David Černý: Dneska už umění není závod s nudou, ale závod v ničem

Málokterý umělec má ještě za života své muzeum. Je tam vše přesně tak, jak jste si to představoval?

Každá věc by mohla být lepší. Neexistuje dokonalost. Dokonalé věci jsou pouze ty, které ještě nevznikly.

Co byste rád zlepšil?

Chtěl bych, aby se správně otevíraly dveře, aby lépe splachovaly záchody, aby skřínky fungovaly, abych konečně dodělal všechny cedulky, které tam patří… a doufám, že se nakonec podaří dostat povolení od památkářů a nainstalovat i zbylé sochy zvenku budovy.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Plánujete k jednotlivým dílům přidat i nějaký kontext? Zatím tam jsou jen jmenovky a datace…

Neplánuju. V tomhle jsem trochu staromil. Galeriím se v poslední době snažím vyhýbat, co to jde, protože tam na mě většinou vyskočí nějaká stať – a tu, sorry, si můžu přečíst ráno v posteli v telefonu. Obraz je obraz a text je text. Když jdu do galerie, chci vidět umělecká díla. Když jdu do kina, chci se dívat na film. Ale když vlezu do galerie, nezajímá mě špatně natočené video, které – kdyby to byla jakákoliv sekvence filmu – by se okamžitě vyhodilo; a jenom proto, že se to nazve „videoart“, jsou lidé ochotní se na to koukat. To se pak cejtím podvedenej. Což neznamená, že bych za život neviděl dobrej videoart – viděl, ale to procento je bohužel marginální.

„Nějak se z toho v průběhu času stalo muzeum Davida Černého,“ popisoval jste České tiskové kanceláři proces vzniku Musolea. Co to znamená „nějak se stalo“? Byl jste osloven, nebo jste sám oslovil společnost Trigema, s níž spolupracujete a která je vlastníkem budovy? Řekl jste jim, že byste o takový prostor stál?

Částečně stojím za celým konceptem nové čtvrti, projektuje ji studio Black n‘ Arch, kterého jsem spoluvlastník a developer je můj kamarád, takže jsme se od začátku bavili o tom, co se tam bude dělat. V průběhu diskuzí taky zaznělo: „Hele, tak z toho uděláme tohle.“ „Tak jo, to je dobrej vtip.“ Už nevím, kdo to řekl první. Možná jsem to byl já, možná Marcel (Marcel Soural, developer, pozn. red.), fakt si to nepamatuju.

Berete Musoleum jako vtip?

Celej život beru jako blbej vtip, takže tohle je takovej subvtip.

Co sledujete dražším vstupným pro „levicově zaměřené studenty“?

To je ještě jeden ze subvtipů subvtipu. Četla jste Žert?

Četla.

A mám tedy pokračovat? Navíc je to takovej test inteligence. I kdybyste byla student uměleckých škol nebo levicově smýšlející student, pořád byste měla tu variantu říct, že prostě chcete lístek. Přeci jen je dost složité doložit, že jste levicově smýšlející. Respektive není tam žádný požadavek na to, abyste doložila, že nejste levicově smýšlející. Když tam přijdete s tričkem s Guevarou, můžete tvrdit, že ho nosíte, abyste upozornila na to, že to byl vrah. Je to jenom na vás a na vašem svědomí.

A k tomu vyhranění se vůči levicově smýšlejícím, ano, pro mě je levice podhoubím komunismu. A komunismus má na svědomí nejvíc umučených lidí a zrůdností homo sapiens. To na okraj.

Jedno patro Musolea je věnované penisům a vagínám. Pořád ještě vás lidské tělo nepřestalo fascinovat? Nebo…?

Vždycky jsem říkal, že jsem figurativní sochař! Jakej je rozdíl mezi píčou a rukou? Materiálově je to složené z úplně stejné hromady uhlovodíků, vody, fosforu a tak podobně, stejně to stárne, je to kus masa, lidská tkáň. Několik let jsem chodil s lékařkou a ta ke všem orgánům přistupovala demokraticky stejně.

