Climax je děsivý tanec kamery a těla

Noého filmy jsou zároveň chytřejší i hloupější, než vypadají. Režisér si důsledně buduje pověst tvůrce extrémních, provokativních děl plných vyhrocených tělesných prožitků – znásilnění ve Zvráceném, umírání ve Vejdi do prázdna, sex v Love a drogový trip v novince Climax. Témata jeho filmů jsou exploatačně atraktivní. Slibují, že nás nechají nahlédnout na něco dráždivě nedostupného – tabuizovaného, kontroverzního nebo příliš děsivého, než abychom to sami chtěli podnikat či o tom třeba jen snít.

Niterné prožitky, jako jsou znásilnění, sex, umírání nebo drogové halucinace, ovšem nelze dost dobře zfilmovat. Je možné natočit, jak vypadají „zvenčí“ a udělat z nich spektákl, ve kterém jde nakonec o něco úplně jiného, než je vnitřní zkušenost s těmito událostmi – celá pornografie je toho dobrým příkladem. Proto když se Noého filmy tváří, že zprostředkovávají tyto zkušenosti, tak zákonitě přehánějí. Vejdi do prázdna není simulace umírání a Love nezobrazuje ani nijak zvlášť nezkoumá skutečnou sexuální intimitu. V tomhle ohledu jsou hloupější, než vyhlížejí.

Zároveň jsou Noého díla důmyslnější, než by se z jejich radikálních zápletek mohlo zdát. Noé není vypočítavý filmař, který by si liboval v laciném šoku. Je provokativní, ale ne prvoplánově. Stejně radikální jako Noého náměty je totiž i jejich formální stránka. Režisér argentinského původu (narozený roku 1963 v Buenos Aires), usazený ve Francii, si libuje v extrémních formálních konceptech – Vejdi do prázdna vyhlíží jako jediný nepřerušený záběr, Zvrácený je vyprávěn od konce do začátku (doslovný překlad původního názvu zní Nezvratný a vztahuje se právě ke struktuře vyprávění) a dvacet let starý snímek Sám proti všem nechává diváka hodinu a půl poslouchat bezprostřední proud myšlenek hlavního hrdiny. Všechny tyto koncepty jdou proti návykům těch diváků, kteří jsou uvyklí především hollywoodské produkci. Jestliže zápletky Noého filmů mohou znít „metalově“, pak ve formálním zpracování vylézá na povrch „Fassbinder“.

Climax je mnohými považována za Noého vrcholný film, s čímž určitě lze souhlasit. Odehrává se během jedné zimní noci roku 1996, kdy skupina třiceti profesionálních tanečníků ukončuje nácvik na koncertní turné. Při následné party někdo přimíchá do sangrie drogy, jež pošlou všechny členy souboru na nejhorší trip jejich životů. Představu divoké hororové pařby, kterou tahle zápletka může vzbuzovat, ale nabourávají Noého dramaturgická a režijní rozhodnutí.

Film svojí strukturou připomíná hudební album, kde se střídají jednotlivé tracky vzbuzující různé nálady. Na začátku dostáváme úchvatnou přehlídku špičkové taneční choreografie a pohybových schopností aktérů. Následuje dlouhá sekvence nezávazných rozhovorů jednotlivých účastníků party, kteří, většinou ve dvojicích, až do úmoru rozebírají vlastní nadrženost a touhu po souložení s jinými členy souboru. Pak se nálada zlomí a zbytek filmu je kontinuální infernální procházka po prostoru chaty uprostřed lesů, ve které se všichni zúčastnění postupně propadají do svých niterných pekel.

Síla Climaxu je především v tom, jak nás ve své druhé polovině neustále přibližuje k děsivým halucinacím hrdinů, avšak nikdy nás nenechá do nich úplně nahlédnout. Noé, který vždy toužil dívat se očima svých trpících hrdinů (pohled hlavní postavy si půjčuje ve Vejdi do prázdna) nebo poslouchat jejich nejskrytější myšlenky (Sám proti všem) tady jako by rezignoval na své voyeurské choutky. Místo toho z nás dělá svědky démonického večírku odpoutané od postav i od gravitačních sil.

Skutečným hlavním hrdinou Noého nového snímku je kamera. Noého stálý kameraman Benoît Debie předváděl úchvatně dlouhé kamerové jízdy i cit pro barevnou kompozici už v předchozích režisérových filmech. Climax otevírá extrémně dlouhý záběr, ve kterém Debbie dokáže dynamicky zachytit dlouhé taneční číslo. Noé do filmu angažoval skutečné špičkové tanečníky, takže úvodní pasáž je neuvěřitelně euforická přehlídka pohybu lidských těl i umělého oka kamery. Přesně totéž, ovšem s opačným znaménkem, předvádí i druhá polovina filmu. Namísto euforie nás kamera bloumající po chodbách chaty naplňuje zděšením. Těla tanečníků se zmítají v hrozivých otřesech, jeden z nich pokračuje v osamělém tanci a při jeho extrémních kreacích praskají kosti.

Noé nám zároveň málokdy ukáže něco opravdu brutálního. Hrůza je v jeho pojetí spojená hlavně s dezorientací. Kamera bloudí sem a tam po chodbách chaty, nalepuje se na různé postavy a zase je opouští bez zjevného cíle, bez ohledu na to, že někteří hrdinové právě bojují o život, případně o život svých dětí. Není náhoda, že celý film končí záběry, kdy se většina tanečníků válí v křečích po podlaze a kamera je následuje v pohledech s abnormální, nelidskou perspektivou.

Síla Climaxu je právě v tom, z jaké perspektivy událost ukazuje. Climax je zatím nejintenzivnější z Noého filmařských vizí totiž proto, že se za nic neschovává – netváří se, že snímek zprostředkovává zkušenost umírajícího člověka nebo proud vědomí sadistického řezníka. Dokonce se ani nesnaží příliš okatě kouzlit s vypravěčskými postupy jako Zvrácený a Love. Je to film, který není nijak zvlášť myšlenkově obohacující. Zato je obohacující čistě jako audiovizuální zážitek. Zážitek, který sice nemá intelektuální parametry, ale rozhodně není hloupý.

Climax (Francie, 2018, 95 minut)

Scénář a režie: Gaspar Noé, kamera: Benoît Debie, střih: Denis Bedlow, Gaspar Noé, scénografie: Jean Rabasse, kostýmy: Frédéric Cambier. Hrají: Sofia Boutella, Romain Guillermic, Kiddy Smile, Cluade-Emmanuelle Gajan a další.

Premiéra 1. listopadu 2018.