Spisovatel Pavel Klusák: Ženská práce je kniha o hudebnicích, které změnily pravidla hry

Pavel Klusák v rozhovoru mluví nejen o této knize, ale i o stavu hudební publicistiky, o hudebnicích, které vynechal, i o svých plánech do budoucna.

Po dvou knihách zasazených do československého kontextu, titulech Gott. Československý příběh a Suchý a Šlitr. Semafor 1959–1969 jste se zaměřil na globální kontext. Už jste tuzemské prostředí autorsky vyčerpal?

Nikdy jsem popravdě nepředpokládal, že se budu delší dobu zabývat Zlatým slavíkem. Od devadesátých let až dodnes mě zajímá dostat k nám impulzy a nové diskurzy ze světa – ať už v experimentální nebo jiné hudbě. Ale momenty, kdy hudba přeroste svou scénu a zasahuje do společenského a politického dění, mě přitahují taky. Nechtěl jsem nechat nezpracovaný příběh normalizace a tehdejší popkultury. Knihu o Gottovi jsem začal psát částečně v reakci na velkolepý pohřeb v Katedrále svatého Víta, vystrojený politiky: Jak a čím se stalo, že z určitého typu hvězdy se stal populistický „národní hrdina“? Paralelně mě však zajímá světové dění, na stanici Vltava věnuju svůj týdeník – nazvaný až moc vzletně Sedmé nebe s Pavlem Klusákem – především jemu.

A proč jste se v novince zaměřil zrovna na ženy?

Někdy před patnácti lety jsem se v pražské kavárně Konvikt rozhlédl kolem sebe. Uviděl jsem, že u všech okolních stolků sedí dívky a ženy a všechny něco plánují. Nebyla tam žádná mužská společnost, jen deset ženských. Ten obraz jsem si zapamatoval: něco se chystá. Všechny ty spřádané plány se zjevně realizovaly – ženy si v 21. století nárokují aktivnější roli než dřív. V hudbě i mnohde jinde. To přináší otázky. Čím to, že to dřív nešlo? Kdy přišly přelomové momenty? A jak vypadaly střety a boje v dobách, kdy systém kladl odpor?

Vybral jsem si hudebnice, jejichž dílo je široce uznávané, a sledoval, jak se žádný z jejich příběhů nedá odvyprávět, aniž bychom zmínili, jak se jim do toho pletla moc, předsudky, byznys a patriarchát. Dnes, kdy antidemokratické síly destruují svobodu a demokratické instituce, je otázka práv žen a opozice vůči patriarchátu zase zásadní. Myslím, že ve střední Evropě je to jasné nejpozději od polského Strajku Kobiet, tvrdých veřejných střetů kvůli protipotratovému zákonu v roce 2020.

Když začínáte psát – ať už o Karlu Gottovi, nebo o ženách –, máte dopředu připravené, co o daném tématu řeknete? Nebo na to přicházíte až v průběhu psaní?

V téhle věci se shodnu s bráchou, filmařem Vítem. Jsme rozhodnuti pro své téma, a jistě o něm na počátku dost víme; ovšem byla by marnost mít rovnou v mysli finální tezi. Jednak by to člověka velmi omezilo, a především při samotné práci objevujeme leccos, s čím jsme dopředu nepočítali. Což je slast a součást hry. Při psaní Gotta, své první rozsáhlejší knihy, jsem se musel smát svému prvotnímu pocitu, že ten příběh znám. To nejzásadnější přišlo cestou.

V případě Ženské práce jsem si zprvu myslel, že budu psát kratší kapitoly, které mě postupně dovedou až do současnosti. Dokonce jsem měl pět konkrétních témat klíčových pro ženskou tvorbu v 21. století a jejich reprezentantky. Pod rukama mi však začaly vznikat dvojnásobně dlouhé kapitoly, než jaké jsem původně plánoval, takže i tuhle knihu jsem při psaní proměnil. Je to myslím normální. S editorem Zdeňkem Staszkem z nakladatelství Host jsme se shodli, že nemá smysl jednotlivé kapitoly z pofidérních důvodů krátit, už proto, že texty chtějí dát dobrou představu o celém díle hudebnic a ještě ho usadit do kontextů. A ani v angličtině prozatím neexistuje monografická kniha o celém díle Suzanne Vega, Björk či PJ Harvey – to mě vedlo k naději, že snad přicházím s něčím nebanálním.