Takže tím, že je zvětšíte…

Celé je to prostě hra. Odkazuje to na docela známý obraz, který se dlouho nesměl ukazovat: Původ světa od Gustava Courbeta. Když vyobrazení libovolného orgánu zvětším stokrát a vezmu z něj detail, přestane být pornografií. Už nerozeznáte, co to je, přestane se to zakazovat. Baví mě na tom ta chvíle, odkdy to jako pornografii začneme posuzovat. V jeden moment řekneme, že to ukazovat nesmíme, ale když to je kus Ferrari, který vypadá úplně stejně, tak je to v pohodě? Je úplně evidentní, že se tyto archetypální tvary propisují do toho, co vytváříme. I u ponorky, která samozřejmě vychází z nějakých hydrodynamických zákonů, je zajímavé, jak se její tvar přibližuje mužskému pohlavnímu orgánu.

Jedna místnost mi v Musoleu přišla silná – a to instalace Freedom v nejspodnějším patře galerie. Co cítíte, když do této místnosti přijdete?

Že chci okamžitě odejít! Je to fakt hnusný, strašně odporný. Je to o deklarovaný svobodě, o tom, co si myslíme, že svoboda znamená, jenomže ve výsledku jsme jen vláčeni a ani si to neuvědomujeme.

V roce 2004 jste v Hype Magazinu řekl, že se pořád cítíte „jako dítě ulice, pankáč, nebo výrostek nebo co.“ Jak se cítíte v roce 2023?

Jako tohle všechno, a ještě trochu jako desperát, jak jsem se dočetl z médií.

Proč vůbec tvoříte?

Ještě pořád mě baví moment vize a jejího zhmotnění.

Naplňuje vás tvořit na zakázku?

Já jsem celej život dělal jenom na zakázku! Zakázka je to, že někdo přijde a řekne: „Tady máš sto metrů čtverečních a tady máš takovej balík peněz a do tehdy chceme sochu.“ Věci, které vytvářím, jsou v takových rozpočtech, že by to jinak nešlo.

Stalo se, že se to s vizí zadavatele nepotkalo?

Většinou se to nepotká! Tak si prostě řekneme „děkuju, na shledanou“ a tím to skončí. Akorát teď už, když po mně někdo chce nějaký návrh, tak si za to nechám zaplatit. A jestli potom řekne, že se mu to nelíbí, má smůlu a o prachy přišel. Nevím, proč bych si měl na zakázky stěžovat. Naopak nedělám žádné soutěže, žádné státní zakázky, protože nechci mít s penězi daňových poplatníků nic společného.

Proč?

To je hrozně kuriózní – mně teď začali vyčítat, že mám soukromou galerii a že to je zlo. Na tom je nejbizarnější to, že kdybych přistoupil na podmínky Národní galerie, mohl jsem mít výstavu, která by daňové poplatníky stála mnoho milionů – a to by nikomu nevadilo, to by bylo naprosto korektní. Fascinuje mě taky, že výstavu, která je ve státní galerii zaplacená z peněz daňových poplatníků, bokem prodává nějaký soukromý galerista, se kterým má dotyčný umělec smlouvu. Tohle nikomu nevadí, ale všem vadí to, že vezmu svých x milionů a narvu je do vlastní galerie. To je špatný, protože je to přece korporát! Tohle je jedna gigantická lež. Nejsmutnější na tom je to sebeklamání.

Nemáte rád paneláky…

To nemám.

V čem se od nich pro vás liší moderní bytové komplexy, na kterých se podílíte? Nejsou to vlastně taky sídláky, akorát jiné doby?

Rozdíl je v tom, že bolševik paneláky stavěl tak, jak je stavěl. Jestli tu odlišnost nevidíte, pak mám pochybnosti o vašem postavení kulturní redaktorky.

