Dekáda s chillwave. Jak jsme se naučili nebát kýče, krize a nostalgie

Komediální seriál Portlandia, který se začal vysílat v lednu 2011 a skončil vloni, zachycuje život ve stejnojmenném fiktivním městě – v ráji hipsterů, kde všichni pijí frapé, jezdí na kole a recyklují plasty. Komici Fred Armisen a Carrie Brownstein v sérii skečů parodují život společenské třídy kreativců odtržených od problémů zbytku světa. Píseň Feel It All Around, která v znělce seriál otevírala, pochází od amerického producenta jménem Washed Out. Jsou v ní slyšet slastné soft-rockové kytarové plochy, beaty ze zastaralých syntezátorů a vokál zvláštně stylizovaný do harmonií kapely Beach Boys. Píseň je navíc divně zmixovaná a šumí, jako kdyby ji někdo několikrát přehrával z kazety na kazetu.

Ernest Greene alias Washed Out (*1982) na zvláštní zvuk svých raných nahrávek přišel tak, že na večírku zkusil pustit jeden obskurní italský disco hit z osmdesátých let v polovičním tempu a s vytaženými výškami na ekvalizéru. Písně z EPčka Life of Leisure, jímž Greene debutoval pod uměleckým jménem Washed Out, pak natočil způsobem, aby zněly přesně takhle. Bylo mu tehdy šestadvacet, neměl práci, přestěhoval se zpět k rodičům a surreálná idyličnost písní jako třeba právě Feel It All Around byla jeho formou terapie, pokusem utéct z nevábné reality svého dospělého života. Desku umístil na Myspace a o pár týdnů později si jí všimly internetové blogy, které začaly o Washed Out psát jako o představiteli žánru, který dostal jméno chillwave.

Podívejte se na videoklip k písni Feel It All Around projektu Washed Out, foto a video: YouTube

Objevování obskurních hudebníků a vymýšlení žánrových škatulek byla tehdy práce (či zábava) internetových blogů. S termínem chillwave přišel blog Hipster Runoff, který v recenzi na zmíněnou nahrávku Washed Out napsal: „Zvuku dominují chladné syntezátory, které se snaží znít jako skutečné nástroje, a zvuky, jež byly nahrané v přírodě. Zní to jako něco, co hrálo v pozadí na staré VHSce z konce osmdesátých nebo začátku devadesátých let, kterou jsi našel na půdě.“ Netrvalo dlouho a původně ironicky míněný termín se objevoval i v dalších reflektujících textech. Na konci roku 2009 se hudební novináři shodli, že chillwave byl jedním z charakteristických zvuků uplynulých měsíců.

Termín chillwave vždy víc zachycoval ducha doby než nějakou lokálně určenou scénu. Hudebníci jako Neon Indian, Memory Tapes nebo Teen Daze využívali zvuky starých počítačových her, měkké elektrické kytary, archivní syntezátory a nebáli se kýčovitých postupů new age. Výsledkem byl zvláštní amalgám idylické letní hudby evokující dětství a pohrávající si s kolektivní pamětí. Doba vzniku chillwave spadá do prvního roku ekonomické recese, která zasáhla nejen peněženky Američanů, ale také otřásla vírou v celý ekonomicko-politický systém. Podobně jako Washed Out, ocitly se miliony lidí bez práce a stovky tisíc přišly o své domovy. Strach z budoucnosti je přitom v chillwave písních zapsán nepřímo – slastná tlumená euforie tady funguje coby úniková strategie před pádem do depresí.

Oneohtrix Point Never, jeden z hudebníků vlny zvané vaporwave, zdroj: archiv umělce

Žánr, který si vymysleli blogeři, aby přilákali internetové surfaře, se nakonec stal prvním příkladem hudby oné éry velké recese. Zatímco v mainstreamu zuřila elektronická taneční hudba Lady Gaga nebo Black Eyed Peas, která blyštivostí a euforičností tvrdohlavě dále předstírala, že všechno je v nejlepším pořádku, za eskapismem chillwave už bylo slyšet něco zlověstného – šum a praskání (často uměle přidané) jako kdyby nám chtěly naznačit, že slastné plážové melodie jsou víc fantazií a snem než realitou. Ve stejné době ostatně vznikla aplikace Hipstamatic, která fotkám v mobilu dodala patinu nedokonalosti odvozenou z polaroidových fotografií. Realita upravená do snové, nostalgické verze se stala natolik populární, že aplikaci si stáhly čtyři miliony uživatelů.

Chillwave byl předzvěstí věcí budoucích. V následných letech se nostalgie stala páteří průmyslu populární hudby. Britský publicista Simon Reynolds tuto tendenci pojmenoval „retrománie“ – ve stejnojmenné knize z roku 2011. Autorovy předpovědi o kultuře, která „kráčí dozadu, raději než dopředu“, se v následujících letech vyplnily.

Komička Carrie Brownstein a komik Fred Armisen v seriálu Portlandia, repro: Amazon

Zlatá éra chillwave trvala pouhou chvíli. Následující sezónu se novým žhavým trendem stal příbuzný žánr vaporwave, jenž se otevřeně vracel k brakové estetice osmdesátých let i ke snům spojeným s prvními počítači a „reaganovskou“ prosperitou. Více než s abstraktní vyklidněnou náladou pracoval vaporwave se sarkasmem – hudebníci téhle vlny (James Ferraro, John Maus, Oneohtrix Point Never) zároveň zachycovali endorfinový rauš internetových surferů, jenž ovšem končí v závislosti, bolestném přetížení informacemi a v depresivní kocovině. V následných letech se pop ponořil do smutku, jako kdyby přestal předstírat, že naše situace může a musí mít dobrý konec, hezké vyústění.

Paradoxně se zdá, že s odstupem zhruba deseti let chápeme chillwave a jeho příbuzné žánry lépe než tenkrát. Zašuměná estetika pětkrát přehraných kazet byla zbraní proti chladné dokonalosti digitálních technologií, jimž jsme nakonec beztak podlehli. Tehdy vysmívaný eskapismus je dnes také o něco pochopitelnější. „Byla to pokojíčková hudba o tom, že se jde na pláž nebo alespoň koncept pláže, nejpřístupnější dovolenková fantazie, kterou si většina Američanů mohla dovolit napěchovat do jednoho odpoledne,“ píše s odstupem dekády Ian Cohen na portálu Stereogum.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že chillwave byl produktem doby, kdy jsme ještě dokázali snít. Kdy ještě existovalo místo – byť třebas jen v naší fantazii – kam ještě šlo utéct z bídného stavu světa. Co bychom dnes za takovou hudbu dali!