Historik architektury Švácha: Sportovní stavby dělá ikonickými jejich nápaditost, ne velikost

Právě začala letní olympiáda v Paříži. Je to samotná olympiáda, nebo spíše sportovní stavby, co především poutá pozornost široké veřejnosti?

Rozhodně poutají větší pozornost sportovní výkony než architektura. Pochybuju, že by si většina sportovních fanoušků vůbec architektury všimla. Ale samozřejmě platí, že čím je kvalitnější architektura, tím je i sledování sportovních výkonů kvalitnější.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Kdy se začali architekti vážně zabývat sportovními stavbami?

Tahle historie začíná až někdy na začátku dvacátého století, i když známe monumentální sportovní stavby už z dob předešlých. Na začátku minulého století sehrály v zájmu o sportovní stavby nezanedbatelnou roli právě i olympijské hry. Pro první hry v Athénách se postavil stadion, který hodně napodoboval antické vzory – šlo o takové dvě sypané tribuny blízko od sebe, to by se dneska nedalo použít. Už ale v Londýně v roce 1908 a hlavně ve Stockholmu v roce 1912 vznikly pro hlavní olympijské sportoviště monumentální stavby. Myslím, že to byl výrazný podnět i pro architekty skromnějších sportovních zařízení, aby se o sportovní architekturu začali zajímat.

A jak tomu bylo v českých zemích?

Když pomineme sokolovny, což je velmi specifický druh architektury, tak se u nás začali architekti vážně zabývat sportovními stavbami až ve dvacátých letech dvacátého století.

Můžeme i sportovní stavby označit za ikonické?

U staveb pro olympijské hry bych se nebál takhle označit už ten stockholmský stadion z roku 1912. Byla to monumentální stavba s takovými hradními věžemi z neomítaných cihel a s obloukovou lodžií nahoře. Docela mě mrzí, že ho lidé moc neznají. Zajímavé také jsou funkcionalistické sportovní stavby. Pro letní olympijské hry v Amsterodamu v roce 1928 vyprojektoval okrajový člen avantgardní skupiny De Stijl Jan Wils stadion, který se stal vzorem pro náš stadion na Strahově. Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 měly dostat podobný konstruktivistický stadion, ale jelikož se Hitlerovi moderní architektura nelíbila, musel ho architekt trochu předělat.

Z druhé poloviny dvacátého století jsou zajímavé stavby, které vznikly pro olympijské hry v Římě. Slavný italský konstruktér Pier Luigi Nervi se podílel na dvou krytých stadionech. Z betonových prefabrikátů navrhl krytou halu pro míčové hry s krásnou kupolí – úžasná architektura. A spolu s architektem Piacentinim navrhl velkou krytou halu PalaLottomatica. Ta už tak přesvědčivá není.

Následovaly tokijské olympijské hry v roce 1964. Kenzo Tange pro ně navrhl několik krytých stadionů se skulpturálními střechami. To se Japonci opravdu blýskli. Tyto stavby nemají význam jenom pro dějiny sportovní architektury, ale pro dějiny architektury jako takové.

Mnichov roku 1972 byl zajímavý svým hlavním stadionem, tribunu a její zastřešení navrhl architekt Frei Otto, vynikající konstruktér. Byla to taková stanová konstrukce, organická, úžasná. Škoda, že význam těchto her zkalil teroristický útok na izraelské sportovce. A tak bychom mohli pokračovat… Řekl bych, že pekingské ptačí hnízdo od Švýcarů Herzoga a de Meurona je jedna z nejikoničtějších staveb dosavadního jednadvacátého století.

Je to právě gigantičnost, co stavbu dělá ikonickou?

Je to spíš nápaditost architekta, na té velikosti zas tak moc nezáleží.

Jsou  letošní olympijské hry v Paříži architektonicky zajímavé?

V dějinách novějších olympijských her můžeme sledovat určité trumfování, každý pořadatelský stát touží po tom, aby ohromil ikonickou architekturou. Ale dnes už to zdaleka není hlavní tendence.

Tou je nyní co?

Aby olympijské stavby nepřišly nazmar a sloužily nadále stejným nebo alespoň jiným účelům. V dnešní olympijské architektuře převládá trend udržitelnosti.

Jak udržitelnost zajistit? Olympijské stavby ze své podstaty musí být obrovské.

