Strašný kus země jménem Babij Jar. Nový film Sergeje Loznici ve Varech

Sergej Loznica má podobný osud jako leckteří jiní režiséři – než se začal věnovat filmu, vystudoval technický obor; v jeho případě to byla matematika. Lze o něm tvrdit, že je světoběžník, natáčí ve složitých mezinárodních koprodukcích, v nichž obvykle figurují Německo a Nizozemí. Natočil čtyři hrané filmy (v tuzemských kinech běžel jediný z nich, přepis Dostojevského povídky Krotká), v mezinárodním povědomí je však výrazněji zapsán dokumentární tvorbou, především střihovými filmy sestavenými z často unikátních dobových materiálů. Režisér se přitom vyhýbá zapojování případných pamětníků či historiků a dalších specialistů, kteří by zhodnotili sledované události a poskytli návod, jak bychom na ně měli pohlížet. Spoléhá na inteligenci diváků a věří, že nic takového není zapotřebí. Takový byl i dokument Proces, který karlovarský festival uvedl předloni. A takový je i letošní snímek Babij Jar. Kontext.

V centru filmu Babij Jar. Kontext se nacházejí tragické události z počátku druhé světové války, kdy Němci obsadili Ukrajinu a okamžitě začali řešit „židovskou otázku“. V roklině Babij Jar, nacházející se v blízkosti Kyjeva, postříleli více než třicet tři tisíc Židů. Obvinili je z napomáhání bolševikům. Partyzáni tam totiž vyhodili do povětří několik budov obývaných okupační správou. A k popravám, byť již ne takto masovým, nýbrž spíše výstražným, sloužila tato lokalita i později. Loznica byl postaven před skutečnost, že z masakrů jako takových nebyl pořízen filmový materiál; o tom, co se tehdy dělo v Babím Jaru, obrazově svědčí pouze několik privátních barevných fotografiích, které však sugestivně dokládají barbarská zvěrstva, jichž se tam na pohled bezstarostní, ba rozesmátí nacisté dopustili. Takže režisér zvolil záběr daleko širší – proto také název díla Babij Jar. Kontext.

Vyprávění Loznica začíná německým útokem na Sovětský svaz (červen 1941), následují záběry z obsazených měst (například ze Lvova či z Kyjeva), jejichž obyvatelé mnohdy pochodující vojska vítali coby osvoboditele a dokonce zdvihali paže k nacistickému pozdravu. O několik let později se karta obrátila a Rudá armáda ztracená území dobývala zpět. Opět spatříme vítající davy, včetně masově sledované veřejné popravy místních nacistických pohlavárů. Můžeme se samozřejmě domýšlet, nakolik jsou tyto záběry zmanipulované, nakolik byla účast ve vítání povinná a nakolik spontánní. Odsouzeníhodných (zlo)činů se dopouštěly obě strany. Když Sověti opouštěli Lvov, povraždili všechny politické vězně. Němci toho kroku okamžitě využili k diskreditaci protivníka a nebránili tomu, aby rozhořčené obyvatelstvo svoji frustraci a vztek ventilovalo útokem na židovské sousedy. Ostatně snaživými pomocníky nacistů byly ukrajinské takzvaně pomocné jednotky, v teroru mnohdy vykazující vlastní iniciativu.

Zahlazovací práce pod dohledem nacistů. Fotografie exponovaná po zavraždění 33 771 Židů v Babím Jaru; září 1941. Záběr z filmu Babij Jar. Kontext, foto: Archiv KVIFF

Pozornost však Loznica neupírá výhradně na dobu války. Shromáždil unikátní záběry i z poválečných časů, například z vyšetřování nacistických zločinů. Před soudem vypovídají svědci snad opravdu (a zpravidla náhodně) přeživší vražedné běsnění, avšak jejich sdělení jsou podivně odosobněná, odříkávaná strojově, bez emocí, jakoby naučená, velmi pravděpodobně poznamenaná dobovou stalinistickou praxí s předem napsanými a schválenými texty. Kromě obětí se před kamerou a mikrofonem ocitl německý voják, jenž bez jakékoli sebereflexe či pocitů viny podrobně vypráví, jak dostal rozkaz střílet, který bez výhrad splnil.

Samotná událost masové popravy Židů v Babím Jaru tedy tvoří pouhou epizodu v toku vyprávění. Loznica se však k místu tragédie opakovaně vrací. Jednou dokládá snahu uchovat ji v paměti lidstva (už v roce 1943 tam byli pozváni američtí novináři), jindy postřehneme cynickou neúctu, ne-li snahu vše zavát zapomněním. V roce 1952 bylo totiž rozhodnuto právě tuto roklinu zaplnit odpadními splašky z nedalekých cihelen, dokonce v blízkosti byl postaven rozlehlý bytový komplex. Ostatně v březnu 1961 se protrhla hráz v místě, kde byl do rokliny průmyslový odpad přiváděn a bahno zaplavilo jednu z kyjevských čtvrtí; podle oficiálních údajů zemřelo 145 lidí a o události nebyla sovětská veřejnost informována.

Loznica se obešel, jak už bylo řečeno, bez hudebního doprovodu i bez slova komentáře, jen začleňuje občasné vysvětlující mezititulky. Obraz ovšem opatřil pečlivě rekonstruovanou zvukovou složkou, ať již přebíral dobové proslovy nebo rekonstruoval (v pražském barrandovském studiu!) pravděpodobné ruchy, pokud dochované záběry postrádaly zvuk. Zaznějí tak kupříkladu dobové pochody nacistické i bolševické. Aby v divákově mysli každý zařazený segment patřičně dozněl, používají se několikavteřinové zatmívačky, než následuje další výjev. Výsledný dojem je otřásající.

Plakát k filmu Babij Jar. Kontext, repro: IMBD

Babij Jar. Kontext / Бабин Яр. Контекст / Babi Yar. Context  (Nizozemí / Ukrajina, 2021, stopáž 121 minut)
Scénář a režie: Sergej Loznica.

Poznámka redakce: Rozhovor s režisérem Loznicou, pořízený u příležitosti jiného jeho snímku, nazvaného Státní pohřeb, pořídil redaktor ČT Martin Rachmann předloni. A vy si jej zde můžete pustit. // Druhá věc: Na YouTube lze po zadání anglického titulu snímku Babi Yar. Context nalézt několik sekvencí, které Loznica použil.