Divadelní glosář: Devastace na mužský způsob. Pak žena k ženě vzplane. A samota v nebinaritě

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Poněkud poničený Houellebecq

Jeden z nejtalentovanějších a tematicky nejambicióznějších režisérů tuzemské nastupující generace Tomáš Ráliš (* 1997) se v Městských divadlech pražských, kde je od loňského roku v angažmá, chopil zatím posledního románu francouzského „skandalisty“ Michela Houellebecqa, jemuž bude tento měsíc sedmdesát. Pětisetstránkový román Zničit vyšel v originále (ale i v českém překladu) v roce 2022 a vypráví o francouzské společnosti roku 2027. Čekají ji prezidentské volby. Paralyzují ji kybernetické a teroristické útoky. Hlavní postavou v široce rozvětveném vyprávění je Paul Raison, poradce ministra hospodářství. Politika i intimní život, Paříž i venkov, ambice i bezmoc a – nemoc. Houellebecqovský obraz pestré nicoty soudobé společnosti.

Tomáš Ráliš román Zničit jak adaptoval, tak svoji adaptaci režíroval. Při všech svých schopnostech (jeho talent již na DAMU vynikal) si ukousl příliš velký krajíc. V první polovině inscenace převažují politicko-mocensko-společenské procesy, v druhé Paulova těžká nemoc a vztah s manželkou Prudence. Vzhledem k rozsahu románu a víceméně standardní stopáži inscenace (dvě a půl hodiny včetně přestávky) divadelník musel odřezat spoustu „spojovacího“ materiálu a ve vyprávění se nacházejí švy, nevysvětlené posuny (například ve vztahu Paula a Prudence, nebo ve stavech Paulova otce). Levná surrealističnost scénografie Jakuba Perutha s jakýmisi kameny (či co to je) rozmístěnými po scéně svůj hlavní bizarní květ rozvine na konci inscenace, kdy ze zadní partie jeviště kulisák (jsou mu vidět nohy) do centra scény přitlačí Velké Cosi, útvar ve tvaru asi tak třímetrového balvanu či skalního útvaru. Ten je pak v jednu chvíli otočen rubem k publiku, které tím pádem dostane možnost spatřit žebřík, po němž Paul a Prudence předtím na vrchol útvaru vylezli; nyní do té dutiny vstoupí polopříčetný Paulův otec a vydá důležité dokumenty, jež mají objasnit jeden z nahozených motivů adaptace. Jen o málo topornější jsou manipulace s postelí, v níž Paulův otec nehybně leží a která je na scénu přivážena a zase odvážena. Houellebecqovskou komplexnost se na jeviště prostě nepodařilo přenést a jestliže Ráliš konstatuje, že jde „o vůbec první jevištní zpracování tohoto Houellebecqova románu na světě a získat práva nebylo vůbec snadné“, pak se chce dodat, že to asi nebude náhoda…

Zleva Petra Tenorová, Tomáš Pavelka, Jan Hájek a Michal Jurie v inscenaci Zničit Městských divadel pražských, foto: MDP – Patrik Borecký

Tyto kritické řádky však rozhodně nechtějí odradit od návštěvy Divadla Komedie, kde se Zničit uvádí. Tmelem inscenace jsou pronikavé houellebecqovské náhledy na společnost a vztahy, jeho přesné sarkasmy. A také ovšem herectví Jana Hájka, jenž ztělesňuje Paula. Zejména v druhé půli, kdy poradce řeší základní existenciální dilema, zda podstoupit operaci, která mu možná zachrání život, ale téměř jistě jej znetvoří, herec naplno rozehrává své umění podat stavy neteatrální úzkosti, základní nedůvěry, že život stojí na „poctivých“ pravidlech, že vztahy trvají a člověk s člověkem si může být blízko. Sedmačtyřicetiletý Hájek nyní náleží k nejlepším, nebojím se říct nejhlubším hercům své generace a Tomáš Ráliš udělal dobře, že jej přizval do Městských divadel pražských k hostování. (Jedno propojení: Ráliš pro změnu vloni režijně hostoval v Činoherním klubu – především s ním je Hájek herecky spojován; obsadil jej tam do inscenace Fernando Krapp mi napsal dopis.)

Aby však nezůstalo pouze u Hájka. Velmi dobře s ním souzní Nina Horáková v roli manželky Prudence, svůj vysoký standard si drží hostující Gabriela Míčová, výrazovou flexibilitu v dvojroli prokazuje Petra Tenorová. K hereckému vkladu ještě něco: Mám za to, že především Hájek a Míčová svou zralostí, lidskou zkušeností, z pramenů svých osobností dodávají inscenaci Zničit rozměr, který Tomáš Ráliš může vzhledem k věku vnímat především intelektuálně, totiž dimenzi pomíjivosti, posledních možností, nenávratnosti. Takže znovu: ano, Zničit za návštěvu stojí, i při všech pochybnostech, které lze u té inscenace mít především tehdy, pokud si ji jako brouka položíte na sklíčko a kritickým drobnohledem pitváte její tělo.

