Divadelní glosář: Frankenstein mě minul. Dobře vykolejená tramvaj. Drobná lekce o demokracii

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu. 

To je jako o nás?

Stalo se vám někdy, že jste absolvovali divadelní představení a vzápětí si o něm něco poslechli nebo přečetli a nabyli jste dojmu, že jste asi byli na něčem jiném? Tento znejišťující a udivený stav se mě chopil po Frankensteinovi, jehož adaptaci uvádí pražské Národní divadlo na scéně Stavovského divadla. Slyšel jsem v rozhlase a dočetl jsem v recenzích superlativy, že dvě století stará předloha anglické spisovatelky Mary Shelley byla tvůrčím kolektivem v čele s režisérkou Petrou Tejnorovou uchopena zcela současně, invenčně, moderními prostředky a s důrazem na témata naší doby.

Nejprve nejzákladnější fakta. Inscenační tým došel k rozhodnutí, že nejlépe bude nehledět na četná popkulturní uchopení příběhu o zrození monstra a nezkoušet se vtěsnat do této interpretační tlačenice, nýbrž vrátit se co nejblíže zdroji, k románu z roku 1818, v němž monstrum zrozené Viktorem Frankensteinem není nemluvnou příšerou, nýbrž má svůj specificky artikulující hlas. V inscenaci Národního divadla jej ztělesňuje Petr Vančura, pojatý proto převážně civilně; kromě toho Vančura zastane i roli Marry Shelley, neboť v úvodu promluví jejími ústy směrem k publiku v ještě rozsvíceném sále (jedná se o obdobu autorské předmluvy vyprávějící o okolnostech vzniku svého díla). V obdobném genderovém přepólování se role Viktora Frankensteina ujala Tereza Hof a figuru kapitána Roberta Waltona režisérka svěřila Tereze Jarčevské. Tomu se dá rozumět tak, že když už jinakost, kterou zosobňuje Frankensteinem stvořená bytost, tak se vším všudy. Samo o sobě přestává být genderové přepólování vnímáno coby rušivá schválnost, všichni tři zúčastnění hrají natolik suverénně, že vám  zmiňovaná jinakost po chvíli ani nepřijde na mysl… S tím ovšem vyvstane paradoxní otázka: Nakolik má režisérčin důraz na jinakost na jinakost vlastně významovou nosnost? Jak hluboko jde?? A tak je to v téhle inscenaci, vulgárně řečeno, skoro se vším – žádné téma zde není rozehráno důsažně.

Tereza Jarčevská v inscenaci pražského Národního divadla Frankenstein, foto: ND – Petr Neubert

Hof, Jarčevská & Vančura herecky obstarávají celých sto minut bez pauzy provedené inscenace, nikdo další se na jevišti nevyskytne. Jejich postavy (míněno čistě fyzicky) se někdy až ztraceně pohybují na velkolepě pojaté scéně navržené Antonínem Šilarem, jíž dominuje mohutný ledovec, ale díky točně se prostředí dokáže rychle proměnit kupříkladu v dobový příbytek nebo ve strašidelnou městskou či venkovskou krajinu se hřbitovem, přičemž základní estetika první půle devatenáctého století je zachována.  erecká akce se výrazně a někdy skoro úplně podřizuje scénografii a použitým technickým prostředkům – live cinema a mikrofonům. Výsledný efekt tomu odpovídá: Buď se toho relativně hodně děje, ale málo sděluje, anebo se hodně mluví (a to v množství větším než malém do mikrofonu), ale herecká akce nemá daleko k rozhlasovému pojetí. Nicméně disponuje to slušným potenciálem klamat tělem: tváří se to velmi současně, progresivně a uvědoměle, ale vesměs to aktuální existenciální dilemata pouze simuluje. Ani krapet z toho neviním herecké trio. Petra Vančury je mi vysloveně líto, když v úmorném monologu se coby monstrum učí skládat slova a je nucen dávit ze sebe slabiky. Pro mě osobně: chvílemi se to pohybuje na hranici snesitelnosti.

Když v některých recenzích čtu, že Frankenstein v ND má i svůj enviromentální akcent, tak vážně pochybuji, na čem asi jsou taková tvrzení postavena. Tvůrčí tým píše: „Na pozadí románu pulzuje i tehdejší klimatická krize způsobená masivním výbuchem indonéské sopky Tambory v roce 1816, která přinesla dva roky trvající zimu, tzv. malou dobu ledovou. Rok, kdy Mary Shelley napsala svůj román, byl totiž také někdy přezdíván ‚rokem bez léta‘.“ – Reálně vzato, bez emfaticko-uvědomělých formulací: probudila se sopka, do atmosféry vyvrhla oblaka popílku, planeta Gaia si žije svým životem a lidský rod v tom procesu nebyl a není hlavním hráčem. Antropocentrický náhled je pochopitelný, jenže to je asi tak vše.

