věrni zůstaneme vzpomenula na osudy umučených sokolů za války; v roce 2000, kdy byla Praha evropským městem kultury a Česká republika se připravovala na členství v EU se uváděla režijní skladba Evropská, která měla podtrhnout evropskou rozmanitost a dynamiku.
Mravenečkové na XVII. všesokolském sletu, foto: ČTK – Kateřina Šulová
Co je tedy tím, co spojuje posilovny a stadion hostící všesokolský slet? Na první pohled toho paradoxně ani moc není. Posilovny se zdají být místem, kde to individualismem přetéká. Každý se sám věnuje svému tělu. Jeho soupeřem jsou zrcadla, činky a vlastní ambice. U Sokolů se individualita rozpouští v přesné choreografii kolektivního těla, kde každý člověk představuje pixel celkového obrazu. Oba ostrovy však mají jedno společné: následují jasně danou představu o ideálním těle – těle jednotlivce na polonahých selfies z posilovny, ale také o kolektivním těle při pohybových skladbách, kde nikdo nevybočuje. Obě tato těla jsou zároveň v očích druhých ukazatelem odhodlání a dřiny. A ta se nejlépe obdivuje z pohodlí gauče.
