Výtvarnice Natalie Perkof: Představy, co je v umění správné, mi braly svobodu

Natalie Perkof (* 1979) je vizuální umělkyně, jejíž tvorba má přesahy do designu. Studovala malbu v ateliéru Daniela Balabána (FU Ostrava, 1999–2005), poté pokračovala na brněnské FaVU v ateliérech Petra Veselého a Petra Kvíčaly (2005–2007). Charakteristické pro ni jsou velkoformátové figurální obrazy vznikající kombinovanou technikou a zobrazující jedince či menší uskupení připomínající fotografie z rodinného alba. Zajímá se o nové materiály, jako je karbon či carbon-aramid, které zapojuje do své tvorby. Vytváří rovněž drobné objekty i velkoformátové instalace do interiérů. Její tvorba je zastoupena v Muzeu města Brna a v soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí. Vloni se v Kolíně nad Rýnem zúčastnila veletrhu Art Cologne. Narozena v Uherském Brodě s ghanskými kořeny z otcovy strany, Natalie Perkof dlouhodobě žije a pracuje v Brně.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Co vás momentálně zaměstnává?

Aktuálně jsem dokončila obrazy na výstavu v bratislavské White & Weiss Gallery, která trvá do 10. března. A začínám chystat rostlinný objekt pro výstavu Plán B v Litomyšli. Objekt bude tvořen pěti velkými pařezy i s kořeny. Instalován bude v ulicích a symbolicky by to měla být zakořeňující stanice pro ty, kteří létají v oblacích. Lidé se budou moci do pařezů usadit jako do trůnu a pohodlně se zakořenit. Symbolicky zakořenění znamená vyrovnat se se vším tím, co je pro nás tíživé, nelehké, nestravitelné, zároveň však nevyhnutelné. A mám pocit, že je toho v dnešní době skutečně hodně. Covid, válka na Ukrajině, růst cen energií… současná situace na naši psychiku klade obrovskou zátěž.

Co vás vůbec přivedlo k malbě a umění vůbec?

Odmalička jsem milovala tvoření. Začalo to základní uměleckou školou, pokračovalo střední uměleckou a následně vysokou, zařídila jsem si vlastní ateliér. Nesnadné však pro mě bylo cítit se v pozici umělkyně dobře. Na začátku – když je člověk malý, čerstvý a nepřemýšlí tolik – jsem se cítila svobodně, nadšeně, bez omezení. Získáváním znalostí toho, co je považováno za dobré, a co za špatné, jsem se začala formovat do určité obecné představy, což ve mně postupně vyvolalo vnitřní pocit nesvobody a nelehkosti. Zpětně jsem se tedy osvobozovala od obecných představ a znovu se pozvolna dostávala do pocitu z dětství.

Pocházíte z oblasti jižní Moravy, kde je folklór nadále přítomným prvkem v každodenním životě. Ovlivnilo vás to, či stále ovlivňuje v tvorbě? 

Folklór pro mě vždycky byl samozřejmost, každodennost a trochu tíživost – oslavy narozenin, kde všichni členové rodiny zpívají lidové písně. Zabijačka. Velikonoce s pomlázkou, které jsem nesnášela a nechápala, proč je nutné být šťastná za to, že přijde co nejvíc kluků, kteří mě zbijí, a já jim za to ještě nabídku dárky. Jízda králů ve Vlčnově, kde se mi vybavuje obraz, jak je kamarádka v kroji a já jí tajně závidím její krásu, kdežto já si kroj nemohu obléknout, protože bych vypadala nepatřičně. Když jsem potkala svého muže, který je z Vlčnova, což je vedlejší vesnice od té mé, dostala jsem se k folklóru ještě trochu blíž. V této vesnici je vrcholem roku Jízda králů, kterou místní prožívají poměrně dost autenticky a takříkajíc je touto událostí propojená celá vesnice.

Během covidu, kdy se Jízda králů slavila spíše domácky, byla atmosféra naprosto uchvacující. Čas od času se tohle téma v mé práci objeví. Například jsem vytvořila „černý kroj“ – byl mojí vlastní verzí slováckého kroje, který si konečně mohu obléci a jsem spojena s tradicí, zároveň se necítím nepatřičně. Černý kroj z karbonové tkaniny byl součástí skupinové výstavy v Galerii v Roudnici nad Labem. Také jsem vytvořila dva velkoformátové obrazy reflektující moji černošskou zkušenost v Česku; ty byly součástí skupinové výstavy Towards A Black Testimony v pražské galerii Display.