Když potom ke konci táhlé inscenace projekce promítá sdělení, že alpský ledovec Mer de Glace, který Mary Shelley při svých cestách spatřila a inspiroval ji, za uplynulá dvě staletí ztratil zhruba třetinu objemu, je to sice smutná informace, ale ta ještě nezavdává důvod k tvrzení, že Frankenstein v Národním divadle v sobě nese i enviromentální dimenzi. Nebo už dostačuje jen cosi konstatovat, a hned je z toho nepominutelné téma?

Touha v regionu

Drama Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha bude pro mě už asi navždy spjato s inscenací pražského Činoherního klubu v režii Ladislava Smočka a s Lucií Žáčkovou v hlavní roli. Viděl jsem tu inscenaci těsně po její premiéře ke konci roku 2011 a výkon Žáčkové mě naprosto uchvátil. Divácky u mě došlo ke stavu, který se při návštěvě divadla poštěstí jen výjimečně, možná párkrát za život – nabudete pocit, že postava mluví přímo k vám a za vás, plynete s ní a někdy dokonce víte, co učiní v následujícím okamžiku, tak těsné a vlastně zázračné to napojení je. Smočkova inscenace je v Činoherním klubu na repertoáru dosud, mnohokrát jsem chtěl na ni zajít znovu, ale současně mě od toho odrazuje obava, jestli napodruhé by to v intenzitě vnímání bylo obdobné, neboť uplynulých čtrnáct let udělalo mnohé nejen se mnou, ale téměř jistě i s herci a inscenací.

Ale když se mi během nedávných cest po moravských krajích naskytla příležitost navštívit Tramvaj do stanice Touha v Uherském Hradišti, kde v tamním Slováckém divadle měla inscenace režírovaná Annou Davidovou premiéru počátkem letošního roku, využil jsem ji. Už proto, že mě inscenace minula během zářijového Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni, na nějž byla vybrána. Uherskohradišťská dramaturgie zvolila novější překlad Ester Žantovské (v „Činoheráku“ zní čeština Luby a Rudolfa Pellarových) a zcela současnou scénografii Evy Zezuly, která ji založila na třech vedle sebe postavených různě širokých a průchozích kontejnerových buňkách s kovově chladnými a našedlými stěnami, ale stěny čelní, směrem k publiku, jsou zvednuty, takže diváci do těch prostorů znázorňujících dva pokoje a koupelnu vidí jako třeba do výlohy. Režisérce umožňují paralelně existující místnosti aranžovat herce v souběžných dějích. V kontrastu k šedi buněk připravila výtvarnice Zezula pro hlavní hrdinku, nervově labilní Blanche, jež po ztrátě rodinného sídla přijíždí na návštěvu ke své mladší sestře Stelle, která se s manželem Stanleyim existenčně probíjí na předměstí, výrazné kostýmy a sadu svítivě žlutých kufrů (a stejně zářivé jsou pracovní oděvy chlápků kolem Stanleyho).

Pavlína Hejcmanová (v pozadí Zdeně Trčálek) v inscenaci Slováckého divadla Tramvaj do stanice Touha, foto: Slovácké divadlo – Kuba Jíra

Anna Davidová náleží do tuzemské první ligy divadelní režie a v Hradišti je to znát. Spolu s dramaturgyní Ivou Šulajovou vedly výklad hry z roku 1947 směrem k akcentaci nyní tolik probíraných závislých či chcete-li toxických vztahů, aniž by se samy na výkladu dramatu Tennesseeho Williamse dopouštěly „násilí“. Režisérka, dramaturgyně a autorka výpravy společně nalezly svůj klíč: jejich inscenační pojetí je celkově zcela současné herecky, vizuálně, zvukově i světelně, ale přitom sympatickým způsobem klidné v tom smyslu, že se obejde bez okázalých aktualizací ve výkladu a v použitých prostředcích. Pavlína Hejcmanová v roli Blanche, Jitka Hlaváčová coby její sestra Stella, Jiří Hejcman ztělesňující Stanleye a Zdeněk Trčálek v roli Mitche, který jako jediný bere rozkolísanou Blanche takovou, jaká je, tak tohle herecké kvarteto vkládá do postav poctivou dávku energie, řemeslného umu, ale i rysy vycházející z vlastní fyziognomie každého z nich. Když ke konci dramatu přeroste napětí mezi Blanche a stále běsnějším Stanleyem v jeho agresivní fyzický akt, jímž si Blanche vezme a pokoří, má ta scéna téměř antickou tragičnost. Musím se přiznat, že jsem na imprinting z „Činoheráku“ postupně zapomněl a byl jsem za zážitek v Uherském Hradišti rád.