Musíme si uvědomit, že nejde jen o stadiony. Například olympijské vesničky – a děje se tak už od olympiády v Římě v roce 1960 – lze nadále používat jako normální sídliště. Větší problém je se stadiony. Třeba Herzog a de Meuron se snažili navrhnout pekingské ptačí hnízdo tak, aby potom sloužilo jako společenské fórum, aby se lidé chodili do tribuny stadionu procházet… Ten sen se jim nevyplnil, stadion je dnes velmi obtížně přístupný.

Dokumentaristka Haruna Honcoop v dokumentu Olympijský mezičas upozorňuje kromě jiného na to, jak místa olympijské výstavby nutně projdou procesem gentrifikace. Je to něco, čemu se v tomto případě nelze vyhnout?

Tomu se asi vyhnout nelze. Ale je možné, že právě důraz na relativní lacinost, na udržitelnost, demontovatelnost a přenositelnost staveb zapříčiní, že proces gentrifikace olympijského území bude slábnout. Kdyby se takový trend opravdu prosadil, mohly by olympijské hry pořádat třeba i chudé africké státy, a to přece není špatné.

Související článek

Olympijské hry jsou pro pořadatelská města neudržitelné

• Jiří Koukal

Teroristický útok v Mnichově v roce 1972 ovlivnil budoucí směřování olympijských her z hlediska bezpečnosti. Může větší bezpečnost zajistit i architektura? Ať už ta sportovní, nebo architektura olympijských vesnic?

Nároky na bezpečnost se na sportovní architekturu kladly skoro odjakživa. Nejde jen o to, aby se lidé rychle dostali na svá místa, ale také o to, aby z nich rychle unikli, když se stane něco hrozivého. Ovšem těžko najít univerzální recept. Nečekejme od architektury, že zabrání všemu.

Protesty proti olympiádě v Tokiu, foto: archiv filmařky Haruny Hancoop

V českých zemích se olympiáda nikdy nepořádala. Přesto – formovala olympijská klání a účast českých sportovců na nich nějakým způsobem tuzemskou sportovní architekturu?

Nepochybně. Už jsem zmínil příklad funkcionalistického stadionu v Amsterodamu, který se stal vzorem pro stadion na pražském Strahově. Jak už jsem říkal, právě olympiády v Londýně a ve Stockholmu zapříčinily, že se sportovní architektura stane pro architekty vážné téma, nová úloha.

V Praze byly dva vážné pokusy o uspořádání olympijských her. Kolem roku 1968 to byl velký sen, dokonce byla vypsaná soutěž na velký sportovní stadion na Maninách, na rozhraní Libně a Karlína. Návrhy to byly pozoruhodné, soutěže se účastnili třeba manželé Machoninovi s krásným projektem. Druhý pokus o kandidaturu kulminoval v letech 2004–2006, prosazoval ho primátor Bém za ODS. Mnozí však pražskou radnici podezírali, že jí jde spíš o stroj na velké kšefty pro spřízněné stavební firmy, takže se ambice Prahy nakonec rozplynuly.

Byla to tedy vždy jen utopie, že by se v této zemi olympiáda doopravdy pořádala?

Abych nezapomněl, začalo se o tom snít už před sto lety. Ve dvacátých letech byla vypsaná soutěž na takzvaný všesportovní stadion v Braníku. Přinesla pozoruhodné výsledky, krásné funkcionalistické projekty architektů Štěpánka nebo Krejcara, ale nic z toho zase nebylo. Už tenkrát ten všesportovní stadion byl koncipovaný tak, že by mohl sloužit olympijským hrám. Takže to úplná utopie nebyla, řekl bych, že jde spíš o to, jestli na to máme politicky.

Uvažovalo se někdy o tom, že by olympiádu hostil strahovský stadion?

Ten je moc velký. Diváci sedí příliš daleko od plochy, kde se něco odehrává. Při sokolských sletech to nevadilo, naopak – když pod sebou vidíte tu obrovskou masu cvičících těl, funguje to velmi dobře. Ale když uprostřed toho stadionu uděláte fotbalové hřiště – a že takové pokusy v šedesátých letech byly –, hráči jsou od vás moc daleko. Ale ano, když se kolem toho roku 2004 začalo o pražské olympiádě uvažovat, existovaly i projekty, které do vnitřku toho obrovského stadionu vkládaly ještě menší stadion.

Říkal jste, že olympiády představovaly jistou výzvu pro architekty. Je to něco, co se reflektuje i na architektonických školách?

