Vyřizuje si Vargas Llosa účty s tím, kdo jej připravil o prezidentský úřad?

Festival Svět knihy Praha letos přivedl do české metropole hned dva nositele Nobelovy ceny – německou prozaičku rumunského původu Hertu Müllerovou (*1953) a Maria Vargase Llosu (*1936). Zatímco Müllerové zde při té příležitosti vyšel román Liška lovec (přeložila Radka Denemarková), Mario Vargas Llosa se dočkal překladu hned tří titulů. Česky byl vydán jednak erotický román Chvála macechy (přeložil Jan Hloušek), jednak svazek esejů Volání kmene (přeložila Iveta Gonzálezová) a dále také román Pětinároží, který přeložila Anežka Charvátová (ta pak vedla dvě diskuse, jichž se peruánský tvůrce v Praze zúčastnil).

Mario Vargas Llosa je autor s pestrou bibliografií, v níž vedle osmnácti románů najdeme i eseje a divadelní hry či knihy pro děti. I čtenáři ovládající pouze češtinu mohou tohoto autora znát dobře. Jeden z Vargas Llosových nejslavnějších románů, Město a psi, vyšel v překladu už v roce 1966 a z celkových osmnácti románů jich máme nyní v překladu k dispozici čtrnáct. Kromě toho jsou mnozí čeští čtenáři obeznámeni s faktem, že v roce 1990 Vargas Llosa kandidoval v Peru na prezidenta. Neúspěšně – v cestě mu stál Albert Fujimori, který světoznámého spisovatele porazil ve druhém kole. Fujimori zastával prezidentský úřad mezi lety 1990 a 2000 a coby jedna z postav se objevuje i v románu Pětinároží.

Román sleduje, jak bývá u Vargase Llosy zvykem, několik dějových linií, které jsou po celou dobu v těsném sepětí, aby se ke konci zcela protnuly. V centru pozornosti stojí praktiky bulvárního tisku, jimiž si v románu Pětinároží prezident Alberto Fujimori – či spíše v jeho prospěch konající velitel tajné policie zvaný Doktor – upevňuje mocenské pozice. Pakliže se některý z politických protivníků stává nepříjemným, stačí na něj vytáhnout šťavnatou bulvární kauzu, která jej v očích Peruánců zdiskredituje.

V těchto praktikách se Doktor opírá především o plátek Odhalení a o jeho šéfredaktora, neúnavného vyhledávače senzací Rolanda Garru. Ten jednoho dne navštíví podnikatele jménem Enrique Cárdenas a s fotkami, které Cárdenase zachycují při sexuálních orgiích, se jej snaží vydírat. Lépe řečeno, snaží se jej přimět, aby svým jménem zaštítil Garrův dosud bulvární týdeník, jejž by šéfredaktor rád proměnil v serióznější magazín. Podnikatel se vydírat nenechá. Záhy tedy vyjde skandální číslo Odhalení, jež mimo jiné způsobí chvilkový rozkol mezi Enriquem a jeho manželkou Marisou. Ta je ústřední postavou další linie románu, v níž se spolu s přítelkyní Chabelou, manželkou Enriqueho advokáta, oddává vášnivému lesbickému vztahu. Další podstatnou linii Pětinároží tvoří pátrání Čudly, slibné redaktorky Odhalení, jež se rozběhne poté, co je šéfredaktor Garro nalezen mrtev poblíž náměstí zvaného Pětinároží. Hlavním podezřelým z té vraždy je zestárlý Juan Peineta, bývalý recitátor a poté televizní bavič, jemuž Garro zničil svými nemilosrdnými texty kariéru. Smyslem Peinetova života se posléze stalo psaní pamfletických dopisů, v nichž byl novinář očerňován, avšak většinou je nikdo neotiskl.

Všechny dějové linie se slévají ve dvacáté kapitole (po ní následují ještě dvě další), nazvané „Vír“. Ta jako jediná může v rámci Pětinároží představovat to, pro co je Mario Vargas Llosa kromě jiného tolik oceňován – překvapivý vypravěčský postup. Ve „Víru“ se vypravěčská hlediska a promlouvající osoby mění strhujícím tempem, aniž by bylo složité se v nich orientovat. Jinak toho z formálního hlediska výrazně satirické Pětinároží moc překvapivého nenabídne – a obzvlášť ne pro pravidelné čtenáře peruánského nositele Nobelovy ceny.

Pětinároží náleží mezi méně zajímavé tituly Vargas Llosovy bibliografie. Neústrojně působí například části, v nichž postavy pomocí dialogů odvyprávějí „chybějící“ místa příběhu: „Ten plátek už se o tebe v životě neotře, Quique. Slíbil to Doktor a ten svoje sliby vždycky plní. Ta ženská svoje obvinění stáhla a omluvila se přímo na stránkách časopisu. Trestní řízení bylo zastaveno a už se nikdy neobnoví.“ Rovněž mnohé erotické scény působí spíše úsměvně, aniž je jasné, zda právě takový dojem chtěl autor ve čtenáři vyvolat. Zčásti se tak potvrzuje to, co v recenzi knihy El héroe discreto napsala Anežka Charvátová: „Jestli něco Vargasovi Llosovi nejde, je to psaní erotických románů…“

Nelze ale říct, že by četba Pětinároží přinesla jednoznačné zklamání. Jen je třeba odhlédnout od očekávání, která autor Zeleného domu, Města a psů či Keltova snu může ve čtenářích vyvolat. V Pětinároží přesvědčivě přibližuje společenské poměry přelomu tisíciletí, kdy peruánští občané žili ve strachu z terorismu a z únosů. Speciálně nás ten román nemůže nezaujmout zobrazením toho, co může bulvární tisk znamenat, dostane-li se do rukou politickým představitelům.

V neposlední řadě se sluší upozornit, že nakladatelství Argo, které Pětinároží česky vydalo, připravuje i jeden z Vargas Llosových nejslavnějších románů – Rozhovor u katedrály. Ten vyjde, stejně jako Pětinároží, v překladu Anežky Charvátové. A jazyk Pětinároží dokazuje, že lepší překladatelku by v tuzemsku hledal poslední žijící představitel takzvaného latinskoamerického boomu jen stěží.

Autor je literární recenzent.

Obálka knihy Romana Krištofa s ilustrací Marie Butuly Ciché, repro: Druhé město

Mario Vargas Llosa: Pětinároží. Přeložila Anežka Charvátová. Argo, Praha 2019, 249 stran, doporučená cena 298 korun.