Vodňanský & Skoumal na poslední chvíli

Jan Vodňanský při natáčení dokumentu
Jan Vodňanský při natáčení dokumentu režírovaného Markem Najbrtem, foto: ČT

Danou situací myslím skutečnost, že Petr Skoumal je po smrti (1938–2014) a Janu Vodňanskému (*1941) tudíž nezbývá, než „o samotě“ na spolupráci s ním vzpomínat, žádná interakce s někdejším parťákem už není možná. A daným formátem je typická dvaapadesátiminutová televizní stopáž, která při portrétních průletech desetiletími nemusí dostačovat, může vést k nedořečenostem, což se na (dvoj)portrétu nazvaném Vodňanský & Skoumal: Všechno je proměnlivé přece jen trochu podepsalo.

Dokument startuje výtečně nastříhanou zhruba pětiminutovkou, která dynamicky uvede do tématu a objasní, proč film v názvu nese konstatování „všechno je proměnlivé“. (Byť mělo být přiznáno, že stejně se jmenovalo předloni vydané CD s výběrem z koncertů, které V & S absolvovali v letech 1974–1981.) Vůbec střih, často rytmizovaný s hudbou, je tu silnou stránkou; dílem do filmu vnáší narativní energii, dílem ironii a vtip, byť někdy i za cenu zkreslujících zkratek, neboť chuť a touha režie ilustrovat písně Vodňanského & Skoumala dobovými záběry občas kombinuje poetiku šedesátých let a normalizační výjevy, což není úplně fér, neboť daná píseň je přece jen výrazem určité dekády. Ne úplně dotažený je motiv s velkou tabulí s časovou osou, na níž Vodňanský vykládá vývoj spolupráce se Skoumalem; tabule se objeví nedlouho po začátku a pak až se značným odstupem (v 39. minutě), když už na ni divák skoro zapomněl a půvab onoho prvního výkladu už vyprchal.

Jan Vodňanský před pražským Divadlem Spejbla a Hurvínka, kde byla roku 1996 uvedena inscenace na autorův text nazvaná Hurvajz, nefetuj!, foto: ČT

Ale zdůraznit a ocenit je třeba, že Vodňanský vzpomíná na spolupráci se Skoumalem s věcností, nadhledem a vděkem, že jej potkal. Rád vyhoví Najbrtově režii, když jej aranžuje, někdy náaditě, někdy popisně. Za dobrou lze považovat kupříkladu sekvenci, v níž kamera doprovází ing. Vodňanského do menzy na kolejích ČVUT v pražském Podolí, kam student strojní fakulty zašel počátkem šedesátých let na vystoupení Divadla Semafor a tam s Jiřím Suchým, který vyzval ke zpěvu někoho z publika, vystřihl z jedné vody píseň Potkal potkan potkana. Méně vydařenou sekvencí je naproti tomu ta, kdy je Vodňanský vsazen ve vojenském muzeu (či kde to je) do tanku, aby vzpomínal, jak coby četař absolvent trávil po vysoké škole roční vojnu ve funkci velitele tankové čety. Zatímco totiž v prvním případě se aktér nachází na „místě činu“ a spolu s ním i divák cítí, kolik toho těch uplynulých šest desítek let odválo, záběry zestárlého textaře a spisovatele, s tankistickou helmou na hlavě a v maskáčové bundě jsou nejvíc ze všeho smutné a skoro nepatřičné. Ovšem absolutorium zasluhuje pasáž, kdy na monitorech ve studiu běží záznam, v němž Skoumal zpívá píseň Aristokrat a tyhle dávné černobílé záběry sleduje s dojatou pozorností Vodňanský, snímaný z profilu a rozostřeně; výtečný způsob propojení obou osobností v „dané situaci“, kdy jeden žije, a druhý už nikoliv; je v tom něco až dojemného.

