Ibsen v Národním: excelující Pavla Beretová, ale neptejte se, o čem inscenace chce být

Pro připomenutí: dr. Jørgen Tesman je humanitní vědec, akademik nevýrazného střihu, jenž čeká na profesuru. Kvůli novému domu se velmi zadlužil a spoléhá na to, že mu profesorský plat umožní dům splácet a manželka Heda bude strážkyní domácího krbu. Tolik Ibsen, který v titulu této hry z roku 1890 použil Hedino rodné příjmení coby symbol toho, že se od rodiny Tesmanových napořád vnitřně distancuje, že svatbou učinila rozhodnutí, o němž nebyla přesvědčena, šlo o výsostně pragmatický krok.

A jedna pochybnost či korekce hned na začátek: inscenace v Národním divadle (ND) na první pohled evokuje společenství současných vyšších norských vrstev, ale je téměř jisté, že polovičatě nebo spíše velmi povrchně. Realita pravděpodobně bude o dost jiná, viz na iVysílání nedávno exkluzivně uváděný norský seriál Exit. Ten ňouma, jímž Jørgen Tesman je, by se svou pozicí dneska v Holmenkollenu sotva dosáhl na procovský dům. Jisté lokality jsou nyní dostupné lidem pouze s příjmy určité výše, a i když je plat norského humanitního PhD (nebo čím to Tesman byl) jistě důstojnější než platy obdobných akademiků v Česku, sotva vydají na tesmanovský životní styl… A ibsenovská služka Berta? Jak Exit ukazuje, v Norsku je nyní ideální poslušná žena z Filipín, žádná odvázaná dvacátnická rodačka bez uzardění koketující a „hulící“ s přítelem Tesmanových, JUDr. Brackem – takto je v ND stylizována studentka DAMU Alžběta Dolečková, která ukázněně odvedla, co od ní režie žádala.

Pavla Beretová (Heda Tesmanová) v inscenaci Heda Gablerová pražského Národního divadla, foto: ND – Patrik Borecký

Vzorně se přizpůsobil Praze

Takže raději „standardně“ k inscenaci. Maďarský režisér Viktor Bodó (* 1978) je vystudovaný herec a divadelní režisér, jako herec se věnuje filmu (nadto už jen sporadicky), jako režisér nyní již výlučně divadlu, byť to počátkem století zkoušel i s filmovou režií. Kromě rodné země režíruje na německojazyčných scénách. Jedním z faktorů, proč si Bodóa a jeho tým pozvalo pražské Národní divadlo, asi byla účast na plzeňském Mezinárodním festivalu Divadlo, který kupříkladu uvedl jeho inscenaci Shaxpearova myčka na ulici Kertész, drsnou variaci na Romea a Julii, zasazenou do současného Maďarska. Bodó jako kdyby však při pražském hostování až příkladně pochopil, čeho žádá dost konzervativní tuzemské diváctvo (hlavně žádná avantgarda!) a jemu naslouchající první česká scéna: vytvořil inscenaci docela konvenční, s výkladem až příkladně nekonfliktním a s důrazem na herecké výkony. Pražská inscenace z Ibsenova dramatu vygumovala autorovy scénické poznámky, kde a jak se co odehrává, proškrtáním replik text „zrychlila“ a sem tam postavám vložila do úst aktualizační poznámky týkající se technologických výdobytků high-tech baráku Tesmanových.

Když pro tuto chvíli položíme stranou otázku, proč je Heda Gablerová inscenovaná právě teď a tady (té se věnuje druhá část tohoto textu), můžeme zacílit na to, co je k vidění na jevišti Stavovského divadla, které titul uvádí.