Vztahová asymetrie

Na nejprestižnější francouzskou literární cenu, Goncourtovu, byla nominována próza Pauline Delabroy-Allard Taková je Sarah, která vyšla v roce 2018 a o tři roky později jejím překladem zahájilo svoji existenci tuzemské nakladatelství Incipit. Knihou se inspirovala Eliška Balog (* 1994) a pro volný cyklus Krátká Dlouhá, jenž už roky existuje v prostorách Divadla v Dlouhé, připravila inscenaci Ona je živá. Balogh je sice nové jméno na české scéně, nováčkem však není jeho nositelka. Táž tvůrkyně donedávna nesla příjmení Říhová, ale protože v tuzemských divadlech současně působí i o devět let starší režisérka Tereza Říhová, Eliška si příjmení změnila.

Změnila leccos i ve srovnání s předlohou Pauline Delabroy-Allard (od ní potom v roce 2023 česky vyšla další próza – Kdo ví). Výhradním dějištěm adaptace je hotelový pokoj: postel, křeslo, stolek, klasická strohá výbava. Sem se uchýlila vypravěčka (Eva Hacurová), povoláním učitelka, která se vzpamatovává z vášnivého vztahu s houslistkou Sarah (Kristýna Jedličková). Vypravěčka si přehrává jednotlivé situace jejich skvělého souznění i bolestného míjení; do vztahu se Sarah přitom „spadla“ nedlouho poté, co s ní zamával rozchod s mužem. Sarah se zde vyskytuje vlastně jako přízrak. Kristýna Jedličková ztělesňuje ženu nezúčastněně obstarávající hotelový servis, ale současně rovněž onu hudebnici, která se zjevuje a zase mizí, a tím zamilovanou vypravěčku manipulativně „vozí“ po emočních vlnách, zraňuje ji a vysává. To vše beze slov. Respektive: ke konci několik slov Sarah přece jen pronese. O to víc mluví postava ztvárněná Hacurovou: ta je výřečná velmi.

Eva Hacurová a Kristýna Jedličková v inscenaci Ona je živá pražského Divadla v Dlouhé, foto: Divadlo v Dlouhé – Martin Špelda

Bez kvalitních hereckých výkonů by z toho mohla být monotónní, a dokonce ukňouraná lamentace citově zlomeného člověka. Režisérka nasměrovala Evu Hacurovou k poloze, kdy herečka citové zranění postavy, ba její zoufalství, nebagatelizuje, lesbická vztahová kapitola je zde nahlížena bez zlehčování či naopak edukativního zdůvodňování – základem prostě je potřeba intimní blízkosti k druhému člověku bez ohledu na pohlaví. Při tom všem si Hacurová od figury drží nadhled, s jemnou ironií – prostřednictvím intonace a dikce, překotných a znejistěných pohybů či prosakováním vnitřní paniky – jako by poznamenává, že zborcený člověk může ve svých vnějších projevech mít blízko i k směšnosti. Natvarování Jedličkové od korektní služebné bytosti k takové, která druhého člověka uhrane, použije, vysaje, opustí a jde si po svém, je obdobně plastické, jakkoliv je mlčením přízračné. Kristýna Jedličková v Dlouhé nastálo působí od nynější sezóny a velmi dobře se tu uchytila, je posilou souboru.

Vzhledem ke skromné ploše kavárny a jejího předsálí zde nemohou být inscenace jiné než komorní. U Ona je živá ovšem režisérka nápaditě využívá přilehlé prostory včetně projekcí (se záběry z jiné části divadla) na vstupní dveře do předsálí. Scénu rovněž rozšiřuje o schodiště směrem k hlavnímu divadelnímu sálu, což postavám umožňuje mizet v dáli… Z dispozičních omezení učinili Eliška Balog spolu se scénografem Jakubem Šulíkem přednost.

Ona je živá trvá tak akorát, v zásadě běží o dialogické monodrama, o zpověď s asistencí „té druhé“. Poznat se v něm může každý, kdo si prošel peklem asymetrického vztahu.

Proč jsme o tom spolu nemluvili?

Nedá-li se vyloučit, že výkon Jana Hájka ve Zničit i Evy Hacurové v Ona je živá se objeví v nominacích na některou z divadelních cen, totéž se dá říci o Vojtěchu Hrabákovi, jenž ztělesňuje hlavní postavu v inscenaci Divadla X10 Kniha krve. V tomto případě běží o adaptaci stejnojmenné knihy, kterou v roce 2023 vydal brněnský Host a pod níž je podepsána ve Švýcarsku narozená, vystudovaná a žijící osoba jménem Kim de L’Horizon (* 1992), která se prezentuje jako nebinární člověk, čili v češtině ani autor, ani autorka, nýbrž autorstvo.

