Dokumentaristka Alisa Kovalenko: Film Po stopách nabízí naději těm, kteří přežili sexuální násilí

I když je vaše země ve válce, snímek Po stopách je vaším třetím dokumentem vzniklým během necelých tří let. Jak jste k němu došla?

To je dlouhý příběh. Začalo to mým vlastním zajetím na Donbasu v roce 2014. Po majdanské revoluci jsem tam odjela dokumentovat vývoj událostí. Zajali mě na checkpointu. Poté, co jsem strávila asi čtyři dny v zajetí, mě vyslýchal ruský důstojník, který na mě spáchal sexuální násilí.

Mlčela jsem o tom téměř dva roky, protože to bylo těžké trauma a ani jsem nevěděla, jak o tom se svými přáteli nebo rodinou mluvit. Navíc jsem nechtěla traumatizovat je. Když jsem později poskytla svědectví jedné lidskoprávní organizaci na Ukrajině, která dokumentovala válečné zločiny od začátku ruské agrese, zeptala jsem se, zda existují i jiné ženy, které zažily totéž, co já. Řekli mi, že ukrajinských žen, které přežily sexuální násilí v zajetí, je mnoho. Jenže žádná o tom nechtěla hovořit veřejně a otevřeně. Uvědomila jsem si, že jsem první ženou na Ukrajině, která veřejně mluví o sexuálním násilí ve válce, o násilí souvisejícím s konfliktem.

V roce 2019 mě jedna z hlavních postav nynějšího filmu Po stopách, Iryna, pozvala na setkání s dalšími přeživšími. Bylo to skutečně první setkání přeživších sexuálního násilí na Ukrajině. Položily jsme základy velkého hnutí přeživších, tedy způsobu, jak prolomit toto mlčení a bojovat za zviditelnění a spravedlnost. Od prvních setkání jsme často hovořily o dokumentárním filmu jako o nástroji uchování paměti, ale také prosazování práv a uznání.

Ovšem bála jsem se začít natáčet takový dokument, neboť jsem věděla, že mi to vrátí mé trauma. Takže jsem čekala. Jenže jakmile propukla naplno válka a byli jsme všichni svědky ještě většího násilí i toho, jak Rusko masivně využívá sexuální násilí coby válečnou zbraň, naše komunita si uvědomila, že už není čas čekat. Rozhodly jsme se snímek natočit a pokusíme se ho použít jako nástroj zvyšování povědomí a boje za spravedlnost.

Trailer k filmu Po stopách, zdroj: YouTube

Hodně se angažujete v ukrajinské odnoži mezinárodní organizace SEMA na podporu přeživších sexuální násilí. Vymezila jste si hranice mezi dokumentaristkou a aktivní členkou organizace?

S hranicemi to bylo těžké, protože se všechno prolínalo. Rozhodla jsem se, že tento film nenatočím jako dokumentaristka – toho bych asi nebyla nikdy schopná… Prostě jsem cítila, že to udělat musím. Dokument Po stopách se prolínal s mým aktivismem a prací v organizaci SEMA. V jistém smyslu mi to pomohlo, protože jsem již měla zkušenosti s pobytem v komunitě přeživších, se snahou pomáhat jiným ženám uzdravit se a projít procesem zotavení. Znala jsem složitost tématu i to, jak těžké je o tom mluvit.

Když jsem tedy natáčela rozhovory, nemluvila jsem se ženami z pozice režisérky. Mluvila jsem především z perspektivy samotné přeživší a bylo to spíš něco na způsob dialogu, sdílela jsem s nimi i svůj příběh. Nakonec se staly členkami SEMA a začaly jsme je podporovat. Pomáhaly jsme s rehabilitačními programy, poskytovaly jsme i sociální podporu.