Filip Kaňkovský podává dr. Tesmana coby dokonale nezajímavého muže, jeho téměř bezpříznakovost nepřímo činí z Hediny manželské volby monstrózně vykalkulovaný čin. Pavla Beretová je v titulní roli vynikající. Proč tomu tak je, u toho se zastavme. V Ibsenově hře je Hedě devětadvacet. Beretová je fakticky o generaci starší a ztělesňuje zde ženu svého věku: provdala se takzvaně na poslední chvíli, ujížděl jí vlak, už neměla moc na výběr. Její skepse, distance a neuchopitelnost odpovídají čtyřicátnici, která už takzvaně „ví“, nechybí jí bystrý náhled na vztahové hry, ale současně ji jímá panika – právě proto, že „ví“, doléhá na ni běh času. Chtěla by prožít něco absolutního, ale nesmělo by to bolet. Beretové výkon nestojí ani tak na replikách, jako spíše na tom, co se odehrává mimo ně a mezi nimi, na jejích pohledech a pozorováních. (A zase znejistění: do jaké řady v hledišti tyto herecké výrazové jemnosti dolehnou?) Beretové Heda je fatálně přitažlivá, ale i naprosto skeptická, k mužům především. Neznamená to asexualitu: když rukou zajede pod svetr své přítelkyni i sokyni Tee Elvstedové (Denisa Barešová), nepochybujete, že její tělo a mysl se nebrání extázi; žádná frigidita! Ale také ne lesbismus. To Heda jen hledá, kde a s kým by se mohla oddat touze bez předem narýsovaných společenských očekávání.

Denisa Barešová (Tea Elvstedová) a Pavla Beretová (Heda Tesmanová) v inscenaci Heda Gablerová pražského Národního divadla, foto: ND – Patrik Borecký

Obsazení Denisy Barešové do role Tey nemá úplně logiku: inscenace uchovává ibsenovsky to, že s Hedou jsou vrstevnice, které spolu v dětství různě zápolily, hlavně Heda mučínkovala Teu, ale Barešová je (v souladu se svým věkem) stylizována do role až bezelstné učednice, možná neurotické, možná strádající kožní chorobou, každopádně pořád a různě se drbající ve vlasech i po těle.

Eilert Løvborg, bývalý nápadník Hedy a konkurent Jørgen Tesmana v akademické kariéře, je v podání Igora Orozoviče podmaňující jen do okamžiku, kdy začne znovu pít a chopí se ho ďas. Následují Eilertovy expresivní výlevy, možná pro někoho efektní, ovšem v procovském příbytku Tesmanových působí vzdor vší své naturálnosti teatrálně, jaksi z ibsenovských časů, na něž inscenační koncepce Viktora Bodóa přitom chce dát zapomenout.

Marek Daniel vystřihl nejspíš nejlepší roli během svého angažmá v ND: postavu JUDr. Bracka výtečně nese na hraně, v ničem nepřehrává, je to skeptik a hlavně pragmatik, který si umí říct o svoje. Ví velmi dobře, že vše je pofiderní a pomíjivé. Jediné, co lze vytěžit na té marné životní pouti, na věčném koloběhu, jsou drobné slasti.

Ve ztvárnění postav obsazených především Beretovou a Danielem leží patrně hlavní přínos Viktora Bodóa, respektive zahraniční režie v ND jako takové: protože „cizinec“ – na rozdíl od tuzemských režisérů a režisérek – nemá zdejší herce a herečky „nakoukané“, nezapadají mu do tuzemských přihrádek, vydoluje u některých z nich polohy pro nás překvapivé, rozšíří jim rejstřík, tvaruje je odlišněji než „obeznámená“ jména domácí režie (v minulosti se to v ND potvrdilo kupříkladu v inscenacích Američana Roberta Wilsona Věc Makropulos nebo 1914 či v Reji Arthura Schnitzlera režírovaném Francouzem Arthurem Nauzycielem).

Zleva Igor Orozovič (Eilert Løvborg), Marek Daniel (JUDr. Brack) a Filip Kaňkovský (Dr. Jørgen Tesman) v inscenaci Heda Gablerová pražského Národního divadla, foto: ND – Patrik Borecký

Nerudovská otázka: Co s nimi?

