Dogman je lyrická i brutální balada o psech a lidech
Na dvojici režijních veličin současné italské kinematografie Paola Sorrentina a Mattea Garroneho pasuje výmluvný bonmot: první se narodil v Neapoli a proslavil se filmem o Římu, druhý se narodil v Římě a proslavil se filmem o Neapoli.
První, tedy Sorrentino, oslavil opulentní krásu a pompu věčného města ve své oscarové Velké nádheře (2013), ten druhý vystihl bídu a organizovaný zločin bující jako rakovina na předměstích metropole Kampánie. Garroneho vynesla na vrchol adaptace knihy Roberta Saviana Gomora (2008), povídkové drama rekonstruující podoby organizovaného zločinu v Neapoli a především jeho dopad na nejchudší vrstvy obyvatel města. Špinavý a syrový dokudramatický styl představoval skoro dokonalou protiváhou tradičně múzického a stylizovaného rukopisu Paola Sorrentina. Z Cannes si Gomora odnesla Velkou cenu poroty a z Garroneho se stal důležitý rezident nejvýznamnějšího festivalu světa. Tutéž cenu si totiž o dva roky později Garrone odnesl za snímek Reality Show (2012), rovněž zasazený do Neapole, v němž chapadla organizovaného zločinu nahradila posedlost mediální slávou a kultem show Big Brother. Nepředvídatelný, vtipný, virtuózně zrežírovaný a ambiciózní snímek znovu pracoval s kontrastem globálního fenoménu a jeho dopadu na život neapolské pracující třídy. Po nevyrovnané odbočce do časů morbidní renesance Pohádka pohádek (2015) se letos Garrone do Cannes vrátil s dalším sociálním dramatem o běžném člověku, do jehož poklidného života zasáhne „vyšší moc“.
Nehostinnou betonovou džungli Neapole nahrazuje ve filmu Dogman až dystopická přímořská kulisa římského předměstí Magliana; kombinace oprýskaných budov, blátivých prostranství a špinavých písečných pláží. V tomto skličujícím prostředí provozuje outsider Marcello svůj psí salon zvaný Dogman. Nenápadný, uzavřený mužík si užívá hrstku zálib. Vedle psů je to malá dcera, kterou má občas v péči, a také parta kamarádů, s nimiž sdílí všední obědy a fotbálek. Předměstí je uzavřený mikrokosmos, kde každý zná každého. A všichni se bojí Simoncina, místního grázla s vizáží pitbula, který do celkem pokojné chudé komunity vnáší násilí, elegantně symbolizované zuřivým řevem silniční motorky. Pro Marcella je Simoncino něco jako další nebezpečné bojové plemeno, o něž může pečovat. Pouze mu namísto pamlsků poskytuje kokain. Obrovitý rváč ho stále více stahuje do svého světa, kde platí pravidlo silnějšího psa. A v tomhle prostředí je Marcello naprosto bezbranný. Tedy do chvíle, než ho události doženou do krajnosti.
Dogman soustředěně sleduje obyčejnou postavu, v níž se mísí prostota, něha a laskavost. Skrze dobráckou masku ovšem stále více probleskuje fascinace nebezpečným světem. Marcello je prosťáček pokoušený mamonem i mocí, i když je to jen mamon a moc římského předměstí, pouličního zločinu a člověka schopného zmlátit kohokoli na počkání. Garroneho režie se obejde bez pompézních symbolů a okázalých machinací. Je koncentrovaná, zcela podřízená strhujícímu výkonu neherce Mattea Fonteho, který byl po zásluze odměněn v Cannes. Dánský kameraman Nicolai Brüel přispívá ke skličujícímu tónu filmu tlumenou barevnou paletou a pečlivě stylizovanými kompozicemi, které zesilují zoufalost Marcellovy snahy ubránit to málo, co mu ještě zbývá. Dogman v sobě kloubí skličující lyričnost a naléhavý realismus unikátním způsobem.
Film je to přesný v důležitých zámlkách. Skutečnosti, které vyjevuje explicitně (násilí, něhu), jsou stejně důležité jako skutečnosti, jež nechává zdánlivě stranou, coby náznak (Marcellovy motivace, temné proudy jeho charakteru). V neustále podmračených kulisách předměstí Magliana tak před divákem vyrůstá svět komíhající se na hraně neodvratné katastrofy, všepožírající prázdnoty. Tentokrát tu zcela absentuje onen globální rozměr Garroneho předchozích filmů (organizovaný zločin, show Big Brother). Všechno je malé a uzavřené. Dogman je jako dusivá, rezavá klec, z níž je marné zkoušet prokopat se ven. I vynucené heroické gesto v závěru vyznívá do naprostého vzduchoprázdna, jako by Garroneho film sugeroval zánik všech hodnot a struktur, které dělají ze společnosti alespoň trochu soucitné místo k životu.
Právě díky důsledně komorní perspektivě je Dogman ještě sžíravější než kdysi Gomora. Každý akt soucitu i násilí tu vyznívá naléhavě. Z lidí se zde postupně stávají psi, a ze psů lidé. Jedinými momenty, kdy Garrone nechá diváka nabrat trochu svobodného vzduchu do plic, jsou paradoxně ty, v nichž se Marcello se svojí dcerou potápí v moři. Dogman nutí publikum lapat po dechu. Nejen svou atmosférou, ale i režijní bravurou, která Garroneho film povyšuje nad prázdně opulentní gesta pozdního Paola Sorrentina. Řím je tu místem, kde velká nádhera už dávno pošla hlady.
Trocha lásky a přízně. Záběr z filmu Dogman (Marcello Fonte a Alida Calabria), foto: Greta De LazzarisDogman (Itálie, Francie, 2018, 102 minut)
Režie: Matteo Garrone, scénář: Ugo Chiti, Massimo Gaudioso, Matteo Garrone, kamera: Nicolai Brüel, hudba: Michele Braga. Hrají: Marcello Fonte, Edoardo Pesce, Nunzia Schiano, Adamo Dionisi, Francesco Acquaroli, Alida Baldari Calabria a další.