V úvodu Ženská práce ospravedlňujete, že příběhy vybraných hudebnic popisujete vy – muž. Je podle vás nutné zvažovat, kdo by měl čí příběh vyprávět?

V době, kdy jsem na knize pracoval, jsem měl dojem, že podobné otázky visí ve vzduchu. V Londýně mi jeden z kolegů řekl, že v Británii by bylo zcela samozřejmé se takto ptát. Klíčové pro mě bylo vědět, že nikomu neberu jeho vlastní hlas, že moje psaní nezahluší ženskou práci mých kolegyň. To nechci způsobit, samozřejmě. Ale publicistky a kurátorky, kterých i u nás mohutně přibylo, se soustředí na svoje témata…

Popsat změny v popkultuře, které zapříčinily Kate Bush, Joni Mitchell či Laurie Anderson, je asi záležitostí mé generace, která respekt i okouzlení jejich dílem prožívala v době, kdy vznikalo. Já byl teenager v osmdesátých letech, takže jsem tuhle vlnu začal vnímat s albem Hounds of Love od Kate Bush z roku 1985 anebo s o rok mladším Mister Heartbreak od Laurie Anderson. Jeden bývalý ministr české vlády mi teď napsal, že byl do obou zamilovaný. Nebyl sám, nabízely portál do nových světů.

V posledních letech u nás vyšlo hned několik hudebně-publicistických knih s velmi dobrou odezvou. Vedle vašeho Gotta, oceněného dvěma cenami Magnesia Litera za publicistiku a za Knihu roku, jsou to třeba tituly Karla Veselého či loňské Šeptej nahlas Miloše Hrocha o českém shoegazu. Čím to je?

Podotýkám, že knih o hudbě, nenápadných a cenných, je u nás v posledních letech skutečně dost. Když se mě někdo ptá, jestli jsem neměl psát i o českých ženách, odpovídám, že jim je přece věnovaná výtečná kniha od Pavly Jonssonové Růžové vrány z roku 2020. Jenže o té napsal Pavel Turek do Respektu, a tím to zhaslo, jinak se skoro nemedializovala.

Do knih jsem se pustil z několika jednoduchých důvodů. Některá témata se jednoduše nevejdou do článku. Jak stárnu, chci si vyřídit účty s určitými tématy, a jinak než knihou to neumím. Zároveň se velmi omezila možnost psát články – a to už vůbec nemluvím o situaci, kdy máte psát články a živit tím rodinu. Dlouho jsem to dělal, protože mi rychlá publikační odezva přinášela dopaminovou slast. A taky protože jsem vyrůstal v prostředí, které říkalo: Kultura je důležitá a má cenu pro ni něco obětovat! Jenomže prostor v kulturních rubrikách se zúžil a vlastně tím něco rozsekl za mě.

Knihu Gott jsem začal psát se silným zaujetím pro téma, zanořený do materiálu, a neuvažoval jsem, jaký ohlas to přinese. Akorát příbuzní mi věštili, že mi někdo dá přes hubu. A vidíte, zůstalo jen u výhrůžek a knihy se prodalo na dvacet tisíc. To mi přišlo povzbudivé. Dodám ještě jeden důvod: pro mou povahu byly vždycky nesnadno zvládnutelné dlouhodobé úkoly. A nutnost dotáhnout práci na knize je pro mě výborným cvičením v krocení mysli a vůle.

Když se ještě vrátím k Miloši Hrochovi a Karlu Veselému, tak pro jejich – a myslím, že i pro vaše – knihy je specifické, že vedle samotné hudby reflektujete společensko-politické pozadí. Co stojí za tendencí propojovat hudbu se sociopolitickým děním?

Popkultura reálně odráží kolektivní podvědomí, to není mýtus: je z ní možné odečítat společensko-politické významy. Miloš s Karlem nadto víc než já popisují subkultury, které mnohdy reagují na dění ve společnosti, na absenci určitých práv. Ono to hudbě na určité rovině lichotí, přičítá jí to význam, spojuje ji to s politikou a ekonomikou. Taky to příběhy hudby přibližuje těm, kdo chtějí číst méně o umění a víc o odboji. Což je legitimní.

