Královská pohádka i aristokratický horor. Koruna nadále vládne televiznímu mainstreamu

Známé i méně známé historky z novodobých dějin britské monarchie jsou atraktivním materiálem. Publikum se s nimi snadno identifikuje. Některé patří k oficiální verzi historie, jiné ji barvitě dokreslují, anebo i podvracejí. Výjimečnost Morganova projektu Koruna spočívá v tom, jak dokáže vybalancovat dějiny a ryzí fikci, ale i různé postoje, které k nim zaujímáme. Korunu nelze přesvědčivě obvinit z toho, že by monarchii adorovala, zároveň ji nelze označit za tvrdě deziluzivní portrét. A to samé platí i o fiktivních verzích skutečných aktérů. I když do děje vstupují známí politici a veřejné osobnosti, tvůrci pečlivě dbají na to, aby jejich vyznění nebylo jednorozměrné, adorační, nebo naopak démonizující. Síla Koruny spočívá v tom, že sází především na inteligentně vystavěné drama se životnými postavami.

Nakolik ví, jak to chodí „dole“?

Každá ze čtyř řad seriálu, který začal sledovat proměny královské rodiny v období těsně po druhé světové válce, je charakteristická určitou nevyrovnaností. V centru dění stojí vždy královna Alžběta coby pilíř monarchie i chladná matka rodu. K ní se sbíhají různé další příběhové linie. Nejen osudy jejích příbuzných, nýbrž symbolicky i osudy země – do královnina salónu vchází „velké dějiny“ v podobně měnících se premiérů a státníků. Občas do jejích komnat nečekaně vtrhne i „malá historie“, která je o to působivější, oč ve škrobeném a emocí zbaveném teráriu Buckinghamského paláce působí nepatřičněji.

Podívejte se na trailer čtvrté série Koruny. Na snímku Olivia Colemanová v roli britské panovnice a Josh O’Connor jako princ Charles, foto: Netflix

Ve čtvrté řadě, zasazené do osmdesátých a počátku devadesátých let, kterou nedávno uvedl Netflix, je takovou událostí vpád nezvaného hosta z dělnického prostředí, malíře pokojů Michaela Fagana, jemuž se skutečně podařilo dvakrát proniknout do soukromých komnat královny a podruhé s ní dokonce vést dialog. Setkání odtažité vladařky s mužem, který tvrdě pocítil drakonické ekonomické a sociální reformy thatcherismu, vyznívá jako setkání dvou paralelních vesmírů. Pátý díl, který nese Faganovo jméno, je jedním z vrcholů nové řady proto, že koncentruje jednu z hlavních tematických linek seriálu – odtrženost královny od skutečného světa, ale i její statut nelítostné (snad až krkavčí) matky. Mateřství v různých podobách rezonuje všemi deseti díly a tvoří dramatický hnací motor, i proto, že čtvrtá řada má zatím nejvýraznější „ženský a mateřský podtext“.

Do děje vchází dvě ikonické hrdinky. Do tradičně mužské pozice moci vstupuje Margaret Thatcherová jako nová premiérka. A do královské rodiny, která si zakládá na distingovanosti a potlačování citů, vstupuje vřelost a dětská nevinnost princezny Diany. Pro královnu Alžbětu jde o formující setkání. Herečka Olivia Colemanová, která roli stárnoucí panovnice převzala ve třetí sezóně od Claire Foyové, do role vnesla jistý druh ušlechtilé strnulosti a chladné zatvrzelosti. Zatímco setkání s nestabilní, ale srdečnou Dianou posilují její stylizaci „ledové vladařky“, přihrbený vstup neslitovné Margaret Thatcherové do přijímacího salónu naopak umožňuje odměřené a programově pasivní figuře získat nový, lidsky aktivnější rozměr.

Vedle opulentní výpravy spočívá brilance Koruny i v tom, že v každé sezóně představí minimálně jednu nečekaně silnou vedlejší postavu. V nové řadě si tuto pozici s rozhodností sobě vlastní uzurpuje právě Železná lady, obsazená – naprosto proti typu – americkou herečkou Gillian Andersonovou. Ta limity proměnila v přednosti: její kreace, zaťatá, křečovitá, urputně artikulující, vyžaduje určité přivykání ze strany diváka, ale následně se konzervativní politička stává fascinující figurou. Andersonová dokázala vnést do bezskrupulózní političky všední zranitelnost ženy – dokáže zároveň vařit večeři pro své kolegy i rozhodovat o osudu země, a jako matka občas umí být stejně krutá jako politička, která opakuje ono slavné „Společnost neexistuje“. Právě střet dvou různých pojetí „krutého mateřství“ vytváří podprahové napětí a vyvádí královnu Alžbětu alespoň částečně z její pasivity a strnulosti. A do seriálu, kde se mnohé věci a reakce opakují, vnáší nový náboj.

