Ostrovy vizuality: Skleněné korporátní paláce jako sídlo iluzí
Proč se v soudobých kancelářských budovách nešetří sklem? Jaké místo má nyní ve firmách umění? A proč je dneska skoro všude mech? Tentokrát se v sérii Ostrovy vizuality vydáme do říše korporátů a prozkoumáme, jak velkou moc v nich má iluze.
Lesknou se na horizontu jako řada skleněných paláců. V obrovských oknech se pohybují siluety postav. Některé sedí u pracovního stolu a zírají do obrazovky počítače téměř bez hnutí, jiné pospíchají ze zasedačky do zasedačky. Na recepci září firemní logo, které se v budově objeví ještě mnohokrát, schodiště lemují firemní úspěchy.
Stejně jako se u kaváren (jim se věnoval předešlý díl cyklu) opakují určité principy, je tomu rovněž tak u kancelářských budov. U nich typickými rysy jsou: obrovské logo jasně hlásající, kdo je tady doma, prosklené v podstatě úplně vše vyjma záchodů, otevřené prostory (open spaces) oddělené možná jen akustickými panely. Vytváří se tím iluze luxusu, kreativity, otevřenosti. Zároveň to zajišťuje dohled nad každým, kdo se tu mihne. Zaměstnanci tak dobrovolně vstupují do proskleného „panoptikonu“.
Pohled z jednoho skleněného paláce na další, foto: Kateřina Zemanová
Pozorovat všechno a všechny
Právě tento koncept, s nímž v 18. století přišel anglický utilitaristický filozof a reformátor Jeremy Bentham, je možná náznakem odpovědi na to, proč se kancelářské prostory staví téměř výhradně ze skla. Panoptikon, jak ho Bentham koncipoval, je kruhová budova, ve které by bylo možné z jednoho místa – věže uprostřed – nepozorovaně pozorovat všechno a všechny. Ačkoliv si tak Bentham představoval zejména věznice (kde je každý z vězňů uzavřen do své vlastní cely), navrhoval, že by se tento koncept dal využít například v továrnách. A to už je krůček od novodobých kancelářských budov, kde má kdokoliv zevnitř i zvenčí docela dobrý přehled o tom, kde se kdo nachází a co zrovna dělá.
Všudypřítomné sklo v kancelářích, foto: Kanceláře roku
Nechci tvrdit, že kancelář je vězení, ovšem jisté účinky panoptikonu a jeho moci, které francouzský filozof Michael Foucault popisoval ve své slavné knize Dohlížet a trestat, se v prosklených kancelářích přece jen zhmotňují. Hlavní výsadou panoptikonu je podle Foucaulta „zavést vědomý a nepřetržitý stav viditelnosti, který zajišťuje automatické fungování moci“.
Kvůli neustálému dohledu se mocenské vztahy udržují „nezávisle na tom, kdo je vykonává, zkrátka aby věznění byli chyceni v situaci působení moci, jejímiž nositeli by byli sami“.
Všudypřítomné sklo tak v podstatě působí jako ona dozorčí věž – je přes něj vše vidět a vy nevíte, kdo a kdy se dívá. Možná se taky nikdo nikdy nedívá, nakonec nejste ve vězení, nýbrž v kanceláři. Přesto chování možná podvědomě uzpůsobujete tomu, abyste přinejmenším vypadali, jako že jste v neustálém pracovním nasazení.
Zároveň si však uvědomujete svoji privilegovanou pozici. Stěny skleněného paláce vás ochraňují před odcizujícím městem. Získáváte jasnou příslušnost k „většímu celku“, něčemu, co vaši maličkost zastřešuje a ukotvuje v hierarchii společnosti.
Víc zeleně v kancelářích!, foto: Kanceláře roku
Víc umění!