Jak zpětně hodnotíte studium malby na vysokých školách? Co to znamenalo pro váš autorský výraz?

Tohle je hodně těžká otázka. Odpověď se proměňuje v čase. Jak už jsem naznačovala: studium pro mě především představovalo formování mé tvorby do nějaké v umělecké praxi přijatelné podoby, což jsem zpětně považovala spíše za negativní vliv. Pod náporem kritických připomínek jsem se začala vměstnávat do toho, co bylo považováno za správné, jenže tím jsem se naprosto obírala o autenticitu, kterou vnímám jako základní prvek uměleckého projevu. Takže osvobozování – nejprve od kritiky, posléze od sebekritiky a aktuálně preferovaných stylů – byl a je proces, jímž od ukončení studia procházím. Plusem škol pro mě bylo to, že jsem se začlenila do současné umělecké scény, potkala jsem další spřízněné duše, s nimiž jsem mohla sdílet své zkušenosti a dostávat podněty.

Několik let jste vydávala kalendář autorských grafik, do něhož se vždy zapojila jiná skupina umělců. Jak tento nápad vznikl? 

Kdysi jsem podobný kalendář dostala od kamaráda a ten nápad se mně líbil a rozhodla jsem se jej vytvořit s mladšími umělci v trochu jiné formě. A přišlo mi, že je důležité nabízet takovou malou uměleckou edici lidem, kteří se vyskytovali kolem mne. Přizvala jsem ke spolupráci Jiřího Ptáčka, který několik let vytvářel v podstatě kurátorský koncept pro každý ročník. Tím, že to byl malý formát autorských tisků, tak si jej mohla spousta lidí dovolit, nejen velcí sběratelé, kteří jsou zvyklí do umění investovat vysoké částky. Pro mě to byl srdcový projekt. Díky němu jsem potkala spoustu úžasných umělců. Ale po šesti letech vydávání jsem se rozhodla jej ukončit, protože mě časově vyčerpával.

Vytvořila jste velkoformátovou intarzii do interiéru valtického vinařství Obelisk. Díky komu nebo čemu to vzniklo? A v čem byl pro vás specifický? Překvapil vás něčím?

Oslovila mě kamarádka architektka Hana Bainarová. Zároveň si ode mě vybrala kresby, které jí přišly vhodné k realizaci nástropního díla. Když jsem přemýšlela o formě, vzpomněla jsem si na kořenicovou skříň, kterou měla moje prababička v ložnici a kterou jsem milovala. Na té skříni různé zákruty linií vytvářely obličeje lidí, postavy zvířat, obrazy krajiny. Podobně jsem ve svých kresbách těsným přiléháním linií tužkou vytvářela lidi a objekty v krajině. Pro intarzii jsem pak použila různé druhy dýh a jimi jsem simulovala abstraktní krajinu, která se objevila na stropě a nice vinařství. Když jsem projekt vymýšlela, v podstatě jsem nevěděla, jak jej technicky provést. Takže to byla výzva a následně potom překvapení, že to jde!

Ve vaší tvorbě se nezřídka přímo či nepřímo objevuje váš syn a partner. S ním také často spolupracujete na designových zavazadlech. Před nějakou dobou jste otevřeně popisovala setkání s vaším otcem, který je z Ghany, kde působí jako vysokoškolský profesor. Co pro vás a vaši tvorbu znamená rodina a rodinné vazby? 

Moje rodina je pro mě obrovskou podporou. A inspirací – jelikož to, co se v mým obrazech objevuje, je každodennost a tu z velké části tvoří má rodina. Po většinu svého života se osvobozuju od nefunkčních rodinných vzorců, takže svoji rodinu hodně probádávám.

Pracujete často s netypickými či novými materiály. Čím jsou pro vás zajímavé?

Pocházím z vesnice a miluji přírodu a dotýkání se půdy, materiálů. Zajímá mě haptický zážitek při tvorbě, tedy to cítit hmotnost, materiálovost barvy. Zkouším nové materiály, jako je karbon a carbon-aramidová tkanina, které jsem si vybrala pro jejich vizuální vlastnosti a odkazují mě k tradičním textiliím z Ghany. Zatímco dřevěné dýhy mají svoji hapticitu a barevnost připomínající tělo, perletě využívám pro jejich světelnost.

Existuje pomyslná meta, jíž byste chtěla dosáhnout?

Nad tím aktuálně přemýšlím. Totiž nad tím, zda uvnitř sebe samé cítím důležitou touhu, za níž chci jít? Je to zajímavý stav očekávání, co nového si ode mě bude život žádat. A zatím tedy nevím.