Emancipační architektura: sny a traumata zalitá betonem

„Ahmed tady není, ale je tady jeho dům,“ slýchává prý na svých cestách antropolog Radan Haluzík. „Až jej jednou dostaví, určitě se vrátí…“ Už několik let Haluzík zkoumá to, čemu sám říká emancipační architektura. Aby zmapoval domy „bohatých chudých“, jak nazývá jejich majitele, projel už pěkný kus světa. Hledá nápadně okázalé stavby s výraznými fasádami, věžičkami, balkónky, točitými schodišti, luxusními koupelnami a s kuchyněmi jako z latinskoamerické telenovely. Domy, kde uvnitř převládají honosné reprezentativní salony namísto funkčních pokojů pro každého člena domácnosti.

Ty domy jsou však specifické ještě něčím: téměř vždy v nich něco chybí. Neteče voda, nefunguje elektřina nebo v nich dlouhá léta nikdo nebydlí. Mnohdy k nim ani nevede pořádná cesta. A určitou podobnost můžeme hledat i mezi jejich majiteli. Často jimi bývají lidé z chudých poměrů a z marginalizovaných komunit. Každý takový dům skrývá jejich osobní příběh o postavení ve společnosti a snaze vyrovnat se s globalizovaným světem.

Co vás přivedlo k takovému výzkumu?

Začínal jsem jako válečný reportér ve válkách po pádu komunismu v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze. V destinacích, kde jsem se pohyboval, tedy třeba v Kosovu nebo v Abcházii, mi začalo být divné, že to jsou tak chudé země, a přitom tam vrcholí stavební horečka. Lidé si stavěli dvou-třípatrové baráky a také si je ovšem navzájem – při tehdy probíhajících vzájemných konfliktech – bořili a zapalovali. A psali na ně vápnem i sprejem, co jsou ti druzí zač a že tohle je jejich země. Postkomunistické války se odehrávaly nejen na úrovni destrukce lidských těl, nýbrž i na úrovni destrukce domů, ba dokonce celých měst. Takhle to dopadlo například s městy jako Vukovar v Chorvatsku, Stolac v Bosně a Hercegovině a mnoha dalšími obcemi. Cítil jsem, že domy určitých komunit mohou mapovat příběhy daných zemí, protože se kolem nich točí nejen rodiny, co je budují, ale i místní ekonomika a politika.

Stavba v Makedonii, foto: Radan Haluzík

Původně jste prý chtěl studovat auta, v nichž dotyční jezdili…

V letech, kdy se rozpadal Sovětský svaz, jsem se na Severním Kavkaze setkal s lidmi, kteří dělali obrovské bankovní podvody. Neexistující peníze v tom čase kolapsu komunismu putovaly z jedné sovětské banky do druhé, pak do třetí, čtvrté, pak si je v páté vybrali v hotovosti, aby je později ostentativně utratili za luxusní auta. Například si takto koupili nejnovější typ mercedesu za sto dvacet tisíc dolarů, nebo třeba i rolls-royce, kterými si to pak mašírovali po křivolakých horských cestách. Původně jsem tak začal zkoumat auta. Jenže já neřídím a autům vůbec nerozumím. V momentě, kdy se ostatní začnou bavit o tom, kolik má jaké auto koní a jaký má motor a brzdové destičky, tak já usínám.

A to se vám dělo i během výzkumu?

Ano, při jedné takové demonstrativní jízdě horami, jak to pořád skákalo po kamenech, jsem namísto toho, abych si hezky dělal poznámky, usnul. Navíc jsem pak zjistil, že majitelé drahých vozů jsou zároveň i majitelé velkých domů. Co domů, paláců, které vám mají vyrazit dech!

Tedy „bohatí chudí“?

Přesně tak. Lidé, kteří zbohatli během jedné dvou dekád. Mnohdy patří navíc k etnickým minoritám nebo k marginalizovaným komunitám jako horští indiáni v Bolívii či v Guatemale, cikáni, lidé z hor na Kavkaze či západním Balkáně. To jsou ti, kteří ještě před čtyřiceti lety vypadali jako z etnografického filmu a dnes se oblékají do značkového oblečení a jezdí v drahých autech.