Stejně jako samotné umístění firmy do skleněného paláce vytváří jistou iluzi její prestiže (nejde o žádný startup v garáži!), ke stejnému účelu se propůjčují umělecká díla. Takzvané korporátní umění zdobí prostranství nejčastěji před sídlem podniku, aby se i kolemjdoucí mohli přesvědčit o „kvalitách“ dané firmy. Movitější podniky umělecká díla umisťují i do vnitřních prostor a některé vytvářejí dokonce vlastní sbírky (jak takové sbírky mohou vypadat, naznačila vloni Galerie hlavního města Prahy, když v Domě U Kamenného zvonu na výstavě Group Therapy představila mimo jiné sbírky Art Collection Telekom, kterou v roce 2010 založila společnost Deutsche Telekom). Kurátor Jan Skřivánek ostatně upozorňuje na dlouhou tradici firemních sbírek: ta patrně nejstarší – banky Monte dei Paschi di Siena (Banca MPS) – vznikla už v patnáctém století. U nás jsou v tomto ohledu v současnosti nejaktivnější Česká spořitelna a pojišťovna Kooperativa (ta provozuje vlastní galerii, kde sbírkový fond prezentuje).
Víc zeleně! Víc umění! Foto: Kanceláře roku
Skutečnost, že umění nejčastěji sbírají instituce, jež dennodenně operují s nemalými částkami, není náhodou. Jednak na to mají prostředky, jednak přicházejí do kontaktu s bohatými lidmi – a ti se o umění často zajímají, mnohdy jako o investici. Podle ředitele obchodního oddělení Deutsche Bank díky tomu mohou výtvarná díla sloužit jako „icebreaker“ při navázání konverzace. Samozřejmě tak daná instituce vytváří i jistý dojem. To je podle případové studie z roku 2007 i jeden z nejdůležitějších faktorů, které například Deutsche Bank ve vztahu k uměleckým dílům bere v potaz. Jeden z bankéřů ve zmíněné studii řekl, že právě umění ukazuje, že bankovnictví není pouhým bezohledným vyděláváním peněz – demonstruje se tím naopak, že i lidé pracující v bance mají „duši a obecné povědomí“.
Od vylepšení image firmy je pouhý krůček k nařčení z artwashingu. Má mnoho podob. Může jít o snahu zlepšit obraz firmy v očích veřejnosti, zejména pokud se zabývá eticky nebo ekologicky spornými oblastmi podnikání. Nebo o zvýšení prestiže lokality při developerských projektech pomocí uměleckých děl, s čímž neodmyslitelně souvisí gentrifikace.
Nelze samozřejmě tvrdit, že umění k „zamlčování nekalých skutečností“ využívají všechny firmy. Za automatický důkaz artwashingu určitě neslouží ani to, když se socha nebo obraz v jejich sídle objeví. Nicméně: jak poukazuje sochař Pavel Karous, skutečností je, že tato díla jsou zpravidla nekritická vůči svým zadavatelům, přísně apolitická a někdy úsměvná. Neznamená to, že jsou nutně špatná, jen prostě často nemají moc co říct.
Pořad Volavky a predátoři. Jak vypadá korporátní umění?, zdroj: iVysílání Víc zeleně!
Ve firemní estetické hře jde o posílení ještě jedné důležité iluze. Vizuální identita, estetika recepce i kanceláří hraje také o to, jak bude veřejnost (i samotní zaměstnanci) vnímat to, nakolik je firma odpovědná vůči životnímu prostředí. Všechno začíná u loga. Dokáže vytvořit okamžité asociace, které se skutečnými hodnotami firmy nebo jejími produkty vůbec nemusí souviset. Například fastfoodový řetězec McDonald’s v roce 2009 začal v Evropě experimentovat se zeleným pozadím svého loga. Změna barvy měla zřejmě za cíl v konzumentech burgerů vzbuzovat pocit, že jedí něco zdravějšího.
Mechové rámy byly velkým trendem, foto: WADE atelier
Mechové rámy, zavěšené květiny nebo použití dřeva všude, kde to jde, zase vytváří iluzi, že se firma chová ekologicky. Tyto prvky útočí hlavně na první signální, na oko. Mnohdy jsou fakticky neekologické, protože už jen to, aby je firma zakomponovala do interiéru, produkuje další náklady a odpady, jež by jinak vůbec nevznikly.
Skleněné korporátní paláce jsou tak zejména továrnami na iluze. Na iluze produktivity a efektivity. Na iluze prestiže a vyšších hodnot, o což se často starají umělecká díla. Na iluze ohleduplnosti k životnímu prostředí. Všechny tyto iluze vznikají hlavně díky tomu, jak kancelářské budovy vypadají. Takže je to v podstatě jenom další hra. Tentokrát do ní ale významně promlouvá i svět (někdy rádoby „nezávislých“) umělců.