Ptám se na to, jestli vám vadí to, jak jsou ty budovy postavené, nebo spíš ta myšlenka kolektivního bydlení, pocit „králíkárny“, estetika paneláků…?

Dneska se používá takové klišé typu: „Proč jsou ty baráky vyšší než ty ostatní, vyšší než kdysi?“ Protože mohou být. Cihlový barák má limity výšky ne kvůli památkářům, ale kvůli fyzice. A samozřejmě doufám, že ty domy budou hezký.

Obří ocelová socha ženy nazvaná Lilith od výtvarníka Davida Černého zdobí dokončovaný dům nájemního bydlení Fragment na pražské Invalidovně, foto: ČTK –⁠ Vít Šimánek

V devadesátých letech jste v klubu Delta pořádal výstavu pro nejnižší pudy. Jaký je váš nejnižší pud?

To byl takový instantní fór, který jsme udělali s Tomášem Pospiszylem a bylo to iniciované tím, že když jsem do té doby něco vystavil, tak to ihned někdo zničil. Tak jsem si řekl, že udělám výstavu, kterou lidi budou moct zničit rovnou.

A vy? Jste se svými nízkými pudy v míru?

Nemám žádný nízký pudy.

Nemá je nakonec každý člověk, akorát jsou potlačeny společností, výchovou?

Nevím o nich, nemyslím si, že něco potlačuju. A hodně lidí mě za to, že říkám, co si myslím, dost nesnáší.

Nikdy jste nechtěl zničit nějaké svoje dílo?

Když jsem ho chtěl zničit, tak jsem to udělal. Nebo mi něco spadlo a už jsem to nespravil.

A lidé vaše díla ještě pořád ničí?

Pořád na to hmataj, to je nepříjemný. Myslí si, že vlezou do galerie a musí na všechno sáhnout. Nechápou, že ty materiály jsou extrémně citlivý…

Řešíte tedy to, aby ta díla vydržela pro další generace? Například vhodné podmínky uskladnění?

Bronz vydrží desetitisíce let… Ale ta otázka je teď položená jinak: Dneska se věci nedělají, aby dlouho vydržely, ale aby se daly dobře recyklovat. Před třiceti lety se auto vyrábělo s tím, že má dlouho fungovat, já mám třeba doteď čtyřicet let staré nůžky… Dnes už to tak není. To mi přijde děsivý.

Takže vaše sochy nejsou určené k recyklaci?

Rozhodně se snažím o to, aby nebyly!

Jak se vám líbí v českém veřejném prostoru?

Ta otázka by spíš měla být, jak se českému veřejnému prostoru líbí Černý v něm. Nevím, je to tady přízemně zamindrákované. To se pak dozvím z novin, že jsem otevřel „šovinistické muzeum pro stárnoucího bílého muže“…

Šel jste někdy procházku Prahou po svých sochách?

Tomu se snažím vyhýbat. Když kolem toho jdu, vždycky někdo přiskočí a chce se fotografovat. To není moc příjemný.

Můžete prostranství kolem jednotlivých soch ještě nějak ovlivňovat potom, co je tam umístíte?

V momentě, kdy je mám na soukromém pozemku, tak občas ano. Ale samozřejmě jde o kontext a dohodu s majitelem.

V českém výtvarném prostředí se pohybujete od devadesátých let. Jak se to tu za tu dobu proměnilo?

Devadesátky těžko popisovat někomu, kdo to nezažil. Mysleli jsme si, že bude svoboda, mohli jsme si dělat srandu. To se teď nesmí.

Nesmí? Nejsou na ni prostě jenom citlivější reakce?

Ano, takže se nesmí dělat.

To přeci neznamená zákaz.

To ne, ale my jsme si nemuseli podepisovat smlouvu s tím, s kým jsme se chtěli vyspat. Nebyl to žádnej problém. Ten svět byl podle mě stokrát svobodnější. Myslím, že současná situace je v mnohých aspektech inklinující k padesátým letům za komunistů. Akorát si to ty mladý levicově smýšlející neuvědomují.

