Bratři Karamazovi mají v Disku energii, ale také spěch

Bratři Karamazovi v Disku
Bratři Karamazovi v Disku, verze 2020: vlevo Jessica Bechyňová jako Kateřina Ivanovna, Michael Goldschmid jako Ivan; vpravo Lýdie Šafářová v roli Grušenky, foto: Disk – Martin Salajka

Nachází se v tom určitá symbolika: studenti zvolili adaptaci, kterou v sedmdesátých letech připravil pro Divadlo Na zábradlí Evald Schorm. Inscenaci, která se zařadila k tuzemským divadelním vrcholům oné dekády, Schorm rovněž režíroval. Roli Smerďakova tehdy ztělesnil Ladislav Mrkvička, který je jedním z pedagogů nynějšího absolventského ročníku. Na premiéře v Disku byl Mrkvička také přítomen, stejně jako Jiří Bartoška, který ve Schormově inscenaci Na zábradlí rovněž exceloval. Schormovo zpracování Dostojevského románu bylo naštěstí roku 1981 televizně zaznamenáno režisérem Pavlem Hášou a v prosinci 2007 záznam vyšel i na DVD v rámci edice časopisu Reflex Xxdivadlo. Schormovy adaptace se roku 2015 chopil i Činoherní klub, režíroval Martin Čičvák a inscenaci, která se vyskytuje na repertoáru této pražské scény dosud, zaznamenala Česká televize (2017, režie Jan Brichcín). Dodejme, že Schormovu adaptaci mělo v letech 2000–2014 na programu i pražské Dejvické divadlo a nejnověji byla na běžné „kamenné“ scéně inscenována před třemi roky ve Slezském divadle Opava (režie Iveta Ditte Jurčová).

Bratři Karamazovi v Divadle Na zábradlí v březnu 1979Pro srovnání: Bratři Karamazovi v Divadle Na zábradlí v režii Evalda Schorma, premiéra se uskutečnila v březnu 1979, foto: Jaroslav Krejčí

Pojetí Bratrů Karamazových v Disku je až digestové. Schormovu adaptaci režisérka Aminata Keita a dramaturg Jaroslav Jurečka redukovali. Hraje se zhruba hodinu a půl bez přestávky, obraz rychle střídá obraz, žádné dlouhé psychologizování, děj běží až v jakési horečce, ale bez hysterie. Ve srovnání s antickým Orestem, jímž nynější sezonu čtvrtý ročník herectví zahajoval, je tady „potkávání se“ mladých herců s postavami a tématem daleko uvěřitelnější, je to daleko více „jejich“ kus. Očividná sžitost s předlohou je dána i historií inscenace: původně vznikla jako bakalářská klauzura, provedená v květnu 2018 v ateliéru na DAMU. Pedagogové ji navrhli na přenesení do Divadla Disk. Stalo se tedy.

Inscenace dostala novou výpravu, scénograf Michal Spratek charakterizuje náznakovitý prostor s nevelkým počtem rekvizit jako „opuštěné pobořené divadlo“, ale domnívám se, že takto jej budou vnímat jen předem zasvěcení, neboť na scéně běží o prostředí natolik obecné, víceméně abstraktní, že o inscenaci typu „divadlo na divadlo“ zde sotva může být řeč. Však také scizovacích výrazových prostředků je tu minimum, jsou-li vůbec nějaké, a celé pojetí Aminaty Keity, studující v magisterském programu na DAMU režii a dramaturgii činoherního divadla, je zdravě tradicionalistické, bez vnějších aktualizací. Je-li na téhle inscenaci něco vpravdě současného, je to zmíněná energie podání, „osekanost“, zkratkovitost scén a filmovost jejich „nástřihu“ – tu zvolil už Evald Schorm, ale studenti v tom nyní ještě přidali. Problém ostře nasazeného tempa tkví v tom, že inscenace v Disku negraduje, nýbrž zaklapne, bez myšlenkového a koneckonců i emočního dozvuku. Co chtělo být řečeno, řečeno bylo – chrlivě, bez prodlev.

Bratři Karamazovi v DiskuBratři Karamazovi v Disku, verze 2020:Jessica Bechyňová jako Kateřina Ivanovna, David Krchňavý v roli Dmitrijev pozadí Kryštof Dvořáček v roli Aljoši, foto: Disk – Martin Salajka

„Témata, která zpracováváme v Bratrech Karamazových, jsou i po téměř dvou letech od původní inscenace stále silná a rezonují uvnitř celého týmu,“ říká režisérka. „Tehdy jsme začali zkoušet po druhé prezidentské volbě, kdy pro nás absence autority a zmizení hranice mezi tím, co je dobré a co zlé, byly čerstvými zážitky. Od té doby se atmosféra v naší společnosti nezměnila k lepšímu a prožívání těchto problémů se stalo v podstatě každodenní skutečností.“ Ta slova však vyjadřují cosi občansky niterného a současně explicitního, co v inscenaci samotné nelze (asi bohudíky) jednoduše dohledat, ukázat na to. Tým vedený Aminatou Keitou prostě hraje Dostojevského, slouží mu a skutečně se snaží – byť s razancí, jež má blízko ke spěchu – „objevit to, co mohou jeho myšlenky probudit v dnešním člověku“, jak záměr formuluje režisérka.

K převážně utěšenému dojmu z Bratrů Karamazových notně přispívá výkon hereckého ansámblu, který vyhranost získává i mimo školu coby divadelní spolek Činohra 16-20. Jmenovat-li zde někoho zvlášť, pak Pavla Čeňka Vaculíka v roli starého Karamazova, kterého podává s nervním nasazením, aniž by spadl do parodizující grotesky. Ale říz mají prakticky všichni zúčastnění.

Bratři Karamazovi v Disku
Podívejte se na trailer představení Bratři Karamazovi v Disku. Na snímku vlevo Michael Goldschmid jako Ivan, Pavel Čeněk Vaculík coby Starý Karamazov, vpravo David Krchňavý jako Dmitrij, foto: Disk – Martin Salajka

Divadlo Disk, Praha. F. M. Dostojevskij – Bratři Karamazovi
Překlad: Prokop Voskovec, dramatizace: Evald Schorm, úprava: Jaroslav Jurečka a Aminata Keita, dramaturgie: Jaroslav Jurečka, režie: Aminata Keita, scénografie: Michal Spratek, hudba: Pavel Čeněk Vaculík. Hrají: Pavel Čeněk Vaculík, David Krchňavý, Michael Goldschmid, Kryštof Dvořáček, Viktor Kuzník, Jessica Bechyňová, Lýdie Šafářová, Jakub Svojanovský.
Premiéra 23. ledna 2020.

Související