Divadlo Letí secvičilo sterilní eurodrama. Nic nového neřekne, nikoho nepohorší

Hru se záměrně „bruselským“, konferenčním názvem Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách napsala mladá, ve Francii usazená dramatička rumunského původu Alexandra Badea. Líčí vzestup a nakonec vlastně zase jen vzestup, nebo rozhodně nikoliv pád, typizovaného současného evropského agrolobbisty. A s tím i mechanismy fungování politicko-průmyslovo-byznysového soukolí, z něhož se špatně vyskakuje a zastavit je nelze. Popis lobbistovy činnosti probíhá ve druhé osobě čísla jednotného, tedy adresným ty – mohli bychom to být všichni, mohl by to být kdokoli, v onom soukolí už je beztak chycený tak trochu každý. Asi tolik ke značně bezzubé a veskrze teoretické kritice do vlastních řad. Jinak se tu v zásadě potvrzuje potvrzené nebo minimálně sdílené tou sociální bublinou, která v hledišti Vily Štvanice tvoří většinu.

Na příkladu problematiky průmyslově výhodných, leč škodlivých pesticidů, jejichž další používání je potřeba obhájit a zajistit, byť by mohly mít i smrtící účinky, se pouze ilustrují jednotlivé kroky nikdy nekončícího řetězce. K těm patří lži, manipulování a přizpůsobování faktů, předefinovávání, zaobalování v nicneříkajících a neproniknutelných frázích úřednického ptydepe, navazování vlivných kontaktů i zdánlivé drobné ústupky a účelové pronikání do opačných táborů (například sbratření se s nějakou „nevládkou“). Občas je třeba pokrytecky „převzít zodpovědnost, ale ne úplně“. Předkládaný stav věcí, tedy bezpáteřnost a neprůstřelnost soukolí moci a peněz, se nerozporuje ani s ničím nekonfrontuje (špatné lobbistovo svědomí, vedoucí pouze k epizodnímu pseudopádečku, působí spíš pohádkově); nejspíš také proto, že to snad ani nejde. Proti kritice objektivně kritizovatelného nemůže namítat nikdo nic, a proto a tím víc je Europe Connexion hra veskrze „bezpečná“ a nevzrušivá.

 Tok vršených, často záměrně nesrozumitelných, newspeakových a úřednických frází, které mají ilustrovat absurdní a tekuté zacházení se skutečností v prostředí lobbingu, se režisér Adam Svozil pokusil rozhýbat svižným střihovým tempem a tak trochu soap operovým pojetím. Děj se odehrává v omezeném prostoru kovové krychlovité konstrukce, v níž sedí diváci – budoucí lobbisté či účastníci konference – jako kdyby se nacházeli v hledišti konferenčního sálu. Po většinu času jsou plexisklem odděleni od kanceláře, obývané trojicí herců, tedy zkušenějších lobbistů, kteří už v tom umí chodit. Nataša Mikulová, Vojtěch Vodochodský a Michal Bednář jsou odění v odstínech šedé, zástupní jeden za druhého, text i identity si přelévají. Hudební doprovod tvoří „výtahová“, převážně flétnová klasika i operní dramatický patos, hyperbolizující a ironizující úřednické melodrama a probíhající intriky a „procesy“.

Ironie je všeprostupující, herci – kteří v rámci možností dělají, co mohou – jsou vedeni k záměrnému ironizování tónem i gesty, čímž má ještě zřetelněji vyniknout rozpor mezi přetvářkou a skutečností, mezi tím, jak se věci mají a jak jsou podávány a prezentovány. A tak se lobbisté navenek křečovitě usmívají, zatímco velice realisticky vypočítávají další nekalé postupy či cynické hodnocení svého okolí a sebevraždy účelově očerněných studentů vědy zapíjí cappuccinem. Zamrzají v dramatických pozicích úleku či předstíraného zármutku. S dravostí až šelmovitou, která má „oběť“ vybičovat k většímu výkonu, se „briefují“, občas rozehrávají batolecí naivitu nebo přihlouplou snaživost. Se vševědoucí moudrou dikcí vedou pseudohluboké transformační rozhovory, které k žádné transformaci a změně nevedou. Zkrátka se to poněkud únavně celé shazuje od začátku do konce. Nikde žádné zvážnění ani vybočení z daných kolejí. Můžeme se jen trochu znechuceně, hořce a odevzdaně uchechtávat (nebo spíš ušklíbat, skutečně vtipných míst tu moc není) volbám nějakého prodejného, nepoučitelného syčáka, se kterým nemáme naštěstí nic společného.

Divadlo Letí je od roku 2017 součástí koprodukční sítě Fabulamundi, která sdružuje evropská divadla a kulturní organizace, věnující se současné dramatice s cílem vytvářet a šířit nové texty a inscenace napříč kontinentem. V onom překračování hranic a propojování se zahraničím je v rámci tuzemské produkce Letí jedinečné. Jen by byla škoda, kdyby výše zmíněné „zasíťování“ nakonec vedlo ke vzniku takových učesaných a svým způsobem sterilních eurodramat, která mohou po libosti a bez sebemenší kontroverze cestovat sdíleným evropským prostorem.

Divadlo letí, Praha – Alexandra Badea: Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách.. Na snímku zleva: Michal Bednář, Nataša Mikulová, Vojtěch Vodochodský, foto: Alexandr Hudeček (Divadlo Letí)

Divadlo letí, Praha – Alexandra Badea: Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách

Překlad: Markéta Damková, režie: Adam Svozil, dramaturgie: Marie Špalová, výprava: Anna Brotánková. Hrají: Nataša Mikulová, Vojtěch Vodochodský a Michal Bednář.

Premiéry 1., 11. a 13. 2. 2019 ve Vile Štvanice.