Aukční domy i sběratelé se dnes falzům umí dobře bránit

Do Londýna jste odjela studovat italštinu a dějiny umění hned po maturitě na olomouckém gymnáziu. Co vás k tomu vedlo?

Jako malá jsem často cestovala a na střední škole mě to táhlo za novým dobrodružstvím. Z dětství jsem měla zkušenost s britským vzdělávacím systémem z doby, kdy jsem v Chile chodila na bilingvní anglicko-španělskou školu, a věděla jsem, že je mi britský model bližší než ten český. Kromě vzdělání jsem toužila i po životě v kosmopolitním velkoměstě, a ač přesun do Londýna odvahu jistě chtěl, určitě jsem v té době podrobně nevěděla, co mě čeká. Přijela jsem, našla jsem si práci a začala chodit do školy. A ačkoliv to nebylo jednoduché, tak jsem díky této zkušenosti dospěla, rozšířila si obzory a získala obrovský pocit svobody.

Jak jste se v dětství ocitla v Chile?

S rodiči. Jistě mě ovlivnilo to, že jsem v tak útlém věku – po dokončení první třídy v Praze – byla najednou vykořeněná a zapouštěla kořeny jinde. Myslím, že mě to naučilo přizpůsobivosti a odolnosti. Také si vzpomínám, že na mě již na počátku zapůsobilo, jak jsou Jihoameričané na všechny milí a srdeční. Pevně doufám, že jsem se od nich v tomto ohledu něčemu přiučila! Hlavně ve mně pobyt v Chile ale vzbudil touhu poznávat svět a to, jak se žije jinde. Fascinovaly mě odlišnosti mezi jednotlivými kulturami a tato fascinace mě asi později přivedla k životu v dalších zemích, takže to nepochybně byla klíčová, formativní zkušenost.

Ve Velké Británii jste mimo jiné studovala italštinu. Tedy cizí jazyk v cizím jazyce. Na to už asi člověk musí mít talent na jazyky. Jak se ve vás vzal?

Narodila jsem se do rodiny lingvistů. Oba rodiče studovali jazyky, děda byl germanista a doma nás často navštěvovali přátelé a příbuzní z různých koutů světa, kteří mluvili různými jazyky. Měla jsem tedy to štěstí, že jsem cizím jazykům byla vystavena odmalička, a první cizí jazyk španělštinu jsem se naučila už v sedmi letech, kdy jsme se přestěhovali právě do Chile. S těmi ostatními to pak možná bylo snazší právě proto, že jsem začala tak brzy. Studovat italštinu přes angličtinu kupodivu až tak komplikované nebylo. Dívala jsem se na to tak, že si k italštině, kterou jsem se učila od základů, vylepším i angličtinu. Ta pravá výzva nastala až ve chvíli, kdy jsem v prvním ročníku, zhruba po půl roce studia italštiny, musela při zkoušce z Dantova Pekla bez slovníku překládat zpěvy z italského originálu ze 14. století do současné angličtiny. Bylo to náročné, ale i to nějak zázračně šlo.

Sedmým rokem pracujete pro aukční dům Christie‘s, tedy pro jeden ze dvojice nejvýznamnějších a nejznámějších aukčních domů na světě. Jak se vám to místo podařilo získat?

Začala jsem tu pracovat na jaře 2012, kdy jsem měla čerstvě dokončenou školu a v sektoru umění dozníval dopad ekonomické krize spuštěné roku 2008. Jak státní, tak komerční kulturní instituce byly v náboru nových zaměstnanců velmi opatrné. I o stáže se ucházely stovky zájemců. To, že jsem takovou stáž získala, mi tedy kromě radosti přineslo i značnou úlevu.

Anna Povejšilová, pracovnice londýnské pobočky aukčního domu Christie’s zastávající pozici Associate Specialist, foto: © Christie’s Images Limited 2018

Co jste do té doby věděla o práci aukčních síní?

Než jsem začala pracovat v Christie‘s, měla jsem za sebou stáže v berlínském Židovském muzeu a v londýnské Tate Modern, což byly zkušenosti spíše z muzejního světa. Kromě toho, že mě čeká rozmanitá práce ve velmi dynamickém prostředí, jsem o světě aukcí neměla ucelenou představu – vždyť před pohovorem v Christie‘s jsem byla na jedné jediné dražbě! Byl to tedy v určitém smyslu krok do neznáma motivovaný touhou po nových vědomostech a dovednostech. Zpočátku mě má práce překvapovala doslova na každém kroku.

Právě zpočátku jste působila v týmu, který se zaměřuje na soukromé transakce. To je poměrně málo známá oblast, které se aukční domy také věnují. Jak důležitý podíl tvoří ve fungování Christie‘s? Je to zásadní část v jejích každoročních obratech?

Soukromé transakce jsou nedílnou součástí fungování Christie‘s a tvoří podstatnou část každoročních obratů. Například v roce 2017 soukromé transakce tvořily zhruba deset procent z celkového firemního obratu, tedy přibližně půl miliardy dolarů z celkových 5.1 miliard. Aukce jsou sice tou nejviditelnější formou obchodu, ale někteří sběratelé soukromé transakce preferují. Zcela zásadní jsou například pro většinu muzeí, v nichž každá nová akvizice musí projít několika stupni schvalování. Tento proces je často natolik složitý a sáhodlouhý, že nákupy v aukcích jsou pro některá muzea prakticky nemožné, a soukromý prodej je pro ně tedy nejlepší alternativou.

