Nový Halloween se vyrovnává se svým dědictvím a otevírá společenská témata

Za novým Halloweenem stojí americká produkční společnost Blumhouse. Ta se tradičně věnuje rutinním hororům, jako jsou série Insidious nebo Paranormal Activity, nicméně poslední dobou do portfolia přidává i angažované nezávislé filmy. Horor smíchaný se sociálním komentářem Uteč se stal jedním z největších komerčních hitů studia a velmi dobře si vedla i letošní satira Spikea Leeho BlacKkKlansman. Nepřekvapí proto, že i za novým Halloweenem můžeme číst silný, velmi pregnantně vyjádřený statement. Konkrétně je to příběh tří silných žen, jež svádějí nemilosrdný boj s jedním velmi silným a velmi zlým mužem. Mluvit o novém Halloweenu jako o poctě Carpenterovu originálu tak je, ale i není adekvátní.

Stroj na zabíjení v akci

Původní Halloween z roku 1978 měl několik mimořádně působivých aspektů, které z něj udělaly hororovou klasiku. Jednak to byla hudba, jejímž autorem byl sám režisér John Carpenter, jednak osobnost sériového vraha Michaela Myerse. Carpenter ho ve filmu představuje jako paradoxní monstrum – člověka, v němž se nic lidského nevyskytuje. Myersův psychiatr Loomis o něm mluví jako o bezcitném stroji na zabíjení; ve scénách vystupuje jako nezničitelné zlo, které se znovu a znovu zotavuje ze všech zranění, a na konci ho jeho sestra Laurie prohlásí za halloweenského strašáka (boogeyman). Proto není ve filmu nikdy vidět jeho tvář: ukrývá se za halloweenskou maskou.

Slabším kusům postačí už trailer, foto: Cinemart, video: Youtube.

Nový film Davida Gordona Greena na Myersovu mytologii navazuje a ještě ji zintenzivňuje. Zabijáka několikrát vidíme bez masky, ale nikdy mu nepohlédneme do obličeje. A vraždí jinak: rozhodně to není sadistický showman jako Freddie Krueger z Noční můry v Elm Street ani kutil používající k usmrcování neobvyklé nástroje jako Jason Vorhees z pozdějších dílů Pátku třináctého. Na jeho vražedných scénách je máloco zábavného. Není to však ani klasické „nadpozemské“ hororové monstrum čekající ve stínech na svou oběť.

Na rozdíl od původního Carpenterova Halloweenu tady Myers vraždí daleko krutěji a hlavně nemilosrdněji. V jedné scéně ho vidíme vcházet do náhodných domů a bez sebemenšího záváhání pobíjet nevinné matky hlídající malé děti. Ty scény připomínají spíše home invasion filmy o násilnících, kteří se vloupají do spořádaných domácností, což reprezentují třeba snímky jako Oni nebo You’re Next, než teen slashery, které se odehrávají na mejdanech nebo ve skautských táborech. Vraždy letošního Myerse jsou kromě toho explicitně ukázány – tvůrci inscenují zohavená těla jeho obětí, což v Carpenterově filmu nespatříme. Napínavé scény jsou mimořádně sugestivně natočené, s citem pro načasování napětí i pro práci s prostorem: Myers se mnohdy vynořuje v druhém plánu za zády postav, v několika scénách, které přímo citují Carpenterův film, zabiják stojí na určitém místě, ale v dalším záběru už na tomtéž místě není. Skvěle funguje také hudba používající hlavní motiv původního filmu. Greenův film zbavuje Myerse aury nadpřirozeného hororového monstra, jakéhosi psychoanalytického Frankensteina, jímž byl v Carpenterově originále. Máme ho vnímat jako surového násilníka útočícího na slabé a bezbranné. S tímhle Myersem se nedá vyjednávat.

Hrdinka Laurie v podání Jamie Lee Curtis je ženou, kterou sužuje trauma; žije v neustálém strachu, že Myers by se mohl vrátit do jejího domova. Připomíná (samozřejmě žánrově přehnanou) oběť domácího násilí – ostatně Michael Myers je ve filmu její bratr. Finále snímku, v němž tři ženy různých generací bojují proti jedinému muži, členu jejich rodiny, vyznívají coby demonstrace toho, že rovnováha sil se může zvrátit. Že násilníkovi se lze postavit a zvítězit nad ním.

Nový Halloween je v tomhle ohledu nekompromisní. Laurie ve filmu připomíná Sáru Connorovou z filmu Terminátor 2. Byt Laurie je plný střelných zbraní, ona je dokonale ovládá a stejným způsobem trénuje i svou dceru. Halloween na několika místech otevřeně obhajuje logiku „se zlem se nevyjednává, se zlem se bojuje“. Dokonce působí jako film zastávající se práva občanů vlastnit arzenál střelných zbraní určených pro vlastní sebeobranu. Celkově však zůstává v linii současných „uvědomělých“ hororů, které kromě strachu nabízejí i průrazné přesahy k současným společenským problémům. Proto se dá říct, že Greenův film je i není podobný originálu.