Stavby v Ghaně, foto: Radan Haluzík

Kde na ta auta a domy vydělají peníze?

Někdy – jak už jsem naznačoval – ilegálně, ale velmi často dřinou, neskutečnou dřinou, obvykle v cizině. Deset let, dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu… Ale ne vždy se to povede. Znám případ člověka, který šel za prací do Německa, hrozně se tam sedřel, aby vydělal na pozemek, jenže mezitím se ceny pozemků doma natolik zvedly, že mu vydělané peníze vystačily jen na plácek a garsonku. Svým synům řekl, že už je starý, že už nemůže, ať jdou tedy do Německa vydělávat pro změnu zase oni. Kluci však nešli. Takže teď vlastní jen ten malý pozemek a garsonku. Ta rodina se nakonec úplně rozpadla, protože ztratila středobod, který takový barák na Balkáně tvoří. Za každým takovým dokončeným viditelným domem totiž existují další, neviditelné, kde to nedopadlo a nikdy se nezrealizovaly. Některé z osudů, které studuji, jsou dost těžké, mnohdy i tragické…

Za výdělkem do ciziny někdy jezdí celé rodiny. Co se děje s domy v jejich nepřítomnosti?

Je to paradox globalizovaného světa: miliony lidí, aby si mohly postavit vlastní dům ve své zemi, na něj musí vydělávat daleko v cizině; a ten pak logicky zůstává prázdný… Mnohdy to bývají mimo sezónu vlastně města duchů. Rodiny přijíždějí domů často pouze na léto. V Libanonu byl tenhle fenomén pokládán za palčivý už v padesátých letech minulého století, kdy celé rodiny hromadně odcházely za prací ze zemědělského venkova do Brazílie, Afriky, Ameriky, ale i třeba jen na předměstí Bejrútu, a už tehdy se přestávaly vracet.

A proč si ti lidé jednoduše nepostaví dům tam, kde aktuálně žijí a pracují?

Tedy jinými slovy: proč si to staví v místech, kde se narodili, ale už se tam třeba nikdy nevrátí? Můžeme to nazývat nostalgií po kořenech, ale zároveň i praktickou soudržností s vlastní rodinou i vesnicí. Ten dům je vlastně takovou jejich kotvou ve vlastní minulosti i kotvou v komunitě, do níž stále patří, i když tam aktuálně nejsou. Proto říkám „Ahmed tady není, ale je tady jeho dům…“ – a ten reprezentuje Ahmeda i jeho rodinu možná líp a viditelněji než sám živý Ahmed, na kterého si už nikdo moc nepamatuje.

Stavba v Mexiku, foto: Radan Haluzík

Které země jste už zmapoval?

Libanon, Indonésii, Šrí Lanku, Afghánistán, oblast Kavkazu, ve východní Evropě pak Moldávii, Rumunsko, Srbsko, Černou Horu, Kosovo, Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko; letos jsem pracoval také v Africe, Ghaně, Mexiku a v Guatemale.

Našel jste nějaké evidentní podobnosti? Případně jaké?

Kdybych vám ukázal snímky zbohatlických domů z Ghany, Afghánistánu, Guatemaly či z Kosova, připadaly by vám všechny dost stejné, přestože majitelé domů na ně často umísťují prvky architektury lokální aristokracie i tradiční lidové architektury. Nakonec však všichni skončí u jednoduché moderní cihlové či železobetonové konstrukce, na niž naroubují místní tradice. Je to podobný scénář po celém světě s překvapivě podobným výsledkem.

Bývají k projektu stavby domu přizváni architekti?

Dům se staví buď úplně bez plánů – majitel stojí ve vykopané jámě, zběsile mává rukama a ukazuje zedníkům, kde která věž či ložnice bude, nebo si cosi načmárá na lístek a nutí jej stavbyvedoucímu. Ale i když si pozve architekta, stejně mu do toho sám kecá. Protože tohle není dům, ale monument sama sebe, svého vlastního úspěchu. Ale kde nejsou pořádné plány, není ani možné spočítat pořádný rozpočet. Proto u řady domů nejen nefungují detaily, ale většinou dojdou peníze dřív, než se stavba dokončí.