Co mě při běžné podzimní repríze rovněž potěšilo, byla pozornost, s níž bezmála tříhodinovou inscenaci velmi slušně zaplněné hlediště (s početným zastoupením studenstva) vnímalo. A za pochvalu stojí informačně hutný program s vtipnou tečkou, kterou tvoří dvoustrana s tramvajovými jízdenkami čtyř hlavních postav – a když ty na černém podkladě zpola nalepené bílé papírky odklopíte, pak pod každým z nich naleznete pár slov, jak danou figuru vidí jejich představitel/ka. Takže co říká Blanche/Hejcmanová? – „Musím vystoupit neznámo kde. Tramvaj do stanice Touha totiž vykolejila.“

Stavba spadla

Tahle produkce trvá padesát minut, a je to přesně akorát. Její tvůrce, divadelník Jan Mocek (* 1986), ji označuje za „performativní přednášku na rozhraní stand-up comedy a dead talku“. Zpoza polystyrenových desek důmyslně složených do stavby upomínající na antickou architekturu se vyklubou dva tvorové: mají kozí nohy a kožešinou porostlou hlavu – i ti odkazují na antiku, na bytosti z její mytologie. Pod polystyrenovou stavbou se tvorové nesnadno orientují, ohledávají terén, pak se vzájemně sebe dotýkají, aby zjistili, kdo je ten druhý. Když se s okolím a se sebou navzájem základně seznámí, z animality se překulí víceméně do člověčího módu a rozvinou vyprávění: Byli se podívat v Řecku, v kolébce evropské civilizace. Tam si, tváří v tvář dějinám, respektive hmatatelným pozůstatkům antických tradic, uvědomili, jak důležitý je démos, společenství svobodných občanů. Herci a performeři Halka Třešňáková a Arseniy Mikhaylov svoji návštěvu Athén líčí s ironií a se zcizovacím glosováním (skutečně k cestě k Parthenonu došlo, jak dali vědět na sociálních sítích při ohláškách inscenace), ale současně je zřejmé, že jejich apel na to, aby se démos uměl ozvat a každý jeho příslušník se zajímal o věci veřejné, o politiku v nejširším slova smyslu, není myšlen jako nezávazná legrácka. O tom ostatně svědčí další vývoj přednášky, jejíž název zní – a to jsem zde ještě nesdělil – Ochlos.

Arseniy Mikhaylov a Halka Třešňáková v inscenaci Jana Mocka Ochlos, foto: Alfred ve dvoře – Adéla Vosičková

Ochlos je starořecký termín pro dav náchylný k manipulaci, k emocionálním výbuchům; dav nechávající se snadno ovlivnit. Ochlokracií je potom označována forma vlády, jež nemá daleko (tak se mi to jeví) k nynějšímu populismu, neboť v ochlokracii pocity davu zásadně určují dění, demagogie převládá nad rozumem. Mocek v anotaci inscenace píše, že ti dva jeho „podivní lektoři“ přicházejí „na poslední chvíli“. Jak se to ovšem vezme. Pokud máme brát v potaz aktuální společenský a politický kontext, stávající civilizační situaci, tak pokud by „lektoři“ přišli na poslední chvíli, znamenalo by to, že rozkližující se demokracii je ještě možné zachránit. „Lektoři“ ze stavby vyjmuli dva segmenty, kterých je prý ve stavbě úhrnem tolik, kolik je diváků v sále – a na oněch segmentech ukazují, že i dva zdánlivě zcela identické kusy jsou v mnoha detailech odlišné, neboli: každý je jedinečný. Tak jako je tomu u lidí, to je jasný vzkaz.

Avšak finále Ochlose vyznívá o dost jinak. U termínů, jež démos sjednocují, respektive jeví se, že pojmy vyjadřující demokraticky principy bere obyvatelstvo za své, může pozvolna dojít k podstatnému posunu. Stejná slova při vybuzené dikci, při rozběsněných emocích a při motivaci živené autoritářskými touhami mohou démos zvrátit v ochlos. A stavba odkazující k Parthenonu, chrámu demokracie, se sesune jak domeček z karet. Ta stavba je křehká. „Lektoři“ jejími troskami nejprve bloudí a posléze se tiše vytratí ze scény…

Ochlos je varovné gesto. Halka Třešňáková a Arseniy Mikhaylov je vystřihnou tak, že balancují na hraně animality, rozvernosti, banality i  fatality. Vážnost autorových obav, zacílení jeho vzkazu se tím neztrácí, spíš naopak. A jak jsem konstatoval hned zkraje: necelá hodinka je pro tuto trefně rozvinutou ilustrovanou tezi adekvátní stopáží.