Historický exkurz do teen slasherů

Snímek Johna Carpentera z roku 1978 se stal hororovou klasikou a pro mnohé fanoušky kultem. Zároveň se kolem něj vytvořila spousta legend, které z něj postupně učinily symbol něčeho trochu jiného, než byl tento film ve své době. Halloween byl totiž „malý“ film, natočený za pouhých 325 tisíc dolarů. Jeho nezávislý producent Irvin Yablans chtěl pravděpodobně zopakovat model dnes už zapomenutého, ale ve své době průkopnického kanadského filmu z roku 1974 Černé Vánoce. Šlo o snímek zúročující tehdejší módu filmů o mládeži s prvky hororu nebo thrilleru – členky vysokoškolského sesterstva v něm zabíjí tajuplný vrah. Tvůrci jak Černých Vánoc, tak později Halloweenu chtěli oslovovat hlavně mladé publikum, jež tehdy tvořilo podstatnou část návštěvníků kin. Halloween byl proto i na svou dobu krotký, co se násilí týče; a to proto, aby se nestal mládeži nepřístupným. Však si na něm dobová kritika pochvalovala právě to, že se v něm téměř nevyskytuje explicitní brutalita.

Tvůrce Halloweenu a stejně tak i dalších raných teen slasherů (tedy filmů o teenagerech, které vraždí tajuplný vrah) navíc speciálně zajímala ženská část publika, neboť tituly cílící na mladé dívky měly tehdy značný divácký potenciál. Proto jsou hrdinkami Halloweenu dívky, které spolu nenuceně konverzují (jejich dialogy napsala spoluscenáristka filmu Debra Hill, protože Carpenter měl pocit, že by v jeho podání nevyzněly dost autenticky). Divačky se s nimi měly identifikovat.

Carpenterův Halloween je mistrovské cvičení v hororové tenzi, dílo s fascinujícím démonickým záporákem. Rozhodně však neodpovídá pověsti, kterou si „teenagerské vyvražďovačky“ vysloužily v pozdějších letech. Už na začátku osmdesátých let se o těchto filmech začalo psát jako o sexistických krvácích určených pro perverzní mužské publikum, které se identifikuje s vrahem sadisticky zabíjejícím ženy. Jenže v žádném reprezentativním teen slasheru z oné doby nejsou výhradními oběťmi zabijáka ženy a ve většině z nich není stavěna na odiv sadistická brutalita. Pozdější teoretické texty a také film Vřískot (1996) se snažily předvést teen slashery coby stereotypní podívanou svázanou přísnými pravidly, kde „final girl“, což je obvykle panna, nakonec porazí maskovaného zabijáka. Jenže ani tohle neplatí univerzálně. Taková chybná zobecnění posilují představu, že Halloween a podobné filmy vyprávějí o boji „slabé“ ženy se „silným“ mužem. Některé teen slashery z osmdesátých let se snažily mediální pověsti svého žánru dostát – třeba pokračování slavného Pátku třináctého přicházela s krkolomnými a invenčními způsoby zabíjení postav.

Z ghetta ven!

Avšak hlavní problém dnešního vnímání Halloweenu je spojen s tím, že máme tendenci o tom filmu přemýšlet z pohledu hororových fanoušků. Když srovnáme nový a starý Halloween, určitě nás překvapí míra brutality. Ta není dána prostě jen tím, že dnes si filmaři mohou dovolit víc než dříve. Tvůrci nynějšího Halloweenu rozhodně neuvažovali způsobem „čím víc násilí, tím lépe“ – jejich cílovým publikem totiž nebyli hororoví fanoušci. Je to podobné někdejším stížnostem na to, že Carpenterův film je příliš pomalý: takové mínění zase vychází z toho, že od díla očekáváme víc hororových scén. Ale: první Halloween je, stejně jako všechny teen slashery z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, žánrovým hybridem – napůl hororem, napůl filmem o teenagerech a jejich radostech a problémech. Scény, které skalní hororoví fanoušci považují za vatu, měly být atraktivní pro dospívající publikum, jež na tyto filmy ve své době chodilo. Zmiňované Černé Vánoce dokonce mají výrazné společenské téma, a sice potrat.

Zkrátka: i Greenův Halloween se dobře vyrovnává s různými očekáváními, která do něj rozdílné divácké skupiny vkládají. Celý současný trend angažovaných hororů, do nějž Halloween patří (spolu se snímky jako Uteč, Tiché místo nebo Děsivé dědictví) se vlastně podobá situaci před několika desítkami let. Je z něj cítit snaha vytáhnout horory z ghetta žánrových fanoušků a přitáhnout k nim nové publikum.

Ano, je to on. Michael Myers znovu na scéně, foto: Cinemart

Halloween (USA, 2018, 106 minut)
Režie: David Gordon Green, scénář: Jeff Fradley, Danny McBride, David Gordon Green, John Carpenter (původní scénář), Debra Hill (původní scénář), kamera: Michael Simmonds, hudba: John Carpenter, Cody Carpenter, Daniel A. Davies, scénografie: Richard A. Wright, kostýmy: Emily Gunshor. Hrají: Jamie Lee Curtis, Judy Greer, Andi Matichak, James Jude Courtney, Nick Castle, Haluk Bilginer, Will Patton, Virginia Gardner, Rhian Rees, Miles Robbins, Toby Huss, Omar J. Dorsey a další.