U filmu Po stopách se mi nepodařilo najít „správný“ odstup. Byla jsem do toho procesu ponořená. I proto jsem v určitém okamžiku k natáčení přizvala spolurežisérku Marysju Nikiťuk, aby mi byla oporou a sledovala vývoj s větším odstupem. Byla to tvrdá práce, nejen s výpověďmi samotnými, ale i během střihu, protože jsem se snažila vyhmátnout z natočeného materiálu nějakou strukturu. Na začátku byly pro mě nejdůležitější právě samotné výpovědi. Poslouchala jsem je znovu a znovu, jsou to hodiny a hodiny bolestivých, hrozných věcí. V určitém okamžiku jsem si myslela, že to psychicky nezvládnu, protože ta koncentrace bolesti a hrůzy mě začala spalovat zevnitř.

Až později jsem našla světlo a možná i něco jako terapii. Stalo se to poté, kdy jsem viděla proces zotavení těchto žen: jak se jejich rány začaly hojit a ony začaly prožívat posttraumatický růst. A to uzdravilo i mě, protože jsem spatřila naději, že společně, jako komunitní organizace, můžeme opravdu něco změnit.

Pokud tomu správně rozumím, tak skutečnost, že jste vystoupila z role dokumentaristky, pomohla proměnit film v nástroj, který může vnést paprsek naděje do života všech žen, které prožily sexuální násilí.

Zpočátku jsem neměla naplánovanou strukturu filmu. Prostě jsem sledovala realitu, ženy, které přežily, a práci v rámci naší organizace. Nevěděla jsem, jaké bude ve filmu jejich zastoupení. V jistém smyslu film utvářela realita. A když jsem začala vnímat také procesy zotavení, uvědomila jsem si, že by tento film neměl být jen o hrůze a bolesti, ale také o tom, jak z toho najít cestu ven. Jak se můžeme navzájem podporovat a jak díky solidaritě může toto zotavení nastat u dalších přeživších.

Našla jsem naději pro sebe v tom, co jsem spatřila na vlastní oči. Tento film je pro mě o triumfu důstojnosti nad zlem. Otevírá prostor pro naději, že navzdory všemu našly tyto ženy sílu své trauma překonat. Ba co víc, nejen že o něm začaly mluvit, ale staly se také obhájkyněmi, ochránkyněmi svých práv a bojovnicemi za spravedlnost. A věřím, že to může být velmi povzbuzující i pro ty, kteří žádné trauma nezažili. Když vidíte ženy, které toto trauma překonaly a staly se aktivními tvůrkyněmi změny a bojovnicemi, dává to naději a sílu, že se náš svět nezhroutí, že v něm existuje lidský základ, solidarita a vzájemná podpora.

Protagonistky dokumentu Po stopách, foto: © Alisa Kovalenko

Formovala se finální podoba filmu až v postprodukci?

Do natáčení jsem se vrhla rychle, protože jsme měli příležitost získat malý grant na dokumentaci zločinů proti lidskosti. Začalo to sběrem svědectví Bylo pro mě zásadní, aby ten film byl důkazem zla, válečných zločinů a toho, jak ti hajzlové systematicky používají sexuální násilí jako válečnou zbraň. Natáčeli jsme a stříhali v rozmezí jednoho roku. Věděla jsem, že chci jít hlouběji, filmařsky ten snímek nepostavit výhradně na výpovědích, ale ponořit se i do symbolického vizuálního jazyka. Byla to výzva, vizuální podobu jsem hledala intuitivně. Šlo o moje pocity, o to, jak ten příběh vnímám.

Zaměření na přírodu, které v dokumentu vidíme, však rovněž vycházelo z reality. Když jsem dorazila do Chersonské oblasti, která byla právě osvobozena od ruské armády, viděla jsem stopy války všude. Nešlo jen o vybombardované budovy, ale také o ohořelé stromy či o minová pole. I příroda byla zasažena a nesla stopy války. Stopy viditelné i neviditelné. Všechny ženy v dokumentu jsou spojeny s přírodou. Příroda pro ně byla terapeutická. Všechny pěstovaly stromy, květiny, zeleninu. Iryna si svou zahradu vytvořila znovu, protože přišla o dům i zahradu v Donbasu. Vybudovala si nový život s novou zahradou, v Kyjevské oblasti. Pro mě se příroda stala metaforou toho, jak znovu přebíráme kontrolu nad svým životem, jak se po traumatické zkušenosti znovu spojujeme s životem.