Nejsem si jistý, jestli se to děje systematicky. Ale třeba na pražské technice působí profesor Arnošt Navrátil, který je sám velmi dobrý autor sportovních zařízení, a řekl bych, že on k tomu své žáky vedl. Když se pak v letech 2004–2006 přemýšlelo o olympijských hrách v Praze, studenti z UMPRUM pracovali na projektu demontovatelného stadionu z prefabrikátů a na návrzích jiných velmi laciných sportovních staveb. Byli ale zároveň přesvědčení o tom, že se příprava olympijských her v Praze stane obětí korupce a klientelismu, a proto mi také ty své projekty nikdy neukázali a prý je zničili. V knize Naprej bych je přitom moc rád publikoval.

Tyršův portrét Františka Ženíška v Památníku Sokola Pražského (1883), foto: Wikipedia

Asi nejslavnější propagátor sportu u nás Miroslav Tyrš byl velký obdivovatel jak řeckého ideálu krásy, tak olympijských her. Co na nich oceňoval?

Profesí byl historik umění, snažil se pro Sokol hledat historické precedenty. Jeho vůbec první velký spis je Hod olympický, to je opravdu působivý popis řeckých olympijských her. Ve skutečnosti moderní sport nemá úplně řecké základy, na řecké olympijské hry se během středověku téměř úplně zapomnělo. Sice existovaly záblesky znalostí o starořeckých hrách u humanistů šestnáctého století, ale kořeny moderního sportu jsou jinde – zejména v Anglii za průmyslové revoluce. Musely se vynalézt stopky, zaznamenávání rekordů, pořádání různých lig, zakládání sportovních klubů, sportovní publicistika. O Řecích toho tenkrát Angličané ještě moc nevěděli, ale během devatenáctého století se vědomosti o řeckých olympijských hrách díky archeologii a lepší znalosti pramenů zlepšovaly. Takže to, co napsal Tyrš o řeckých olympijských hrách, je už dost věrný obraz. V tu chvíli už se na Řeky dalo navazovat.

Co podle Tyrše měly mít sportovní budovy tenkrát – a lze odhadovat, co by říkal na olympijskou architekturu dneška?

On popravdě myslel hlavně na sokolovny, kde by sokolové mohli za špatného počasí cvičit. Ale rozhodně raději cvičili venku, to si všimněte, že sokolovny zhruba od roku 1900 už mají vedle sebe letní cvičiště. Se sportem obecně sokolové moc nesympatizovali, neměli rádi rekordy a neviděli rádi, když nějaký sportovec moc vyniká, byli to spíše kolektivisti.

V knížce Naprej! o české sportovní architektuře často zmiňujete pojem „architektura bez architektury“. Co si pod tím představit?

Provizorní demontovatelnou architekturu, kterou měla sportoviště až do nástupu dvacátého století – šlo o dřevěné loděnice, dřevěné stadiony a podobně. Anebo prostě architekturu nemonumentální. S citovaným souslovím pracoval Karel Teige, vůdce architektonické avantgardy. Šlo mu o ryze funkční, často provizorní architekturu.

To je možná tedy i budoucnost olympijské architektury.

Možná, že ano. Tento směr je mi sympatický. Ale na druhou stranu tu jsou požadavky právě na tu ikoničnost, o které jsme se bavili, a hledat mezi tím průsečíky je poměrně složité.

Profesor Rostislav Švácha s knihou Naprej!, za kterou získal Cenu Mezinárodního olympijského výboru, foto: MOV

Rostislav Švácha (* 1952)

V letech 1971–1976 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1977–1984 byl redaktorem v nakladatelství Odeon. Roku 1985 se stal vědeckým pracovníkem Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. Přednáší dnes dějiny umění a architektury na Ústavu pro dějiny umění Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se zejména architekturou 17. až 21. století. Mezi publikace, na nichž se v posledních letech významně podílel, patří například Živá památka (2022), Miroslav Masák (2019), Dějiny umění v českých zemích 800–2000 (2018), Paneláci 2: Historie sídlišť v českých zemích 1945–1989 (2017), StArt: Sport jako symbol ve výtvarném umění (2016), Naprej!: Česká sportovní architektura 1567–2012 (2012), Sial (2010), Lomené, hranaté a obloukové tvary: Česká kubistická architektura 1911–1913 (2000). Je také členem spolku Za krásnou Olomouc a aktivním členem Klubu Za starou Prahu.