I svět umění je méně svobodný?

Tam je to úplně totéž. Když jsem tyhle věci vystavil před třiceti lety, tak ta Lenka Lindaurová (autorka článku „Musoleum, turistická atrakce pro šovinisty? David Černý umí upoutat pozornost a chce ji za každou cenu“ v Deníku N, pozn. red.), která mě dneska popsala jako šovinistického, před dvaceti lety psala, jak je to skvělý. To je bizarní. Zřejmě došlo i k mentální proměně spousty lidí. Nebo už se bojí sami. Na žert o levicově smýšlejících studentech se nám ozvalo x lidí, psali nám, že nás zažalují, jestli nepřestaneme diskriminovat. Lidi si už nesmí dělat srandu. Už to nejde.

Cítíte kvůli tomu nějaké omezení ve své tvorbě?

Kdybych chtěl omylem existovat ve státním sektoru, tak určitě ano. A i to je ten důvod, proč se mu snažím maximálně vyhýbat. Třeba bych tohle ani v Národní galerii nemohl vystavit, protože by možná řekli, že to genderově neodpovídá, že je tam malý poměr pindíků vůči pipinkám nebo tak něco…

V roce 1999 jste vytvořil sochu svatého Václava hlavou dolů – remake historického pomníku z Václavského náměstí – tenkrát jste k tomu říkal, že „to vzniklo v momentě nevydržení, kdy z vás naštvanost prýštila každým pórem“.

To byl jeden z prvních momentů, kdy se to po tom mejdanu devadesátek začalo strašidelně ničit, společensko-politická situace začala jít do hajzlu, ruku v ruce s paktem Zeman-Klaus. Havel z toho byl tenkrát velmi smutnej, protože pochopil, do jaký zemanoklausovský proruský temnoty se začínáme řítit.

Jak by vypadal pomník dneška?

Takový měkký, hnusný, amorfní nic. Pro jistotu bez chuti. Pochopitelně bez pohlaví. Rozbředlý, lepí se to. Takovej ten smrad špinavýho záchodu přetaženýho hajzlovým parfémem. Nemám z toho dobrej pocit, fakt vůbec.

Dílo Davida Černého v pasáži Lucerna, foto: ČTK –⁠ Milan Váchal

Sledujete tvorbu nastupujících výtvarníků? Máte si s nimi co říct?

Ne moc, ale mám pocit, že už tam jsou takové výjimky, které se vůči tomu diskursu závodů v ničem začínají vymezovat a pochopili, že vystavovat stín židle není úplně přínosné pro žádnou stranu.

V roce 1998 jste pro Revolver Revue řekl: „Za čtrnáct dní je mi třicet a uvažuju, jestli to, co jsem udělal, není úplně stupidní. A do jaký míry bych s tím měl ještě někoho otravovat. Pokládám si otázku, co dál, docela jako zvostra. Protože vidím nějaký lidi, kterým je těch padesát šedesát, a říkám si, kteří z nich dělají ještě něco, co je rozumný.“ Pokládáte si tu otázku „co dál takhle zvostra“ i teď, co už vám těch pětapadesát je?

Já jsem nečekal, že to přežiju. Taky se divím. Ale popravdě, nechtěl bych, aby mi dneska bylo těch třicet. Moje žena, který je dvacet šest, s tím má poměrně dost problémů a taky si to uvědomuje. Říká, že se její generace prostě nemá proti čemu vymezit. Závody v nudě kulminovaly kolem roku 2010, teď už se ten art dostal do závodů v ničem.

Možná, že to třeba konečně nějak prdne. Po x letech totální pohody a klidu jsme zjistili, že to asi takhle jednoduchý nebude. Třeba je ten konflikt ve větším měřítku nutnej kvůli katarzi. Je to hrozný si to myslet… Ale já vím, že už to nějak doklepu.