Glosa: Bože, nechte Boženu Němcovou zemřít, a pak suďte
Čtyřdílná série ČT Božena ještě není ani v půli se svou poutí, ale v tisku a na webu už byly publikovány recenze. Autoři či autorky přitom kompletní minisérii ani neviděli, pouze její půlku. Jak by řekl Kurt Vonnegut: Tak to (dneska) chodí.
Televize (včetně České) při novinářské prezentaci seriálového díla pustí pouze jeho část, aby si žurnalisté mohli udělat základní představu o povaze věci. To je v pořádku. Těžko očekávat, že série bude médiím naservírována rovnou celá. Často k tomu vedou ryze časové důvody (pokud je to produkce mnohahodinová). Ale televizní společnost také nechce pustit celek i proto, aby fungoval moment očekávání a kromě toho hrozí spojlerování neboli prozrazování děje.
Méně v pořádku je, že recenzentské soudy jsou vynášeny ihned po spatření torza. Představme si, že by se recenze psaly po přečtení třetiny románu. Nebo že by divadelní recenzent pílil se zasláním svého příspěvku o sledované inscenaci hned o přestávce, mezi dvěma polovinami večera. Jistěže to doháním do určité krajnosti (přičemž bohužel nelze vyloučit, že zejména u knižních recenzí to nemusí být až taková krajnost) a každé přirovnání nějak kulhá. Námitka může znít, že seriálová epizoda je svým způsobem uzavřená, do jisté míry samostatná kapitola, která snese hodnocení jako taková.
Takhle jednoduché to však není. Existují série, jež jsou sledem samostatných příběhů, nad nimiž se volně klene nějaký tematický svorník. Ale Božena není tento případ. Je to životopisná série, nadto hlavní představitelku ztělesňují dvě herečky, dosavadní recenze mohly brát v potaz pouze jednu z nich. Pokud nejsou „průběžné“ reflexe završeny recenzemi shrnujícími, v nichž pisatel/ka případně i koriguje svůj předešlý dílčí soud, jsou „průběžné“ texty prakticky bezcenným surfingem vyhovujícím diktátu rychlých dojmů a soudů. Stručně řečeno: nechme Boženu Němcovou, rok výroby 2020, umřít, a pak suďme.
Anna Kameníková jako mladá Božena Němcová. Foto: ČT – Klára Cvrčková
Příkladem ošemetnosti průběžných dojmů a soudů jsou, alespoň z mého pohledu, tři nedávno publikované zahraniční seriály dostupné na streamovacích službách. Konkrétně Medvědín, Mělas to vědět (oba HBO) i Dámský gambit (Netflix). Všechny tři se vyznačují rozpačitou poslední epizodou, kompromisním finále, v němž se předtím temné a zahuštěné děje jednou melodramaticky (oba tituly HBO) či podruhé triumfalisticky (Netflix) završí. Právě ve finále všech tří seriálů se vyjevují dramaturgické a koneckonců i umělecké limity a stereotypy dnešní sice zručné, výpravné, fotogenické, nicméně velkovýroby.
Jinak řečeno: kritický účet se má i u seriálů sepisovat až po závěrečných titulcích.