Nyní o něco obecněji. Dramaturgie Národního divadla v relativně rychlém sledu za sebou připravila inscenace s hlavními ženskými hrdinkami, jež stvořili dva velikáni evropského písemnictví druhé poloviny 19. století. V listopadu 2024 měla premiéru adaptace Flaubertova románu Paní Bovaryová s Denisou Barešovou v hlavní roli, v březnu 2026 tedy Ibsenova Heda Gablerová.

V něčem jsou si ty inscenace podobné jak dramaturgickým přístupem, tak scénickým uchopením, i když Paní Bovaryová adaptovaná a režírovaná Tomášem Loužným nepřenáší látku do současnosti. Spojuje je pěkné, ucelené výtvarné řešení, velmi dobré a v případě hlavních představitelek výborné herecké výkony, a nikoliv sice zcela pietní, ale také ani trochu radikální přístup k látce. V inscenacích se sice mluví „naším“, současným jazykem, ale jádro intepretace si neví rady s dobovým určením hrdinek, s tím, že jak Flaubert, tak Ibsen skrze ně demaskovali dobové společenské konvence, byly to hrdinky tehdy podvratné, publikum znejisťující a těžce iritující. Tato rovina je však dnes pryč. Obecně se dá vznést obhajoba, že takové „paničky“, jimiž jsou dvě dotyčné dámy, existují i teď, nechají se vydržovat druhými, ale dost dobře nevědí, co se sebou. To je však poněkud vratká argumentace, neboť společenský kontext je zásadně jiný, paleta životních strategií nekonečně širší a svobodnější, tlak na to, jak „správně žít“, respektive co se od ženy očekává, sice pořád existuje, ale v nesrovnatelně menší intenzitě.

Co pak tedy s takovými látkami, jakými jsou Paní Bovaryová nebo Heda Gablerová? Inscenovat je proto, že se to zkrátka sluší, zejména Ibsen je přece zlatý fond dramatické literatury? Anebo se dopustit zásadní polemiky a klasiku si zcela přivlastnit, jen z ní vyjít, převrátit ji a vše vyhrotit do své vlastní krajnosti? – Tedy třeba na způsob, jak se to v Národním divadle dalo vidět mezi květnem 2010 a červnem 2014, kdy na Nové scéně uvádělo inscenaci hry rakouské spisovatelky Elfriede Jelinek Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností; již z názvu je patrné, že nositelka Nobelovy ceny vyšla za dvou Ibsenových dramat.

Nynější inscenace ukazují, že dramaturgie Národního divadla se kloní spíše k první ze dvou (samozřejmě schematicky) naznačených možností. Jde o kultivované, v dobrém smyslu plně profesionální produkce, ale jaký vnitřní oheň vedl k jejich uvedení, to patrné není. Hlavní dojem z inscenací je, že se tu lze setkat, jak už bylo konstatováno, s výbornými hereckými kreacemi zejména v titulních rolích, ale umění Barešové a Beretové v nich existuje jaksi samo pro sebe,  coby prvořadě estetická záležitost, jako výtečné ztělesnění jistého typu člověka, jehož jednání však už málo souvisí s běsy naší doby. Výsledkem je takzvaná studie an sich, která spoléhá na nosnost historických paralel a staví na tvrzení, že člověk se ve své podstatě nemění a věci jsou pořád stejné, jen kostýmy se různí. Takhle jednoduše to podle mě nestojí, do psychiky jednotlivců se propisuje dobový kontext, a to komplexně, jak stvrzují například aktuální studie o psychickém stavu nastupujících generací.

Neboli: vůči doléhající realitě dvacátých let jednadvacátého století jsou obě inscenace ND – Paní Bovaryová a Heda Gablerová – inertní a jako výrazné slovo „k dnešku“ neobstojí.