Tam, kde nerostou meruňky, začíná Rusko. Syrová poezie Ljuby Jakymčuk

Existují místa, o nichž se hodně mluví, ve skutečnosti však o nich víme pramálo. Takovým prostorem je i východní Ukrajina. Dnes zčásti okupovaná Ruskem, proměněná v „ruský svět“, jinde rozstřílená válkou, vyprázdněná evakuacemi a vysídlením. Východ Ukrajiny je v permanentní válce už od roku 2014 a Ljuba Jakymčuk (* 1985) patří mezi nemnoho ukrajinských básnířek, které zde nejen vyrůstaly, ale i od počátku píší (v ukrajinském jazyce) o konfliktu, válce a jejich důsledcích pro běžné lidi. Její rodina přišla o domov už v prvním roce bojů, a tak se i sama autorka a její rodiče museli přesunout do střední části Ukrajiny.

„Tam, kde nerostou meruňky, začíná Rusko,“ píše Ljuba Jakymčuk v úvodu sbírky Meruňky Donbasu a tímto jedním obrazem kreslí ostrou hranici mezi východoukrajinským světem svého dětství – světem šachet, uhelných dolů, práce v továrnách, prvních lásek a dospívání – a světem války, zmaru, rozbitých domů i životů. Právě to pro ni znamená „ruský svět“: sílu, která se hrne na její domov, ničí jej a rozdroluje v prach. Nelakuje Donbas před válkou na růžovo – naopak: vykresluje jeho pravý každodenní rytmus, tep života okolo rozmanitých profesí v dolech včetně drobných detailů, například donbaských žen, které pracují jako pradleny, avšak místo prádla „perou“ uhlí – černé zlato v továrnách.

Básně Jakymčuk zaznamenávají nejen bolest ztráty domova, ale i jeho pomalé hledání, nebo spíše utváření nového místa, kam člověk může patřit. V posledních letech tímto procesem na Ukrajině procházejí statisíce rodin a autorka jej detailně popisuje na životě své vlastní rodiny v doslovu pro české vydání své sbírky. Vypráví, jak ona i rodiče odjížděli z východní části země jeden po druhém, jak nechtěli svůj dům opouštět. Jak v jejich domě nyní bydlí ruští vojáci, separatisté, ozbrojenci. Jak se snaží začít znovu žít jinde a stále hledají něco, co by mohli nazvat domovem. Jak jej nalézají v zapadlém městečku Kybinci, a přitom vysvětluje, že domov se nerodí tím, že někde koupíte dům a opravíte ho, ale tím, že začnete tvořit společenství, stáváte se jeho součástí a aktivně se na něm podílíte. Právě tak Jakymčuk bojuje proti ztrátě domova – píše, zapojuje se do literárního života své země, pomáhá rodičům začít znovu a taky sama hledá způsoby přežití v nových, nejistých podmínkách – mezi výpadky elektřiny a pod stálou hrozbou útoků ze vzduchu.

Jedna verze obálky sbírky Meruňky Donbasu, autorem designu je značka Nusle. Nakladatelství Fra u některých obálek volí dvě verze obálek, repro: Fra

Rozpad života i slov

Autočina poetika vyrůstá z odkazu avantgardy a futurismu. Věnovala se meziválečné generaci ukrajinských avantgardních básníků ve svých teoretických textech, její hlavní inspirací byl futurista Mychajlo Symenko, popravený během stalinských čistek v Kyjevě roku 1937. Osud této generace jí je blízký nejen poetikou, ale i geopolitickou zkušeností: První polovina minulého století poznamenala Ukrajinu světovými i občanskými válkami, krvavými politickými čistkami. Míra násilí a agrese, již Jakymčuk prožila na východní Ukrajině, ale posléze i v Kyjevě, ji sbližuje s těmito básníky – řeší podobné otázky: Odejít do bezpečí, anebo zůstat „doma“ navzdory riziku a nebezpečí?

V její poezii se tato nejistota a rozvrat otiskují v rozpadu formy, slov i zvuku. Využívá avantgardních postupů, které bořily nejen rytmus a syntaxi, ale i samotné molekuly slov. Ljuba Jakymčuk popisuje, jak se ztrátou ukrajinského východu ztrácí i části vlastního jména, hledá hlásky jako symbol proměny. Výrazná je v tomto směru báseň Šrám, zařazená ke konci českého výboru, citlivě přeloženého Alexejem Sevrukem. Zrcadlení – převrácení pořadí hlásek – dvou slov (šrám – marš) vytváří novou, komplexní situaci, nový svět. Rozkládáním slov na hlásky a jejich novým poskládáním Jakymčuk tvoří novou realitu – básnickou, expresivní, přesto mimořádně přesnou a syrovou. Proto stojí za to její poezii číst. Její texty jsou okouzlující, ale současně vypovídají mnoho o našem dnešním světě. A proto také na závěr recenze onu báseň Šrám zde přetiskneme.

Jedna verze obálky Meruňky Donbasu, autorem designu je značka Nusle. Nakladatelství Fra u některých obálek volí dvě verze obálek, repro: Fra

Š
R
Á
M

po výbuchu jsou rozházeny po stepi
š – jako hedvábné nitě větru, které se zamotaly do stromů
r – hučí jako turbína letadla
á – ústa zacpaná křikem
m – neustálé volá má: máma, kde je moje máma?
u pohozených písmen stojí bezmyšlenkovití –

jsou prázdní jako sklenice od majonézy
stojí tu bezdomovci –
jsou bosí jako stepní zvířata
na něž uspořádali lov

ve válce není domov
dokonce i když tvůj dům nedostal zásah
jako kachna nebo šedivý zajíc
ve válce není domov
a v domě se chvěje modrý mol plynu
který z tebe vysává zbytky tepla

M
A
R
Š

Rozházené po stepi

M – prsa matky, která krmila dítě během letu
A – halda nacucaná krví jako komár: ještě trochu a praskne
R – pokousaný jazyk, jen jazyk
Š – šedivé vlasy smíchané s trávou

a pak tam přicházejí vojáci
jejich domovem jsou holínky
a tyto holínky vydupávají MARŠ
(2014)

Ljubov Jakymčuk (* 1985). Vystudovala Kyjevo-Mohyljanskou akademii a Luhanskou národní univerzitu Tarase Ševčenka. Je autorkou básnických sbírek jak MODA (2009) a Meruňky Donbasu (2015), Její hra Zeď byla uvedena v Národním akademickém činoherním divadle Ivana Franka v Kyjevě. Podílela se na scénáři k filmu Dům slovo. Nedopsaný román (2021), jenž se věnuje literárnímu životu v Charkově ve 20. a 30. letech 20. století. Nyní žije v Kyjevě, fto: Archiv Ljubov Jakymčuk