Dvojdomek v Rumunsku, foto: Radan Haluzík

Kde se stavitelé inspirují?

Obvykle napodobují styl západoevropských nebo amerických předměstí. Teď jsem například v Mexiku zkoumal něco, čemu se říká „domy kalifornského typu“, kde namísto vodorovných překládaných prken, která se v USA na fasádu často používají, indiáni volí jejich napodobeninu odlitou z betonu. „Dům na kalifornský způsob“ pak ještě ozvláštní nějakým tím tradičním prvkem či regionálními ornamenty. A to pak, jak už jsem řekl, vede k tomu, že se výsledek dost podobá třeba domům zbohatlíků v Kosovu nebo v Indonésii.

Podobají se vzájemně i jednotlivé interiéry domů?

I tady je všude důraz na ornament a zdobnost. Časté je, že investoři své domy nedodělají, a když je dodělají, převládají v nich reprezentační prostory, tedy salony pro přijímání hostů. Dole obrovský obývák, vedle další obýváček, v patře místo pokojů další dva a ve sklepě pro jistotu ještě jeden… Někdy jsou zařízené víc, někdy míň. Ale například guatemalští indiáni v horách takový dům sice dokončí, ale bydlí v kuchyni jako za starých časů a zbytek vlastně nábytkem nikdy pořádně nezařídí.

Dojdou jim peníze?

Peníze na to třeba i mají, ale vlastně moc nevědí, jak by to mělo vypadat a jaké funkce by jednotlivé místnosti měly mít. Když žili ve Spojených státech, jen zřídka se podívali do skutečných amerických domácností. Oni sami říkali, že to viděli v telenovelách a ve filmech. Jenže tam se málokdy myje nádobí nebo sedí a píše. Tam se buď intrikuje v obrovském obýváku, nebo se leží v posteli s nebesy. Znáte třeba telenovelu, v níž se někdo sprchuje? Nebo si vezměte fakt, že my máme na každou činnost jinou židli. Na jedné sedíme u jídla, na jiné píšeme, v křesle koukáme na televizi. Není tedy pro ně jednoduché se ve všech těch roztodivných věcech a jejich použití v domácnosti vyznat.

Stavby v Ghaně, foto: Radan Haluzík

Na výzkum jezdíte zpravidla sám, v Libanonu s vámi ovšem byla i vaše snoubenka Kristýna Bušková. Bavilo ji to? 

Myslel jsem si, že mi jen pomůže vytvořit zázemí, ale ukázalo se, že je velmi dobré, když na výzkum chodí se mnou. V jedné libanonské vesnici má drtivá většina mužů podniky v Ghaně a v Nigérii, kam se z této vsi jezdí za prací už od dvacátých let dvacátého století. A vydělávají neskutečné peníze! My jsme byli jediní, kdo po té vesnici mezi luxusními domy a auty chodil pěšky, a naši prestiž zvyšovaly snad jen Kristýniny šaty. Co den, to jiný model. A pak její cambridgeská angličtina. Navíc má doktorát z psychologie z Anglie a psychoterapeutickou praxi, takže se ukázalo, že rozhovory zvládá nakonec vlastně lépe než já.

Váš výzkum tak kromě antropologické roviny získal i tu psychoterapeutickou?

Právě Kristýna přišla s tezí, že tyto stavby jsou pokusem o vyrovnání se s traumatem, konkrétně s traumatem marginalizace a chudoby. Prostřednictvím domů jejich vlastníci křičí: „My jsme taky lidi! Všechna ta příkoří, která zažili naši rodiče a prarodiče a která jsme v mládí zažívali i my, jsou pryč! Teď máme stejný barák a stejný bazén jako kdokoliv jiný.“ 

Předává se tedy trauma, které se pak odrazí v podobě domu?

