Glosa: Divadelní jaro, několik vět Willema Dafoea a důležitost sdílení

Tří až čtyřminutové pozvánky, z nichž sestává cyklus Divadelní jaro, představuje šestadvacet tuzemských profesionálních divadelních scén, ostatně projekt vznikl ve spolupráci s Asociací profesionálních divadel České republiky. Může to možná znít zvláštně, ale není marné cyklus zhlédnout na iVysílání ČT v jednom tahu nebo třeba ve dvou třech dávkách. Umožní to srovnání, jak se jednotlivé scény napříč republikou popasovaly s výzvou představit se a pozvat k sobě diváky. Lze vidět, které divadlo to pojalo hravě, které informačně a které téměř oficiózně. Samozřejmě se nad výběrem oné šestadvacítky dají klasicky vznášet dotazy, proč tam není ta či ona scéna; osobně jsem postrádal Slovácké divadlo v Uherském Hradišti nebo ostravské Divadlo Petra Bezruče. Ovšem jak různá podoba pozvánek, tak úvahy, na koho se nedostalo, jsou vedlejší.

Při sledování Divadelního jara mi jednotlivosti přebíjel základní dojem, či spíše utvrzení se v tom, jak je divadelní síť existující napříč republikou nezastupitelná jako celek a jak je existence divadelního stánku tím spíš důležitá pro města, která nejsou krajská (například Mladá Boleslav, Šumperk, Most, Příbram). Nové divadelní budovy u nás sice téměř nevznikají (výjimkou je Nové divadlo v Plzni, otevřené v roce 2014, třicet let předtím byla zprovozněna velkorysá divadelní stavba v Mostě), ale o ty stávající města či kraje pečují a poskytují finance na jejich rekonstrukce či přístavby. Sám fakt, že ve městě stojí divadelní budova se svou historií, s určitou architektonickou kulturou, s atmosférou vytrhující ze všednosti, je při pokračující fragmentarizaci společnosti podstatný. Divadlo je za takové situace spojujícím bodem, ostrůvkem pozitivní deviace, místem pro setkávání „ne-online“, živých lidí s živými lidmi za účelem sdílení, nikoliv zařizování.

Činoherní studio Ústí nad Labem představuje herečka Barbora Váchová a herec Josef Plouhar, foto: archiv ČT

Z cyklu lze rovněž vysledovat, jak divadla rozšiřují záběr své činnosti, jak ji diverzifikují tak, aby jejich sídlo bylo kulturním stánkem jako takovým a reagovalo na kulturní změny. Snaží se mít souběžně větší i menší sály, což jim umožňuje rozrůznit repertoár, pořádají besedy, výstavy, cílí na mladé i zcela nejmenší publikum. Tato sociálně-kulturní tmelící a kultivující činnost musí být zachována!

Zmínil jsem, že cyklus Divadelní jaro končí v předvečer Světového dne divadla. Pořádá jej Mezinárodní divadelní ústav (ITI), slaví se od roku 1962, a to vždy 27. března. V ten den se po světě konají akce, jež se vesměs vztahují k roli divadla ve společnosti. A s divadelní tvorbou spjatá osobnost k tomu dni formuluje poselství, jež ITI vyšle do světa.

Herec Willem Dafoe letos v lednu na prezentaci filmu The Souffleur, kde ztvárnil hlavní roli, foto: The Grosby Group / Grosby Group / Profimedia

Letos svým hlasem přispěl sedmdesátiletý americký herec Willem Dafoe. „V současnosti působím jako umělecký ředitel Benátského divadelního bienále a vstup do této funkce mě spolu s aktuálním světovým děním a mou touhou vrátit se k divadelní tvorbě utvrdil v přesvědčení, že tato umělecká disciplína má jedinečnou pozitivní sílu a význam. (…) Ze společenského a politického hlediska nebylo divadlo nikdy tak stěžejní pro naše chápání sebe sama a světa jako dnes,“ píše mimo jiné v poselství Dafoe. A také: „Jako herec a divadelník nadále věřím v sílu divadla. Ve světě, který se jeví čím dál rozdělenější, ovládanější a násilnější, musíme usilovat o to, aby se z divadla nestal čistě komerční podnik zasvěcený zábavě a rozptýlení, nebo suchopárný institucionální konzervátor tradic. Musíme podporovat jeho schopnost propojovat lidi, komunity, kultury, a především klást otázky o tom, kam směřujeme…“

Dodejme ještě, že u příležitosti Světového dne divadla uvádí ČT art v pátek 27. března od 20:10 hodin přímý přenos z Městského divadla Brno, konkrétně historického muzikálu Devět křížů. A o přestávce přenosu dojde na reportáže z několika pražských scén (z Divadla Na zábradlí, Divadla v Dlouhé, Divadla pod Palmovkou a z Městských divadel pražských), které nebyly součástí cyklu Divadelní jaro.