Po stopách jste dokončila poměrně brzy po svém opět autobiografickém, avšak odlišně pojatém dokumentu Můj drahý Théo, v němž zachycujete své dny na frontě i dopisy svému malému synovi. Na obou filmech jste pracovala souběžně. Ovlivňovala se ta díla navzájem?

Samozřejmě se to prolínalo. A myslím, že důraz na stromy a přírodu je přítomný i ve filmu Můj drahý Théo. Když jsem byla na frontě a přemýšlela o přírodě, moc jsem si přála pěstovat stromy se svým synem, bylo to pro mě něco velmi symbolického. Ukrajinská realita je taková, že musíte zastávat více rolí. A teď, zejména s celoplošnou válkou, jste často vojačkou, matkou, přeživší, aktivistkou, osobou s více rolemi. Proces natáčení dvou filmů byl pro mě tudíž normální. Samozřejmě, Můj drahý Théo je mnohem osobnější. Společné je každopádně to, že jsem neměla v plánu natočit žádný z těchto filmů. Prostě se to stalo.

Trailer k filmu Můj drahý Théo, zdroj: YouTube

To asi platí už od vašeho celovečerního debutu Alisa w krainie wojny (Alisa ve válečné zóně) z roku 2015, protože jste nemohla tušit, že konflikt na Donbase posléze tak eskaluje.

Přesně, prostě jsem žila v realitě, která mě vyprovokovala k reakci. Dokumentární filmy jsou způsobem, jak o realitě přemýšlet, jak na ni reagovat a svým způsobem ji analyzovat. A také je to terapeutický proces: když se konfrontujete se svými zážitky a snažíte se jim porozumět, nebo když se konfrontujete se zážitky jiných, které jsou podobné těm vašim, a opět se snažíte o reflexi a porozumění.

Když už mluvíme o frontě, v rozhovoru pro časopis Variety jste loni říkala, že se na ni chcete vrátit. Podařilo se vám to?

Stále mám velké vnitřní dilema. Nejdůležitějším bojištěm je skutečná frontová linie. Kultura a kino jsou důležité, ale mám pocit, že to nestačí. Snažím se sama sebe přesvědčit, že je důležité bojovat i na tomto poli, ale stále si nechávám otevřené dveře k návratu na frontu. Kdyby nebylo Po stopách, byla bych teď v armádě. S filmem máme nyní navíc osvětovou kampaň, takže nemůžu jen tak odejít na frontu. Chci ten film totiž použít právě jako nástroj pro zvyšování povědomí a boj za spravedlnost. Chci mluvit nejen na festivalech, kde se bude snímek promítat, ale ráda bych udělala něco víc.

Alisa Kovalenko v dokumentu Můj drahý Théo, foto: Mubi / Everett / Profimedia

V rozhovoru pro Variety také zmiňujete, že téma sexuálního násilí ve válce bylo po ruské agresi na Donbasu v roce 2014 dlouhou dobu tabuizováno. Proč?

Bylo to absolutní tabu na všech úrovních: ve společnosti, v orgánech činných v trestním řízení i na vládní úrovni. Nikdo o tom nemluvil, ani oběti. To, co Iryna začala a k čemu jsem se připojila, je opravdu velké hnutí a velká revoluce na Ukrajině. Samozřejmě stále existuje stigma a zeď mlčení, ale podařilo se nám toho hodně změnit.

Podařilo se organizaci SEMA změnit vnímání sexuálního násilí ve válce?