O hudbě samozřejmě lze psát i z jiného úhlu pohledu. V pořadech, které připravuju pro Český rozhlas Vltava, se zabývám experimentální hudbou – a ta vede k nadčasovějšímu zkoumání světa, k otázkám filozofickým, estetickým, psychologickým, spirituálním, ale sociopolitické téma i tady odněkud snadno vykoukne, třeba přes akustickou ekologii nebo přes typ komunit, v nichž tvůrci jednají.

Před více než dvěma roky jsem pro časopis Host napsal „rýpavý“ text Jak napsat hudební recenzi v sezoně 2023/2024. Pokusil jsem se tehdy vyjádřit únavu z převažujícího typu psaní a obavu, že texty s jednoznačnými pravidly by mohl psát software. Že přihlášení k ideologii anebo k jediné metodě vede k absenci niterného a jedinečného setkání osoby s dílem. Možná jsem to nenapsal nejlíp, protože jsem sklidil lán hejtů, především z nedorozumění. Ale taky jsme si o tom s kolegy z oboru dobře popovídali. Pořád jsem podezřívavý vůči jedinému paradigmatu, jak psát o hudbě. Už jenom proto, že je to pak dost nudné! Ještě že samotní hudebníci tvoří každý jinak.

Něco z minulosti: Zleva Pavel a Vít Klusákovi převzali 2. července 2007 na 42. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech cenu RWE pro scenáristy, foto: ČTK – René Volfík

Do knihy jste vybral rozličné hudebnice, ať už se zaměříme na to, jakou hudbu tvoří, nebo na to, jak jsou v České republice známé. Vedle Patti Smith, která u nás v posledních letech celkem pravidelně vystupuje, je v knize kapitola věnovaná Carole King, na jejímž začátku píšete, že jméno této zpěvačky a skladatelky je „v Česku pořád tak trochu spikleneckým znamením“. Vybíral jste hudebnice podle určitého klíče, třeba právě s ohledem na rozmanitost?

Chtěl jsem sepsat portréty rozprostřené v čase. Důležité pro mě bylo popisovat autorky, protože kniha je o konstituci autorského hlasu. Začal jsem u Billie Holiday, jejíž pozice byla samozřejmě o mnoho horší než u Björk nebo PJ Harvey, které vydávají alba u nezávislých labelů a jejichž vlastní vyjádření je o poznání snazší. Mezi nimi se v čase nacházejí Joni Mitchell anebo Kate Bush: jakkoli byly populární, musely vzdorovat obtížím, jež se dnes zdají absurdní. Pro výběr pro mě bylo nezbytné, aby se jednalo o autorky se silným dílem. Proto jsem se vyhnul třeba Joan Baez, která je nepochybně významná politicky, ale hudebně je plochá.

Ženská práce je pro mě knihou optimistického náhledu, protože ukazuje, že i když patříte k vlivové menšině, můžete leccos prosadit, lecčeho dosáhnout a zasadit se o změnu, která bude důležitá i pro další. Z tohoto úhlu pohledu je pro mě nesmírně fascinující příběh hnutí Riot Grrrl. Jejich hudbu nejspíš poslouchá mnohem méně lidí, než kolika se dotkl jejich velkolepý vliv – feministické punkerky a elektroničky důrazně vyjádřily, že ženy můžou být přirozenou součástí autorství, reflektovat intimní témata, LGBT témata a křičet ze stage, co jim vadí a co chtějí. Bez riot grrrls by nebyly ani Pussy Riot.

Byla nějaká hudebnice, jejíž dílo jste považoval za silné, ale když jste o ní začal psát, zjistil jste, že příběh stojící za ním se vám do popsaného konceptu nehodí?

Vlastně naopak. U Suzanne Vega jsem si zprvu říkal, že její postavení není až zas tak revoluční. Ale když jsem se jí začal víc věnovat, objevil jsem silný, jedinečný příběh, který má tedy velmi trpká místa. A navíc tu jde o blízké, neoddělitelné spojení tvorby a intimních vztahů, které utvářejí život.

Některé autorky jsem vynechat musel, protože jsem věděl, že se jich do knihy nevejde tolik. S chutí bych psal třeba o soulové a funkové hudebnici Betty Davis. Jedna z prvních, o kterou bych knihu rozšířil, by byla Sinéad O’Connor. Mám taky nesmírně rád Grace Jones, již diskoprůmysl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nechal velmi svobodně jednat v genderově nebinárním kódu. Fascinuje mě Dusty Springfield, která prožila téměř celý život s milostnými písněmi určenými mužům. A teprve jako legenda, když jí bylo padesát, si mohla zazpívat s Pet Shop Boys queer pop, protože se změnila doba. Silným příběhem je devadesátkový feminismus, ztělesňovaný Tori Amos anebo Ani di Franco.