Zacituji nyní několik vět z poměrně rozsáhlého, valnou měrou edukativního a dílem i aktivistického programu, který si lze k inscenaci stáhnout na stránkách Divadla X10: „Autorstvo se noří do rodinné i kolektivní paměti a zkoumá vztah k vlastnímu tělu, zakořenění identity v traumatu i transgenerační cyklus násilí. Kniha krve sleduje proces bolestivého sebepřijetí v prostředí, jehož jazyk a ustálené představy často z různých důvodů nedokážou postihnout a přijmout nebinární lidskou zkušenost. (…) Text se vyznačuje důslednou prací s jazykem, v níž se prolínají různé vrstvy, významy, dialekty i slovník queer komunity. Zároveň narušuje ustálené jazykové normy prostřednictvím novotvarů a formálních posunů. Tyto postupy nejsou samoúčelným experimentem, ale poukazují na to, jak jazyk formuje naše vnímání reality a možnosti, jimiž o sobě dokážeme mluvit.“

Citované věty poukazují na podstatný rys románové Knihy krve, totiž používání a povahu jazyka; právem také byla po uvedení překladu zacílena pozornost na to, jaká řešení volila Jana von Luxemburg při hledání českých ekvivalentů nebinárního výraziva Kim de L’Horizon. To zde zmiňuji a zdůrazňuji proto, že takto na jazyce a experimentech s ním založenou prózu je z podstaty věci, kvůli přenosu z média do média, obtížné a riskantní inscenovat. Mám za to, že tvůrci scénáře Štěpán Gajdoš a Ondřej Novotný (a první z nich současně jako režisér) udělali, co mohli, aby k jazykové hmotě Kim de L’Horizon našli inscenační klíč. V nemalé míře se jim to i podařilo. Ale přece: výsledek je hodně literátský, víc „kniha“ než drama. Příliš, příliš, příliš slov, nadbytek větvených promluv, za sebou kladených monologů. Nadto jsou slova občas i promítána na stěnu, a to nikoliv ve formě hesel či výkřiků, nýbrž celých definic a zvýrazněných pasáží z reprodukovaných stránek knih. Takové přesycení slovy ostatně charakterizuje všechny tři dnes probírané inscenace.

Vojtěch Hrabák v inscenaci Kniha krve pražského Divadla X10, foto: Divadlo X10 – Patrik Borecký

Přesto je těch zhruba sto minut hraných bez pauzy inscenačně akceptovatelných. Zejména díky hereckému kvartetu Vojtěch Hrabák, Lucie Roznětínská, Hynek Chmelař a Matěj Šíma – všichni jmenovaní patří k jádru uskupení, které v X10 tvoří, mají se syrovým podzemním prostorem i s poetikou a tématy této scény už své zkušenosti a Ondřej Štefaňák (* 1997) zde nerežíruje poprvé. Hrabák ztělesňuje hlavní, nebinární postavu vzpomínající na svoji rodinu, na svoji matku (Roznětínská), otce (Šíma) i babičku, zde řečenou grosméri (Chmelař); a po celou dobu se ve vertikálním látkovém útvaru, odkazujícím na strom (jeden z motivů vyprávění), nachází se svými elektronickými nástroji Vojta Líba a hudebně dění podkresluje a umocňuje. Že se hraje o jinakosti, o moci jazyka a zraňování slovy je patrné od prvních minut, ale v hereckých projevech nic není hnáno do ostentativní exprese, natož pitvoření se. Hynek Chmelař působí v roli vypravěččiny babičky natolik samozřejmě, že za chvíli jeho „protiobsazení“ nevnímáte. Vojtěch Hrabák činí nebinaritu své postavy velmi lidskou a rozehrává bohatou výrazovou škálu: křehkost, pocity vyloučenosti a nepatřičnosti, stavy smutku, napruženosti, rozčileného spílání. Vypravěč dokáže být velmi jemný a křehký, také ovšem úsečný, ostrý, sebestředný.

Být v naprostém souladu s tematikou nebinarity a zastáncem progresivistické agendy není nutnou podmínkou, abyste se do Knihy krve ponořili. Tematický akcent inscenace leží trochu jinde než u předlohy. Nové možnosti slovotvorby a pravopisu, jež Kim de L’Horizon v románu ohledává, nejsou na jeviště zcela přenositelné. Proto je v Divadle X10 nebinarita vizualizována i ve výpravě, ale „ve slovech“ je možná tím hlavním tématem mlčení v rodině, zametání věcí pod koberec, potlačování emocí a rány, které v nás nevyřčenosti zanechávají.