Myslím, že jsme udělali opravdu revoluční kroky a že přeživší nezůstanou jen oběťmi vyprávějícími své příběhy, ale jdeme dál. Přeživší se stali lídry občanské společnosti, hybateli změn, a to i v oblasti tvorby zákonů, protože na Ukrajině byl přijat zákon o zvláštním statusu přeživších sexuálního násilí souvisejícího s konfliktem. A Ukrajina je první zemí na světě, která vypracovala a přijala takový zákon během probíhající války. Mnoho zemí, které prošly válečnými konflikty, to udělalo o deset patnáct let později. A přeživší se aktivně podíleli na tvorbě tohoto zákona. Nyní pracujeme na implementaci tohoto zákona, aby nezůstal jen na papíře. Navíc vznikly mužské organizace, s nimiž spolupracujeme.

Snažili jsme se hlavně o dialog s komunitami, aby lidé mohli mít více empatie k obětem, protože na vesnicích stále existuje stigma. S organizací SEMA jsme téměř dva roky jezdili s osvětovými přednáškami do osvobozených území, abychom mluvili s lidmi a vysvětlili jim, co je to sexuální násilí související s válkou. Nejde jen o znásilnění, ale také o sexualizované mučení: mnoho lidí si myslelo, že sexuální násilí je „pouze“ znásilnění, ale není. A identifikovali jsme deset žen, které takové sexualizované mučení přežily, a přitom nevěděly o tom, že si něčím takovým prošly. A to samé platí i pro muže.

Na konci dokumentu se dozvídáme, že i muži, kteří se stali oběťmi válečného sexuálního násilí, začínají sdílet svá svědectví. Proč k tomu dochází právě teď?

Na Ukrajině se válečné sexuální násilí nepovažuje za genderovou záležitost, protože ani pro Rusko to není otázka genderu. Nejde ani o věk. Ve filmu můžeme vidět přeživší ve věku kolem pětasedmdsáti let. Je důležité ukázat světu, že jde o genocidní válku a že okupanti používají jeden z nejextrémnějších nástrojů k útlaku ukrajinského lidu, jen aby potlačili odpor. Mám pocit, že v současné době na Ukrajině svědčí o sexuálním násilí více mužů než žen. A je to také díky aktivitě organizace SEMA a mobilizaci vládních institucí. Nyní jde o společný boj, a právě proto je tento boj čím dál silnější.

Co můžeme jako Evropané udělat? Šířit povědomí o tomto tématu?

Ukrajina potřebuje hlavně zbraně! Na Berlinale jsme zažili hezký a vtipný moment, když jedna z žen ze SEMA a také protagonistka našeho filmu, osmasedmdesátiletá Mefodiivna, mluvila s ředitelkou festivalu Berlinale, Triciou Tuttle. A řekla: „Je moc hezké, že tu můžeme mít světovou premiéru. Ale víte, co potřebujeme? Abyste nám pomohli sehnat více zbraní pro Ukrajinu, abychom se mohli bránit.“ Samozřejmě to nebyla ta nejvhodnější osoba, na niž se Mefodiivna obrátila, ale bylo to důležité pro pochopení, že pro nás je v první řadě důležitá právě tato podpora. A samozřejmě potřebujeme politickou vůli našich partnerů, našich spojenců v Evropě, aby se k nám připojili, aby nás nejen litovali, ale aby pochopili, že je to náš společný boj.

Není to výhradně ukrajinská válka, není to pouze boj o území. Tato válka je válkou demokratického světa proti totalitní válce. Pouze díky solidaritě můžeme skutečně bojovat za lepší svět pro nás všechny. A to není svět, ve kterém váleční zločinci kráčí po červeném koberci. Potřebujeme svět, v němž po červeném koberci na Berlinale kráčí přeživší. A potřebujeme spravedlnost a to, aby pojem spravedlnosti v našem světě nadále existoval.