Digitální přímá akce aneb videohry ve službách politického aktivismu

Aktivisté se v každé době snaží využít maximum dostupných prostředků. Profesor politologie Gene Sharp v roce 1973 publikoval seznam 198 nenásilných aktivistických metod, který obsahuje kromě petic nebo protestů rovněž slogany psané na oblohu či ironická ocenění. Teoretička digitálního aktivismu Mary Joyce na svém blogu meta-activism nechala internetovou komunitu Sharpův seznam aktualizovat pro 21. století. Výsledkem je tabulka, v níž se píše o šíření pamfletů skrze torrentové sítě nebo o přejmenovávání míst na Google mapách. Videohry se v něm objevují pouze v kolonce virtuálních protestů – roku 2008 přes čtyři stovky hráčů v jednom z fiktivních světů podpořily amerického prezidentského kandidáta Rona Paula. Kromě toho však existují videohry, jež s aktivistickým záměrem přímo vznikly. Komentují brexit, kritizují kapitalismus nebo se strefují do Donalda Trumpa.

Modelovat nedostatky světa

Vlivný herní teoretik, Dán Jesper Juul (*1970), ve své knize Half-real píše o tom, že videohry jsou fikční jen zčásti – zatímco třeba drak je ve hře mrtvý jen falešně, jakoby, tak herní pravidla zažíváme opravdu, téměř hmatatelně. Teorii herních mechanismů nejdále dovedl americký herní vědec a filozof Ian Bogost (*1976). Jeho pojem procedurální rétorika popisuje způsoby, jimiž jde vyjadřovat myšlenky nikoliv jen skrze text a obraz, nýbrž také skrze samotné herní mechanismy – tedy skrze systém pravidel, která řídí chování herních prvků. I když má Bogostova teorie řadu trhlin, je užitečnou připomínkou toho, co hry umí – na rozdíl od jiných uměleckých forem – velmi dobře: totiž vytvářet mikrosvěty s vlastními pravidly. Hry částí své podstaty svádějí k modelování světa a ke zkoumání pravidel, podle nichž tento svět funguje. A odtud je už jen krok k politice.

Vývojáři her mají různé způsoby, jak novou hru vymyslet. Jednou z cest jsou takzvané game jamy. Názvem odkazují na improvizovanou hru na hudební nástroje. Autoři dostanou téma a zpravidla krátký termín, do kterého mají hru vytvořit. Příklad: 3. března 2017 se na portálu itch.io objevila výzva #Resistjam. V popisku jamu pod záštitou prestižního festivalu nezávislých videoher IndieCade se psalo: „Globální politické klima je každým dnem strašidelnější. Chceme dát lidem odvahu, aby se odhodlali k odporu skrze moc interaktivních médií.“

Během osmi(!) dní se sešlo 201 videoher z celého světa. Jejich autoři v nich tematizují kupříkladu náboženskou nesnášenlivost, genderové předsudky nebo interaktivní formou poskytují rady, jak se chovat při zatčení policií. V Cat in the Hijab se vydáte cestou metrem jako jediná obyvatelka kočičího města se šátkem na hlavě, drobná textovka Defy zpracovává těžké dilema lidí, kteří se účastní protitotalitního odporu, když volí mezi pomocí aktivistům a osobním ohrožením. Většina her na #ResistJam jsou sice prototypy, herní skici a alfa verze, ale i tak ukazují, jaké výrazové prostředky jde pro herní aktivismus použít. Jejich autoři ve velkém používají metafory, alegorie a spíš než komplexní témata řeší (i kvůli krátkosti soutěže) konkrétní problémy a situace.

Videoherní satira jako z televize

Konkrétnější v terči kritiky je stále se rozrůstající kolekce The GOP Arcade. Několik autorů do ní pod vlivem deziluze z posledních amerických prezidentských voleb nepravidelně přidává hry, které kritizují politiku USA a Donalda Trumpa.

Krátké videoherní viněty si můžete zahrát v prohlížeči a v duchu americké satirické karikatury je jejich hlavní zbraní kousavý, někdy hodně hořkosladký humor. Nejsilnější jsou ty, které se namísto osobnosti současného prezidenta věnují dlouhodobým bolestem Spojených států. V Thoughts and Prayers vyskakují na mapě USA informace o uskutečněných masových střelbách, spolu s počty mrtvých. K dispozici máte dvě tlačítka: jedním se za oběti pomodlíte, druhým jejich památku uctíte myšlenkou. Empatii musíte dávkovat co nejrychleji, a když zkusíte zmáčknout třetí tlačítko, označené „zakázat prodej zbraní“, dozvíte se, že takové řešení není dost americké a že byste v sobě měli najít víc soucitu. Na poslední obrazovce se ve formě klasického videoherního skóre objeví, kolik myšlenek a modliteb jste stihli provést. Po chvíli vedle vyskočí počet zachráněných lidských životů. Ať se snažíte sebevíc, vždycky to bude nula.

Americkou zahraniční politiku kritizuje Bomb the Right Place – hra opředená americkou národní symbolikou a plná orlů vás nechá bombardovat nepřátele USA po celém světě (nejvíc se jich zde nabízí na Blízkém východě). Když se netrefíte – nevadí. Hra napíše: „I když jste Kábul minuli o 500 mil, určitě výhružku pochopili.“ Pokud v menu zkusíte kliknout na diplomatické řešení, dozvíte se, že to nepřipadá v úvahu. „Amerika by vypadala slabá! Musíme ukázat sílu.“

Je pravda, že americká armáda hry využívá při náborových akcích mezi teenagery, ostatně známá střílečka America’s Army je jejím oficiálním propagačním materiálem. Ovšem hry, o nichž tu zde píšeme především, kritizují válečnictví velmi často. Už proto, že videohry a moderní válka mají mnoho styčných bodů. Jedním z nich jsou bezpilotní letouny, respektive drony. Často se říká, že zabíjet lidi prostřednictvím dronu je nebezpečně podobné neškodné střelbě za počítačem.