Ano, a předává se vlastně hned na dvou různých úrovních. Jednak trauma skupinové, kdy na celou komunitu bylo pohlíženo jako na méněcennou; jako na ty z hor, kteří pasou kozy, ovce, a když přijdou dolů prodat sýr, sice to od nich koupíme, ale nechceme s nimi mít nic společného. A jednak jsou tam traumata osobní, která s tím skupinovým stigmatem samozřejmě souvisí: každý je totiž prožívá ještě sám za sebe. Jinak řečeno: každý může jmenovat několik traumatizujících situací ze svého dětství, kdy ho spolužáci, učitelé nebo sousedi přehlíželi, někam měl zakázaný vstup a podobně. Ty nejbizarnější domy staví obvykle tyto komunity – komunity, které bojovaly nebo bojují za svou emancipaci, a stejně tak každý člověk zvlášť. Domy slouží k demonstraci toho, co ti lidé dokázali. Jako by říkali: „Ten dům, to jsem já a tak daleko jsem došel.“

Městečko v Kosovu, foto: Radan Haluzík

V čem se tato emancipační schopnost projevuje?

Ty domy mají být, jak už jsem řekl, monumentem jejich úspěchu. A podle toho také monumentálně vypadají: velké imperiální sloupy, věžičky, balkónky, balustrády. Domy jako hrady, domy jako zámky, někdy napodobují antické chrámy, někdy kostely, viděl jsem domy jako egyptské pyramidy, americký Capitol i jako letadlo boeing… To, že dům není zas až tak úplně dokončený, nevadí, protože to jeho monumentální funkci moc neohrozí.

Na jakých místech se takové domy staví?

To, co studuji, nejsou příběhy jednotlivých domů, nýbrž celých takto nově zastavěných krajin. Vidíte to už na satelitních snímcích. Třeba při pohledu na Libanon, pobřeží Ghany, některé oblasti Guatemaly. Mnohdy je obtížné rozeznat, kde končí jedna vesnice či suburbie a kde začíná druhá. Nedávno jsem po jednadvaceti letech znovu navštívil oblast jižního Mexika. Tehdy jsem se procházel chudými vesničkami s jednopodlažními domy rozesetými kolem kostelíčka jak z etnografického filmu. Z bývalých vesnic jsou dnes menší města s několika tisíci obyvatel, s fast-foody, obchody a rušnou dopravou. Periferie takového města sahá až daleko za rozptýlená „předměstí“ a tam už začíná jiné podobné město. A tahle proměna se udála během pouhých dvou desítek let! Můžeme to považovat za pozitivní transformační akt: život se modernizuje a díky této výstavbě stoupají lidé v očích ostatní společnosti o něco výš. Otázkou však je, zda to nestojí příliš velké oběti.

Autorka je publicistka, vystudovala antropologii

Radan Haluzík, foto: archiv Nadačního fondu Neuron

Radan Haluzík (*1969)

Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a sociální vědy na Univerzitě Karlově, Stanfordově univerzitě a na britské University College of London. Přednášel na Univerzitě Karlově, FAMU, CERGE či na New York University of Prague. Mezi jeho předměty zájmu patří sociální život věcí, bydlení a architektury, dále antropologie současných válečných konfliktů, revolucí a kolektivního násilí nebo také vztah politiky a estetiky, kulturní historie města a urbanismus. V nakladatelství Dokořán letos publikoval knihu Proč jdou chlapi do války. Haluzík rovněž studuje osudy „bohatých chudých“, kteří odcházejí pracovat do světa a doma si pak postaví dům coby symbol úspěchu a kotvy k domovu – viz tento rozhovor. Díky tomu, že se stal jedním z vítězů projektu Expedice Neuron (nadačního fondu pro podporu vědy), umožnilo mu to vydat se za tímto tématem i do Libanonu, Kosova, Ghany, Guatemaly a Mexika. Jako editor a spoluautor připravil pro nakladatelství Academia knihu Město naruby: vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, jež by měla vyjít v příštím roce.