Pohybujete se v nejvyšších patrech trhu s uměním. Jste u prodejů, které lámou aukční rekordy. Jak je taková práce náročná časově?

Tím, že se práce v Christie‘s řídí podle aukčních sezón, zažívá člověk několikrát do roka období, kdy prací žije dnem i nocí. Během několika měsíců je potřeba sehnat díla tvořící aukci, dopravit je do Londýna, všechna zkatalogizovat, nafotit, vyprodukovat aukční katalog, připravit předaukční výstavu a následně jednotlivé předměty prodat. Je to náročný, ale zároveň i krásný proces, během něhož poznáváme sběratele a umělecké předměty, dozvídáme se jejich příběhy a vymýšlíme, jak je trhu s uměním co nejlépe představit.

Jak vypadá váš „běžný“ pracovní den?

V oddělení impresionismu a moderny několikrát do týdne začínáme den tím, že oceňujeme díla – například když klient zvažuje, zda určité dílo prodá, a zajímá jej, jakou má dnes hodnotu. V období, kdy připravujeme aukce, se hodně cestuje. Jezdíme s kolegy za klienty všude po Evropě – a někdy i mimo ni – a řešíme možnou prodejní strategii za přítomnosti děl přímo v jejich domovech. K dílům, která pak postoupí k prodeji, dáváme za pomoci stážistů dohromady veškeré rešerše o jejich původu. Kdo je kdy vlastnil, kde byla vystavena a v jakých publikacích figurují. Tyto informace v podstatě tvoří jistý rodokmen každého předmětu. Kromě rešerší díla samozřejmě posuzujeme i z fyzického hlediska. Jaké mají rozměry, jakou použil umělec techniku, v jakém jsou stavu a jak je nejlépe prezentovat. Zda je můžeme lépe zarámovat, či jestli je například nutný zásah restaurátora. Když je následně katalog vytisknutý, je naší hlavní prioritou předaukční výstava, při níž jsou díla a specialisté klientům plně k dispozici. Ač je každý „běžný“ pracovní den často plný překvapení, na své práci si nejvíce užívám toho, že se v ní snoubí teoretické s praktickým a obě tyto stránky se neustále vyvažují.

Které dílo, s níž jste za svou kariéru v Christie‘s přišla do kontaktu, ve vás zanechalo nejhlubší dojem?

To je těžká otázka. Měla jsem to štěstí pracovat se spoustou jedinečných děl a vybrat si z nich jen jedno je téměř nadlidský výkon. Ale možná největším zážitkem je pro mě, coby Češku, pracovat s obrazy Františka Kupky. Jednak mě velmi těší je vidět sklízet úspěchy na mezinárodním aukčním trhu, ale také je pro mě pobyt v jejich blízkosti zcela magickým, až duchovním zážitkem. Vyzařuje z nich Kupkův jedinečný pohled na svět, napětí a klid zároveň. S jeho obrazem Série C, III, Elevations ze třicátých let, který se letos v únoru vydražil za 1.8 milionu liber, jsem strávila před jeho odjezdem k novému majiteli spoustu času a užívala jsem si jeho přítomnosti do poslední chvíle.

František Kupka: Série C, III, Elevations, 1935-1938, olej na plátně, 95 x 102 cm. Obraz se letos v únoru vydražil za 1.8 milionu liber. „Strávila jsem s ním před jeho odjezdem k novému majiteli spoustu času a užívala jsem si jeho přítomnosti do poslední chvíle,“ říká Anna Povejšilová, repro: © Christie’s Images Limited 2018

Setkala jste se během své práce pro takto prestižní dům s falzy? Pokud ano, jak často se objevují? Jakými způsoby se proti nim dům brání?

Falza se na trhu s uměním vyskytují, nicméně velké aukční domy a galerie se jim v dnešní době umí dobře bránit. Ostatně stejně jako většina sběratelů. V segmentu impresionismu a moderny máme tu výhodu, že tvorba mnoha umělců byla často podrobně zdokumentována, mnohdy již za života jednotlivých autorů. Například souborné katalogy jsou dobrým počátečním vodítkem, ale samozřejmě se posuzování pravosti liší od umělce k umělci. Hlavně je důležité, aby do sebe vše zapadlo a nikdo neměl žádné pochybnosti. V některých případech je souborný katalog naše „bible“ a co v něm není, to nemůžeme prodat. V jiných případech se obracíme na externí experty na jednotlivé umělce, kteří o pravosti jim atributovaných děl rozhodují, jindy se snažíme doložit sled vlastníků díla. V ideálním případě zpětně až do doby, kdy umělec ještě žil. Jako doplněk k těmto postupům se někdy provádějí například rozbory pigmentu, které v případě pochybností potvrdí, zda jsou použité materiály skutečně z doby, kdy dílo mělo vzniknout.