O lásce nejde zpívat jen tak. Proč skupina Sade přitahuje, ačkoliv už roky mlčí
Aktuálně vydaná vinylová reedice kompletní diskografie londýnské čtveřice Sade přichází právě včas. Jak lze něco takového tvrdit, když skupina nekoncertuje a nové nahrávky nezveřejňuje?
Nejprve historka z tři roky starého profilu Sade otištěného v listu The New York Times – dokresluje, jak velmi se za poslední roky proměnila image britského kvarteta. Tedy: Před několika lety dostal jistý tetovací salón v newyorském Brooklynu negativní recenzi kvůli hudbě, kterou zde obsluha pouštěla zákazníkům. „Nechápu, proč vám v salonu hráli zrovna Sade. To je hudba spíš do čekáren ordinací plastické chirurgie,“ napsal na hodnotící stránky zvané Yelp sarkasticky jistý muž. Jenže pod jeho poznámkou se začaly objevovat fotografie s tetováním, jejichž předlohou byla právě zpěvačka zmíněné britské soul-popové kapely. Ukázalo se, že Sade je ideální hudbou do tetovacího salonu. Co jiného si také pouštět v situaci, v níž si člověk nechá navěky něco vrýt do kůže než jejich atmosférické, náladové písně o životních dramatech?
Pusťte si klip písně Soldier of Love. Ilustrační snímek je z koncertního provedení skladby v roce 2011, foto: sade.com – Coutu Dumont Dříve skupinou Sade hudební fajnšmekři spíše opovrhovali, považovali ji za romantický kýč pro dospělé publikum, nicméně během posledních několika let byl pro Sade vývoj v černé hudbě velmi příznivý. Vlny introspektivního soulu, temného (alternativního) R&B či depresivního rapu vrátily jejich hudbu do epicentra dění, aniž by Sade museli vydávat desky nebo koncertovat. Hity Smooth Operator nebo No Ordinary Love se z kategorie „provinilé potěšení“ přesunuly mezi opěvované etalony černé hudby. Nakonec mezi hrdé majitele tetování se Sade Adu, frontmankou kapely, patří i kanadský hitparádový přeborník Drake, který se v temných náladách Sade rád inspiruje.
Londýnská čtveřice Sade v čele se zpěvačkou stejného jména sice existuje už třicet osm let, ale za tu dobu vydala jen šest dlouhohrajících desek – všechny dosáhly platinového ocenění za milion prodaných kusů. Ta nejnovější (Soldier of Love) vyšla před deseti lety. Poslední rozhovor poskytla Sade Adu médiím dokonce v roce 1992. Kvarteto nemá profil na sociálních sítích, nekoncertuje, fanoušků se straní, a jestli nabírá témata na nové písně, dělá to rozhodně velice pomalu. Čtveřici se vyhýbají klasická kapelní dramata – hrají v téže sestavě, v níž složili svoji úplně první – a dodnes asi nejslavnější – píseň Smooth Operator: Stuart Matthewman (kytara), Paul S. Denman (basa), Andrew Hale (klávesy) a zpěvačka Sade (celým jménem Helen Folasade Adu). Jako kdyby vůbec nepatřili do zrychleného světa popu s neustálou proměnou trendů.
Ve skutečnosti Sade působili jako kapela mimo čas už když roku 1984 debutovali albem Diamond Life. Tehdy slavily úspěchy bombastické desky Michaela Jacksona nebo Prince, Sade namísto toho objevovali zákoutí introvertního soulu a tlumených emocí. Pomalými písněmi na pomezí jazzu, soulu a funku pomohli definovat žánr „quiet storm“, který se stal páteří playlistů rozhlasových stanic určených pro dospělé posluchače. Odtud nejspíš pramení jistý despekt, který k tvorbě Sade roky panoval – tento formát byl vždy spíše synonymem poklidné nudy „pro starší a pokročilé“.
Sade však bylo vtisknuto stigma kavárenského „easy listeningu“ poněkud neprávem. Pod povrchem jejich temného sexy zvuku se vždy skrývalo i něco temného. Pozná to každý, kdo se zaposlouchal do textů jejich písní. Sametový vokál zpěvačky Sade Adu vypráví příběhy fatální zamilovanosti, hořkých rozchodů i osamění, a není to rozhodně žádná mýdlová opera. Jen málokdo dokáže zpívat o lásce s takovou hloubkou jako Sade – otřepané téma lovesongů v jejím podání dostává existenciální rozměr.
Po úspěšném debutu kapela publikovala album Promise (1985) s hitem The Sweetest Taboo a o další tři roky později Sade vydali desku Stronger Than Pride. Nejslavnějším počinem je patrně Love Deluxe z roku 1992, která předznamenala triphopovou vlnu. Sade tady zredukovali zvuk na to úplně nejnutnější a rytmickou sekci nahradil automatický bubeník. Následná Lovers Rock (2000) skládá poctu jamajskému žánru romantického popu stejného jména, a kromě lásky se texty dotýkaly rovněž politiky. Solider of Love z roku 2010 znovu rozvíjí téma lásky jako bojiště, v němž neplatí žádná pravidla. Za desku dostali Sade svoji čtvrtou Grammy.
„Není těžké najít lásku, ale udržet si ji. Je to jedna z těch nejvíc mysteriózních věcí v životě. Jako smrt a zrození, a nedá se nikdy úplně vysvětlit,“ prohlásila (dnes jedenašedesátiletá) Sade Adu v zmíněném rozhovoru z roku 1992. Ať už zpívá o vášni, zradě, neopětovaných pocitech či extázi z nového vztahu, vždy je z toho cítit fatálnost, která často kontrastuje s bezstarostností zvukového podkladu kapely – láska je vážná věc, a proto je potřeba o ní i takto zpívat.
Nynější box set s kompletní diskografií Sade neobsahuje žádný bonusový materiál, jen ony zmíněné studiové desky v remasterované podobě. Název kolekce přesto fanoušky potěšil – So Far (= doposud) naznačuje, že Sade mají ještě nějakou budoucnost. O sedmém albu skupiny se už pár let mluví. Kytarista Stuart Matthewman předloni připustil, že vzniká a aktuálními reedičními aktivitami si možná Sade jen „uklízí stůl“ před další deskou. Až přijde, tak přijde. Ve světě Sade se nespěchá.
