Vzpomínka na pozdního Knížáka-hudebníka: Dědek to mladejm ukázal

Milan Knížák byl velkorysý člověk s půvabnými vrtochy, rozhodoval se rychle, co řekl, to platilo a vždycky chodil včas. Když byl sraz v hotelové kavárně ve čtyři ráno, aby se stihlo kafe před cestou na vlak, už ve tři padesát osm telefonoval: „Kde jste?!“ V letech 2012–2020 jsme spolu strávili nějaký čas na koncertních pódiích a rozvíjeli jeho, tehdy půlstoletí mladou ideu broken music.

Související článek

Umění znamená učit člověka žít, říká Milan Knížák v dosud nezveřejněném dokumentu

• Jakub Kučera

V šedesátých letech Knížák na gramofonu přehrával desky, které předtím poškodil / preparoval / doupravil škrábáním, pálením, přelepováním, řezáním…, a žasnul nad novou, drásavou i veselou, pestrou a nečekanou hudbou, která se linula z reproduktoru. Intuitivně věděl, že je na správné cestě, že i tudy vede cesta, která jej zanedlouho propojila s hnutím Fluxus, usilujícím pořádně zatřást kartotékou ustálených pravidel uměleckého vyjádření.

Postupem času Milan Knížák začal destruované desky pojímat i jako výtvarné artefakty. A preparaci hudebního záznamu zkoušet i na notách, které se dají škrtat, stříhat, kolážovat, a na kompaktních discích. S gramofony občas vystoupil a bývalo to intenzivní. Nikdy ovšem „temné“ ani poťouchlé, nebyl na „vtípky“ a hledal radost, bláhovost, barvy.

Milan Knížák a Petr Ferenc čili Broken Rebroken 28. ledna 2020 v pražském Muzeu české hudby. Zdroj: archiv Petra Ference, foto: Anna Baštýřová

Taky by si mohli najít něco svého

Na jeho vystoupení na Ostravských dnech nové hudby jsem jel ze svého koncertu vlakem přes půl republiky a byl svědkem toho, jak Knížák vyprázdnil sál, v němž snaživí studenti a jiná mládež pietně, tedy zcela bezkrevně a zoufale nudně, oživovali fluxusovské „piecy“. Dědek to mladejm ukázal. Vystoupení jsem si nemohl nechat ujít, mohlo být na dlouhé roky jediné, ne-li poslední, a Knížáka jsem ctil coby spoluzakladatele žánru turntablismu, kreativního, netanečního, nedýdžejského hraní na gramofony, který jsem tehdy provozoval v triu Birds Build Nests Underground.

Na různě poničené desky se dalo hrát i jemně, hypnoticky repetitivně, nostalgicky praskavě, dalo se na ně i komponovat – stačí příslušné desky očíslovat a na časové ose vyznačit změny. Meze se pochopitelně nekladou improvizaci ani hře na gramofony bez desek. Turntablismus měl ve světě přelomu tisíciletí hvězdy, jako byl americko-švýcarský výtvarník Christian Marclay, japonský multižánrový samuraj Yoshihide Otomo či klidný Angličan Philip Jeck, jehož hra skvěle zapadala do estetiky glitchů a lupanců tehdejší takzvané laptopové scény. Milan Knížák je nesledoval a přišla-li na ně řeč, jen zabrblal, že jej vykrádají a mohli by si najít něco svého (byť Marclay se k jeho dílu otevřeně hlásil). Nejvíc jej ovšem dostalo, když si sousloví broken music coby titul memoárů vybral jeden popový zpěvák. „Nějaký Sting!“

Na české scéně experimentální elektronické hudby se koncem první dekády objevila skupina Opening Performance Orchestra (OPO). Na světlo vyšla po dekádách tajných příprav a zaujala vlastním pojetím nekompromisního digitálního noise i pozoruhodnými interpretacemi a ohlasy děl klasiků hudební avantgardy. Někdejší umělecký vedoucí souboru, Petr Studený, dokázal realizovat společné projekty s hvězdami typu Billa Laswella a Iggyho Popa i jejich vydávání v patřičném kontextu katalogu belgické značky Sub Rosa. Tuzemská hudební kritika si těchto aktivit, snad pro vrozenou blazeovanost „frajerů malých scén“, moc nevšímala. Mimo jiné díky Sub Rose se ukázalo, že smyčcové kvartety, které Knížák komponoval broken metodou z dodělávaných not, jsou jemné, ukázněné, hudebně poučené a v dobrém slova smyslu tradiční.

