V hitparádách panuje chaos, s nímž se už vlastně nedá bojovat

Na konci listopadu oznámil časopis Billboard, který zveřejňuje oficiální americkou hitparádu, že zavádí nová pravidla pro její sestavování. Děje se to poměrně často, Billboard updatuje svoji metodologii tak, aby odrážela změny, jež se dějí v distribuci hudby. Nynější inovace se týká takzvaného balíčku (merch bundle). Nahrávací firmy totiž s oblibou nabízejí cédéčka doplněná o různé exkluzivní reklamní předměty nebo vstupenky na koncerty a chlubí se pak vysokými prodejními čísly, která je následně dostanou na vrchol hitparády. Cédéčka totiž mají ve složité metodologii hitparádových statistik pořád ještě největší váhu – jeden prodaný fyzický nosič má stejný dopad jako 1,250 přehrání na placené streamovací službě (pokud jde o přehrání na službě zdarma s reklamou, třeba na YouTube, pak je to ještě jednou tolik).

K cédéčku Lover od Taylor Swift dostanete parádní mikinu nebo ponožky, foto: Amazon

Na číslo jedna v americkém albovém žebříčku se tímto způsobem – nyní již diskvalifikovaným – nedávno dostal třeba rapper Travis Scott, který prodával svoji desku Astroworld spolu se vstupenkami na koncerty nebo s oblečením. DJ Khaled distribuoval desku dokonce s energy nápojem. A když zpěvačka Taylor Swift vydala v srpnu album Lover, pomohla jí k číslu jedna například speciální edice s tričkem, které se jinak zakoupit nedalo. Podle Billboardu jsou to všechno nekalé taktiky, které s tradičními žebříčkovými statistikami nemají nic společného. Samozřejmě, že hudebníci dál mohou podobné balíčky prodávat, ale už se nebudou započítávat do hitparády.

To by mohlo znamenat další pokles prodejů fyzických nosičů. Ostatně letos v lednu se na číslo jedna amerického žebříčku dostal rapper Boogie Wit Da Hoodie, který prodal přesně 823 kopií své desky Hoodie SZN. Spousta hudebníků dnes už fyzické nosiče ani neprodukuje, protože se jim to nevyplatí a spoléhají se na streamovací model.

Srovnání dopadu různých způsobů distribuce hudby je nicméně předmětem debaty statistiků už skoro dvě dekády. Statistikové museli reagovat na nástup digitálních downloadů a následně streamovacích služeb a vedli spory třeba o to, jak mají žebříky počítat přehrání na YouTube. Do výpočtů přitom nadále zatahují i rotace písní v rádiu. Výsledné propočty jsou natolik složité, že jim už rozumí pouze experti. Možná i proto zájem o hitparády uvadá. Těžko se totiž kapela nebo fanoušci budou chlubit namísto jasného čísla prodejů výsledkem nějaké rovnice.

Při změnách pravidel vznikají zajímavé a někdy vyloženě bizarní situace. Když Billboard na přelomu let 2012 a 2013 začal započítávat počty přehrání na YouTube, běžel zrovna internetem virální fenomén Harlem Shake, při němž uživatelé natáčeli vlastní videa s bláznivým tanečkem, do něhož hrála zmíněná píseň elektronického producenta Baauera. A protože těchto videí vzniklo opravdu hodně a měla velkou sledovanost, Baauer se s písní Harlem Shake dokonce dostal na číslo jedna singlové hitparády Billboardu – týden poté, co Billboard spustil novou metodologii. Puristé a konzervativci zuřili, píseň se neprodávala ani nehrála v rádiích, ale podle nových pravidel bylo vše v pořádku.

Letos se podobně na vrchol dostal virální country-rapový fenomém Old Town Road rappera Lil Nas X. Ten vedl americký žebříček dokonce devatenáct týdnů, čímž ustanovil nový absolutní rekord v déle panování nad žebříčkem. Ale dá se úspěch písně šířící se v remixech po YouTube vůbec srovnávat kupříkladu s devíti týdny, které strávili před půl stoletím na čele The Beatles s písní Hey Jude díky prodejům sedmipalcového singlu a rotaci v rádiích? Obě metody distribuce jako kdyby patřily do úplně jiného vesmíru.

Hit Old Town Road rappera Lil Nas X vedl americký žebříček celých devatenáct týdnů, zdroj: Youtube

Další zásah do integrity žebříčků nastal kvůli tomu, že technologický vývoj posledních let zcela rozrušil koncept hitového singlu coby písně, která dané album zastupuje v médiích. Když dnes vydá superhvězda nové album, je již následující týden žebříček plný jejích písní – vloni na podzim například Drake uzmul sedm z prvních deseti příček v hitparádě Billboardu. Vyšlo mu totiž album Scorpion a fanoušci jej streamovali natolik vášnivě, že ze všech písní udělali to, čemu by se dříve říkalo hit. Skutečným hitem se nakonec staly ze Scorpion jedna či dvě písně, zbytek zakrátko vrchní příčky opustil. Drake je, mimochodem, v bombardování žebříčku přeborníkem: za dekádu v hudebním průmyslu už „nasázel“ do první americké stovky 154 písní (a než vyjde tento článek, může to být ale zase o něco víc). Byly to všechno hity, na něž i za nějakých deset budou posluchači vzpomínat? Téměř určitě ne, ovšem statistiky se už přepisovat nebudou.

Skepse k „tradičním“ žebříčkům je už natolik silná, že například časopis Rolling Stone si začal sestavovat vlastní písňovou hitparádu, která odráží třeba i zmínky na sociálních sítích. Vlastně jsme se tak vrátili do padesátých a šedesátých let, kdy časopisy rovněž zveřejňovaly svoje vlastní žebříčky, jež vycházely z průzkumů třeba jen v hrstce obchodů. Na počátku devadesátých let přišla v USA společnost Soundscan s daleko sofistikovanějšími a exaktnějšími metodami tvorby hitparád. Odrážely reálné počty prodaných desek. Jenže o dekádu později bylo kvůli internetu zase všechno jinak. A platí to dodnes.

Firmy sestavující žebříčky mají upřímnou snahu bojovat proti jejich devalvaci a hudební průmysl, postavený – jako každý průmysl – na exaktních číslech, má samozřejmě zájem na tom, aby existovala co nejpřesnější metrika měření popularity. Nicméně chaos, který při počítání žebříčkových úspěchů panuje, je odrazem zmatku v celém hudebním průmyslu, který se snaží adaptovat na nové technologie a modely distribuce hudby. Možná si muzikanti budou muset najít úplně nový způsob měření popularity. Anebo si dokonce přiznat, že taková věc není již vůbec změřitelná.