Olivia Colemanová, která roli stárnoucí panovnice převzala ve třetí sezóně od Claire Foyové; do role vnesla jistý druh ušlechtilé strnulosti a chladné zatvrzelosti. Záběr ze čtvrté řady seriálu Koruna, foto: Netflix

Poněkud problematičtějším prvkem je očekávaný příchod princezny Diany. Pokud v něčem dlouhodobě spočívá slabina Koruny, je to povrchní a kýčovitý styl podání „problémů srdce“. V tomto ohledu měl seriál vždy náběh k soap operám se zjitřenými frázemi a přepálenými gesty. Problematické soužití Diany a Charlese, a především výkon Elizabeth Debicki v roli Lady Di, dostávají Korunu v epizodě Země nikoho nejhlouběji do teritoria červené knihovny. Paradoxně tato vyhrocená státní návštěva Austrálie, rámovaná pohádkovými kulisami plesové scény, patří i přes svou naivitu k nejlepším, protože se alespoň nepřetvařuje jako komplexní vztahové drama.

Interakce prince z Walesu a jeho nové manželky, věčně narušovaná postavou „té třetí“, totiž nefunguje spíše na ploše celé série – je repetitivní, povrchní a snaha vnést do vyprávění drásavý motiv Dianiny poruchy příjmu potravy vyznívá uměle a přepjatě. Milostná dilemata královské rodiny tak zůstávají i nadále oblastí, v níž se Koruna mění v konvenční a poněkud mdlý seriál z prostředí luxusních šlechtických sídel.

Šťastnou vlastností dramaturgie seriálu je to, že dlouhodobě dokáže kvalitativní zakolísání vyvážit silným dílem. Peter Morgan má dar jednoduché, ale účelné metafory. Krutost a předpojatost královské rodiny demonstruje prostřednictvím loveckého dílu Balmoralská zkouška, kde se do hledáčku nedostává jen majestátní jelen, nýbrž i Margaret Thatcherová a její manžel Dennis, oba neschopní zapadnout do prostředí skotského šlechtického sídla. V Dědičném nástupnictví se zase do popředí dostává pohříchu upozaděná princezna Margaret (výtečná Helena Bonham Carterová), která odhalí neznámou a velmi krutou kapitolu z rodové linie, v níž přístup k „čistotě krve“ nechvalně připomíná ideologie, proti nimž britská monarchie bojovala… Paralelní scény z královské oslavy a blázince patří k nejpodvratnějším momentům, které se kdy v Koruně objevily.

Margaret Thatcherová (Gillian Andersonová). Záběr ze čtvrté řady seriálu Koruna, foto: Netflix

Mezi záblesky pohádky a sympatie k tradicím nachází Koruna vždy dostatek temných, nepříjemných míst. Královská rodina se svými úšklebky a odsudky působí někdy groteskně a odpudivě. A když se popelavě bledá ženská část setká nad pošírovaným lososem a bezcitně glosuje v příšeří jídelny své okolní blízké, nemá Koruna vlastně daleko k hororu z noblesního sídla, ve kterém straší oživlé přízraky minulosti…

Koruna – Série 4 / The Crown (Velká Británie, 2020, 10 epizod, celková stopáž 9 hodin 4 minuty)
Tvůrce a scénář: Peter Morgan, režie: Benjamin Caron, Paul Whittington, Julian Jarrold, Jessica Hobbs, hudba: Martin Phipps, střih: Frances Parker, Richard Graham, Morten Højbjerg, Paulo Pandolpho. Hrají: Olivia Colman, Tobias Menzies, Helena Bonham Carter, Gillian Anderson, Erin Doherty, Emma Corrin, Josh O’Connor, Claire Foy, Emerald Fennell, Marion Bailey, Ben Daniels, Charles Dance, Angus Imrie, Rebecca Humphries a další.