Italský vývojář Paolo Pedercini (*1981), foto: Game Philosophy Network

Hry jako odraz válečné kultury

Zajímavě s tématem dronových útoků pracují simulace Killbox a adventura Unmanned. Autoři z kolektivu Biome popisují Killbox jako interaktivní instalaci. Hra vás nejprve „obsadí“ do role (abstraktního) civilisty, který prožívá svůj každodenní život – až do chvíle, kdy se zničehonic objeví řízená balistická raketa. V druhé části se hráč ocitne za kniplem bezpilotního letounu. Zatímco civilista se může svobodně pohybovat, ale nemá nad situací žádnou kontrolu a střelu nevidí, voják v dronu má dokonalý přehled, avšak prakticky žádnou možnost volby. V Killbox jde buď jen nekonečně čekat, anebo stiskem tlačítka raketu odpálit – podle rozkazu, bez možnosti její dráhu ovlivnit. Killbox tak komentuje mediovanou podstatu moderního zabíjení. Z pozice dronu se škola se skotačícími dětmi mění na pouhý cíl zaměřovacího čtverce. Killbox vás tedy nechá zažít obě perspektivy a problematizuje armádní PR, které o dronové válce mluví jako o chirurgicky přesném způsobu vedení boje.

V adventuře Unmanned prožijete několik dní v životě pilota dronu. Zdlouhavé cesty na pouštní základnu, flirtování na pracovišti, večery se synem, během nichž se mu u gamepadu Xboxu snažíte vysvětlit, proč váš pracovní ovladač zabíjí jen ty špatné lidi. Unmanned ukazuje humanistickou cenu za snadné, „bezbolestné“ zabíjení na dálku a nabourává obrázek odosobněné války – pilot dronu trpí výčitkami a úzkostmi.

Unmanned vytvořilo „studio“ Molleinindustria, stálice na poli radikálních her. Fakticky se jedná o jednočlenný projekt italského vývojáře Paola Pederciniho (*1981) už funguje několik let a portfolio kritických cílů stále rozšiřuje. Kromě války a zbraní mluví o strastech bílolímečkových zaměstnání nebo o etických dopadech výroby smartphonů. Phone Story je možná Pederciniho nejznámějším dílem. V této krátké hře projdete celým cyklem vývoje nejnovějšího technologického výstřelku: od těžby vzácných minerálů v nelidských podmínkách až po jeho prodej zákazníkům omámeným firemním PR. Pederciniho hry jsou už tradičně promyšlené a interaktivitu využívají chytře. Když ve Phone Story bičujete africké děti, když nastavujete vyčerpaným dělníkům pokoušejícím se o sebevraždu v čínské továrně záchranné sítě nebo když pálíte nerecyklovaný elektronický odpad, bolí to. Dnes už jde Phone Story hrát jen na počítači a na mobilech s Androidem; z App Storu administrátoři tuto hru smazali.

Co namísto glosy napsat hru?

Díky možnostem vývojářů hry fungují i jako komentáře aktuálního dění. Když dostal na počátku minulého roku americký nacionalista Richard Spencer pěstí, rozhořela se diskuze o legitimitě násilí jako odporu proti fašizaci společnosti. A z ní vzešla řada her. Asi nejvýmluvnější z nich je modifikace pro starou střílečku Wolfenstein 3D. Pokaždé, když se hráč pokusí na nacistického vojáka vystřelit, musí odkliknout bublinu s vtíravým dotazem – třeba jestli je v pořádku bojovat proti násilí násilím. Na podporu protestního pochodu za změnu legislativy po střelbě v americkém Parklandu, k níž došlo letos v únoru, vznikla hra Game for Our Lives. V ní musíte během cesty do guvernérovy kanceláře překonat členy NRA (Národní střelecké asociace) nebo fake news.

Politické hry ovšem nejsou až tak úplnou novinkou. Už roku 2004 se zrodila propracovaná flashová hra Anti-Bush Game. Satirická skákačka v sobě kombinuje humor inspirovaný stylem seriálu South Park s konkrétními kauzami, které George Bush mladší během své vlády vyvolal. Hráč se dozví o podezřelém financování nebo legislativě jdoucí na ruku lobbistům.

A svoji historii má i Československo, potažmo Česko. Na počítačích tuzemských vývojářů vznikla textovka parodující budovatelský slovník nebo hra komentující události na Národní třídě v listopadu 1989. Z těch současnějších možná budete znát „simulátor vrávorání“ Pussy Walk trefující se do prezidenta republiky Miloše Zemana.

Že videohry mají i v politickém životě svoje místo, to už dobře vědí i šéfové politických kampaní. Již v roce 2006 uspořádal tehdejší guvernér Kalifornie mítink ve virtuálním světě Second Life a kampaň Baracka Obamy bylo vidět na videoherních billboardech. Před volbami v roce 2017 si Britové mohli stáhnout aplikaci Corbyn Run. V oficiální propagační hře labouristické strany v kůži jejího leadera Jeremyho Corbyna sbíráte peníze na kampaň, zatímco snažení vám znepříjemňuje Theresa Mayová nebo Boris Johnson. Během prvních tří hodin si Corbyn Run stáhlo přes patnáct tisíc lidí.