V uměleckém programu OPO došlo i na Knížákovu Broken Music a postupně se zrodil program Broken Rebroken. Destrukce v něm postupovala od manipulace preparovaných desek na gramofonech po digitální peklo, v němž byly výchozí „vinylové“ zvuky slity v kompaktní hlukovou masu. Začínalo se jaksepatří nahlas, končilo ještě hlasitěji.

Náročný obřad

Počáteční myšlenkou Broken Rebroken byla pocta, brzy se však ukázalo, že Milan Knížák má zájem s OPO na koncertech vystupovat. Ale zatoužil nebýt na pódiu sám, a tak jsem se na nich ocital já se svou víceméně standardní DJskou výbavou. Zálibu v malebném rámusu jsme sdíleli, přístup k jeho vyluzování zpočátku ne tak zcela. Knížák byl konceptualista – chtěl realizovat nápad. Já jsem po letech pokusů a omylů věděl, co vše lze vykouzlit mixážním pultem a do jaké míry jsou gramofony nerozbitné a jehly odolné (mnohem víc, než byste mysleli). „Tenhle gramofon nezpomalí, ani když na něj položíte kámen.“ „To je ale pak špatný gramofon,“ opáčil mistr, který si několik kamenů přinesl v tašce. „Ale je to gramofon, který s námi ten koncert vydrží celý a neodejde po prvním zásahu. A o ten kámen by mohla hezky přeskakovat jehla.“ Jehly však nejlíp, s ideální mírou náhody, přeskakují o kotouče lepicí pásky.

Vypadalo to na pódiu zpočátku tak, že mistr velí a fámulus realizuje, ale postupně se začala rodit souhra, při níž slov téměř nebylo potřeba. Ono být 33 nebo 45 minut – stopáže vystoupení odpovídaly rychlostem přehrávání desek – na pódiu a nic nedělat je, vypůjčím-li si název Knížákova newyorského eventu, náročný obřad.

Brzy bylo jasné, že původní podoba Broken Music – nechat desky a gramofon „žít“ a jen naslouchat – není na koncertech možná a že je třeba konat, to jest přidat do koláže prvek rychlého střídání zvuků z různého množství gramofonů a dalších přehrávačů. Zkusili jsme „rozhýbat“ cédéčka; chce to lihový fix a líh na korekce (tak jsem se seznámil se skvělou Knížákovic slivovicí). Zdatný hudebník Knížák – na kontě má i rockové, popové i komorní opusy – při koncertech hrál i na elektrické klávesy. Vyžadoval osmdesátkové samohrajky, kde se dají rychle měnit zvuky (100 zvuků, 100 rytmů). Jejich shánění bylo noční můrou nejednoho pořadatele, bylo třeba, aby měly důstojnou klaviaturu a jednoduché ovládání. „Tyhle věci už nikdo nemá a nepůjčuje. My jsme to nakonec koupili a po vašem vystoupení to hodíme na ebay,“ dozvěděli jsme se v Berlíně.

Kromě Broken Rebroken jsme několikrát vystoupili jen v duu, jednou na AVU v rámci natáčení televizního pořadu. Měli jsme dva gramofony a tři minuty času a výsledkem byl jemný dialog, audiokresba na pozadí ticha. „Tak teď už bych vás do kapely možná vzal,“ neodpustil jsem si.

Díky Petru Studenému a Sub Rose několik záznamů vyšlo a vyjde na deskách. Na berlínském festivalu Maerzmusik se projekt jaksepatří pokřtil ve velkém sále a „na plnej céres“. Podobně lze charakterizovat i jeho ukončení v Českém muzeu hudby, jehož akustika nám dávala jedinou možnost – všechny její záludnosti přehlučet. Povedlo se. To vystoupení na brněnské Expozici nové hudby, kde si mistr přál mít co nejvíc gramofonů, což se neukázalo jako nejšťastnější volba, mi v danou chvíli nepřišlo zrovna nejpovedenější, bylo příliš těkavé, ale je prý o to pestřejší a překvapivější. Schválně si počkám na vydání (nikdy jsem se nenaučil poslouchat dema a pracovní nahrávky, dílo mě zajímá až po „imprimatur“).

Petr Studený se v posledních letech stal jakýmsi manažerem Milana Knížáka. Jedním z posledních projektů, které spolu uskutečnili, bylo založení nadačního fondu Broken Music Feedback, který pomáhá na svět nejen knížákovským realizacím.