Chtěl jsem zkrátka, aby kniha nebyla příliš roztříštěná. I proto jsem nezařadil nikoho z Afriky, z východní Evropy. Jistě, Yoko Ono je z Japonska, Joni Mitchell z Kanady a Björk z Islandu, ale všechny směřovaly na dominantní angloamerickou scénu. Jedno velké jméno, které by v knize snad někdo očekával, jsem však vynechal, a to zcela záměrně: Madonnu. Podle některých interpretací byla Madonna důležitá pro queer komunity a zasadila se i o tendenci žen převzít produkci hudby do vlastních rukou. Ovšem odmítám se přenést přes její odvozenou, populistickou tvorbu – Madonna zjistí, co visí ve vzduchu, a toho se chytne. Je pro mě paralelou vyprázdněné populistické politiky Theresy May nebo Andreje Babiše.

Obálka Klusákovy Ženská práce, repro: Host

Jak jste přizpůsoboval způsob psaní příběhům jednotlivých tvůrkyní? Musí být přece něco jiného psát o Björk, která má u nás širokou fanouškovskou základnu, a na druhé straně o zmíněné a málo známé Carole King nebo o Yoko Ono, již leckdo dosud považuje za „tu, kvůli které se rozpadli Beatles“.

U každé osobnosti jsem se pokusil najít klíčový příběh. Tam je rozcestí k rozmanitosti. Yoko Ono pochází ze scény současného výtvarného umění, je ovlivněná japonskou výchovou a vyprávění o ní je přirozeně jiné než vyprávění o Kate Bush. Nechtěl jsem psát o žádné hudebnici, o níž existuje kniha v češtině. Z toho důvodu se do výběru nedostala velvetovská Nico, o níž vyšly česky nejmíň dvě knihy. Výjimku jsem udělal v případě Patti Smith: lákalo mě popsat její příběh v jednadvacátém století, nezůstat u mládí po boku Ivana Krále a Roberta Mapplethorpa, ale taky ukázat čilou sedmdesátnici, která recituje své litanie na multimediálních seancích a je jako ryba ve vodě v estetikách dneška.

Zasahoval jste do grafické úpravy knihy, která je velmi zdařilá a výrazná a o kterou se postaraly grafičky Alena Gratiasová a Ivana Vazsily?

V případě Hosta a týmu Alena & Ivana nezasahuju: ctím dělbu práce a všechny tři vzniklé knihy mi nakonec plně vyhovují. Rozhodl jsem však o tom, že v knize nebudeme používat fotografie – obával jsem se vykupování ze světa a známých snímků z agentur. Když už jsem text o ženách napsal já, muž, autorka grafické koncepce Alena Gratiasová přizvala ilustrátorky Michaelu Kukovičovou a Magdalenu Rutovou a dvanáct typografek z celého světa. Ivana taky našla fotku na titul: je na ní jedna z protagonistek knihy, ale pro čtenáře není jasné která. Díky tomu, že na knize spolupracovaly grafičky, typografky a ilustrátorky, myslím, že jako artefakt a amulet je Ženská práce vyváženější a logičtější.

Co přijde po Karlu Gottovi, Semaforu a hudebnicích? Jak hledáte téma pro novou knihu?

V současnosti hlavně uvažuju, jak hudební publicistiku a moje živé pořady přirozeně a funkčně propojit s tím, co je teď třeba – s odporem vůči úbytku svobody, autokratizaci a odklonu od demokracie. Ministerstvo kultury zřejmě zkusí destruovat kulturu, co to půjde. Očekávám návštěvu Martiny Šimkovičové. Letos se lidé, doufám, budou hodně spojovat a snad v tom bude hrát roli kultura i publicistika. Tyhle dny je ještě pořádná zima, předpokládám, že až se trochu oteplí, půjde se demonstrovat. A aktivně promýšlet, jak uhájit svět, který dává smysl.

Publicista a spisovatel Pavel Klusák, foto: Host – David Konečný