Byl to ctihodný pán, sběratel umění, mecenáš a – otrokář

Zatímco v hlavní budově, v City, je vyprávěna historie Londýna přes tradičnější linii, jako je osídlení Římany, velký požár či Olympijské hry, v Docklands se záběr rozšiřuje i na méně „známá“ témata. Tak je tomu i v případě výstavy věnující se příběhu jednoho konkrétního mecenáše, sběratele a – otrokáře. Jak stojí v popisu výstavy, muzeum jí chce podpořit i další zájem o toto citlivé téma. Což je přístup, který v případě londýnských kulturních institucí lze pravidelně oceňovat – zdejší výstavy totiž mají ambice zasáhnout do celospolečenského diskurzu. Vytváří půdu pro další výzkum, chtějí rozvířit zájem a ne jen nabídnout „volnočasovou aktivitu“.

Otázka morálního pozadí sbírek ostatně přichází v poslední době (alespoň občas) na přetřes snad ve většině muzeí světa. Obzvláště choulostivé se téma ukazuje v případě historických a přírodovědeckých a archeologických muzeí. Především v bývalých koloniálních mocnostech najdeme v kulturních institucích vystaveny předměty, nezřídka zastupující významné milníky historie lidstva, jež ovšem patřily původně úplně někam jinam či někomu jinému. V případě výstavy Slavery, culture and collecting jde ještě o jinou spojitost. Sir George Hibbert (1757–1837), otrokář a sběratel, byl také velkým filantropem v oblasti kultury a mimo jiné stál za vznikem původní budovy v Docklands, v níž se muzeum nyní nachází. Toto pouto je vnímáno jako důležitý závazek, který nutí instituci vytvářet prostor pro přemýšlení nad propojením otrokářské ekonomiky a zanechaného kulturního dědictví.

Na výstavě je tak ke zhlédnutí krátký film a představeno několik předmětů ze sbírky George Hibberta. Dočteme se zde o jeho vysokém postavení, úctě, jíž se těšil, či o tom, jak byla ospravedlňována práce otroků tím, že Afrika a její obyvatelé potřebují vliv civilizované Evropy. Jakkoliv absurdní se dnes zdají mnohé praktiky koloniálního světa, o tom, že z takto získaného bohatství těží i současné instituce, se nadále hovoří spíše opatrně. Avšak Museum of London se této problematiky zhostilo velmi otevřeně. Jeho náplní je koneckonců vyprávět historii města, kde žijí krom jiných obyvatelé, jejichž předci byli otroky. A třeba právě ve „službách“ mecenášů a milovníků umění. Ostatně nejde o jediný příklad, kdy se musí kulturní instituce vyrovnat s otrokářskou minulostí. Nevyhnula se tomu ani slavná Tate Gallery, která nese jméno cukrovarnického magnáta Henryho Tatea (1819–1899). Opakovaně se musela bránit nařčením, že sběratel, který položil její základy, zbohatl na trhu s otroky a na jejich dřině na cukrových polích. Nejjasněji snad však v jeho prospěch hovoří fakt, že Henry Tate byl starý pouhých čtrnáct let, když vešel v platnost zákon zakazující otroctví. Tateovo jméno se zdá být nyní definitivně očištěno.

Avšak objevují se další jména a skutečnosti. A tak přestává být výjimkou, když se na popisce dočteme, že jde o předmět ze sbírky například obchodníka či významného politika a otrokáře. Zdá se to být tím nejjednodušším, co lze udělat. Rozhodně tím však diskuse není ukončena – je podle všeho spíše na začátku.