Diskuze: Co vypovídá film Síla o českém dokumentu a jeho kritice, o společnosti a feminismu
Další díl diskuzního pořadu …a to je co?
Dokument Síla, režírovaný Martinem Marečkem a nastiňující pět let v životě filmového kritika Kamila Fily, vstoupil tento měsíc – po loňském festivalovém uvedení a různých předpremiérách – do distribuce. Josef Chuchma o Síle a společenských souvislostech diskutoval s publicistickou a spisovatelkou Irenou Hejdovou a s publicistou Zbyňkem Vlasákem.
Připomeňme některé věty z dosavadních ohlasů na film Síla.
Martin Svoboda, A2: „Většinu stopáže zaplňují standardní dialogy či monology sociálních herců, které působí více či méně připraveně, což ovšem dává smysl, že takové jsou. Je jasné, že vycházka na místo smrti Filovy matky za přítomnosti filmového štábu není zcela organickou součástí protagonistova života, nicméně není překvapivé, že se štáb rozhodl takovou scénu aranžovat. Kombinace Marečkova aktivního přístupu a observace možná některé puristy popudí, nejde však o nic nevídaného. Nakonec ale strhnou divákovu pozornost ty scény, které překračují komfortní zónu. Právě vzhledem k aranžovanosti většiny anekdot a epizod je patrné, že Fila i ty nejhorší věci provádí v okamžicích, které má pod kontrolou a kterým musely předcházet hodiny, možná i dny příprav.“
Pavel Sladký, Heroine: „Řada lidí se Filovi ve filmu snaží pomoct, varovat ho, poradit mu a nasměrovat ho. Dělá to každá z jeho partnerek, rodina, doktor, dokonce náhodný taxikář na noční stalkingové číhané před domem expřítelkyně… Svým způsobem je nabídkou k sebereflexi a pomoci samozřejmě i film samotný, který v závěru dává Filovi prostor k tomu, aby zformuloval, co pro něj natáčení znamenalo. Na většinu dobře formulovaných připomínek ale náš přední filmový a kulturní publicista reaguje mlčenlivým nebo málomluvným souhlasem. Problém registruje a nepopírá, ale rozhodně nejeví nejmenší známky toho, že by se podstatu skutečně odhodlával řešit.
Martin Šlajer, a2larm.cz: „Zvlášť nepatřičné by bylo posuzovat něčí charakter na základě dokumentu, který využívá skladebné principy hrané tvorby a ještě signifikantněji než jiná nonfikční díla je uměleckou adaptací reality. Pokud se Fila dopustil protiprávního jednání, neplatil alimenty nebo nerespektoval konsent, nemělo by se o tom mlčet. Alespoň pokud nechceme připustit úplnou diskreditaci feminismu v Česku. Nic z uvedeného ale jednoznačně nevyplývá z filmu. Nad ním a nad složeným portrétem opakovaně selhávajícího člověka, který předkládá, budu na následujících řádcích dumat. A poukazováním na některé rozpory pak asi i moralizovat.“
A ještě několik vět o diskutujících, kteří přijali pozvání do Chuchmova …a to je co?
Irena Hejdová (* 1977) novinářka, filmová publicistka, scenáristka, spisovatelka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracovala jako filmová redaktorka portálu Aktuálně.cz, byla redaktorkou Hospodářských novin, pracovala pro časopis Týden, nyní je na volné noze a publicistické materiály zveřejňuje především na webu Seznam Zprávy, v Deníku N či v magazínu Heroine. Je autorkou námětu a scénáře k filmu Děti noci (2008), podílela se na scénáři k filmu Zoufalci (2009), má podíl na dokumentárních cyklech Čtyři v tom a Navždy svoji. Napsala knihy pro děti Červené klubíčko a Nedráždi bráchu bosou nohou, před vydáním má třetí dětskou knihu.
Zbyněk Vlasák (* 1984) vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde dnes vyučuje. Od roku 2009 vede Salon, literární a kulturní přílohu deníku Právo. Dlouhodobě spolupracuje s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. Je členem Sdružení českých filmových kritiků. Editorsky se podílel na publikacích Miliónový časy. Povídky pro Adru (2014) a Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva (2018) a Autorka neklidu – Věra Chytilová očima české filmové kritiky (2021).