Chronologicky vystavěný dokument zručně a účelně kombinuje dobové archivní filmové záběry a fotografie s pasážemi, v nichž je průvodcem Vodňanský, a také s obligátními mluvícími hlavami, které na spolupráci V & S vzpomínají a komentují ji. Ale scenáristicko-režijní potřeba pojmout téměř deskriptivně tuto dvojici od šedesátých let až téměř do současnosti, kterou reprezentují záběry z Činoherního klubu v Praze, kde se vloni konal koncert k padesátému výročí uvedení recitálu Vodňanského & Skoumala S úsměvem idiota na této scéně, vedla k nahozenosti některých motivů. Herečka Ilona Svobodová vypráví, kdy a kde se s Petrem Skoumalem, svým příštím manželem, seznámila, ale to tam být opravdu nemuselo, stejně jako Skoumalova polistopadová samostatná dráha s inscenací Kdyby prase mělo křídla v Divadle v Dlouhé, protože obdobně nebyla v dokumentu nastíněna Vodňanského polistopadová aktivita s publikováním jeho četných knižních titulů a rovněž i samostatných nahrávek. Zato nebylo vysvětleno, jak bylo možné, že i po svém podpisu Charty 77 (signoval ji v říjnu 1977) mohl Vodňanský pracovat pro státní film (viz v dokumentu přítomná ukázka z filmu Trhák, který režisér Zdeněk Podskalský natočil roku 1980) a vůbec veřejně vystupovat, byť se dvojice V & S potýkala s různými dílčími zákazy (než se v jednaosmdesátém roce dobrovolně rozpadla). Dokonce Vodňanský oficiálně publikoval knižně (v roce 1983 byl jeho text zařazen do antologie „české poezie ve znamení humoru“ Kupte si štěstí v bazaru, kterou uspořádal Karel Sýs; v roce 1988 Vodňanskému vyšla kniha pohádek O slonovi, který utekl z každého obrázku). To byla u signatáře Charty 77 věc opravdu nevídaná! Stejně tak by se patřilo rozvést tvrzení pronesené ve filmu Přemyslem Rutem, že kombinace sofistikovanosti a primitivismu tvorby V&S se nemohla v šedesátých letech prosadit, že jejich dílo logicky rezonovalo až s normalizací. (Jak si pak vysvětlit fakt, že už v roce 1969 vyšla v Mladé frontě sbírka Vodňanského textů s Úsměvem idiota s ilustracemi Libora Fáry?) A konečně by dokument býval mohl alespoň naznačit, zda tvorba V & S oslovuje dnes někoho jiného než pamětníky někdejších koncertů a alb, zda (a případně díky čemu) V & S oceňují i jiné generace, než jsou lidé věku Radkina Honzáka, Jiřího Drahoše, Václava Klause či Karla Hvížďaly, kteří se na kameru vyznávají z velikých sympatií k písňové a textové tvorbě této dvojice. Takhle je totiž dokument Vodňanský & Skoumal: Všechno je proměnlivé téměř hagiografií.

Petr Skoumal (u klavíru) a Jan Vodňanský Petr Skoumal (u klavíru) a Jan Vodňanský kdesi koncertují pod ideologickým nápisem… Podle fotografie prezidenta republiky Ludvíka Svobody na stěně jde o záběr z první půle 70. let. Fotografie poskytnutá Supraphonem u příležitosti vydání alba Vodňanského, Skoumala & spol. Tarantule a jiné nevydané songy (2016), foto: Archiv Supraphonu

V úhrnu asi takto: v žánru vstřícných a milých portrétů, které představují „zasloužilé umělce“, s nimiž je v rámci toho natočen materiál, který jednou bude mít nespornou výpovědní hodnotu, je portrét V&S velmi přijatelným počinem. Zevrubný snímek o této dvojici měl sice vzniknout tehdy, když na světě ještě pobývali oba protagonisté, ovšem to nic nemění na tom, že se sluší kvitovat, že Pavel Klusák s Markem Najbrtem vytěžili aspoň tu zbývající možnost. Nechali si jednu podstatnou kapitolu dějin českého text-appealu a písničkářství odvyprávět jeho dosud žijícím aktérem. Lépe aspoň teď, než vůbec nikdy.

Vodňanský & Skoumal: Všechno je proměnlivé (ČR, 2020, stopáž 52 minut)
Režie: Marek Najbrt, scénář: Pavel Klusák, kamera: Martin Štěpánek, dramaturgie: Jakub Mahler, střih: Petr Mrkous. Vyrobila tvůrčí producentská skupina Aleny Müllerové.
Premiéra na programu ČT art 18. března 2020. Film je k dispozici v iVysílání ČT.

Související