Chlast, drogy, sex a prachy. Proč nemůže seriál jako je norský Exit vzniknout v Česku

Může to pochopitelně být vnímáno jako těžký samožer, ovšem je to konstatování skutečnosti: Na iVysílání České televize se poslední roky objevují seriály, které nejsou součástí lineárního vysílání této instituce, přitom doplňují nabídku o některé kvalitní evropské seriálové tituly, jež typově nenabízí žádná z internetových služeb působících v tuzemsku. Excelentním příkladem toho jsou tři sezóny norského seriálu Exit (2019–2023).

Na začátku každé z epizod první sezóny Exitu je předesláno, že v roce 2017 tvůrci „zaznamenali vyprávění čtyř finančníků z Osla a seriál vychází z jejich vyprávění a rozhovorů s lidmi této komunity“. V následujících dvou sezónách je úvodní konstatování doplněno o informaci, že zdrojem rovněž byly informace „žen z tohoto prostředí, odborníků a policistů“. Na základě toho sepsal norský scenárista a (především televizní) režisér Øystein Karlsen (* 1971) scénář – epizodicky se ně něm podílely švédské herečky MyAnna Buring a Ellen Helinder, jež v Exitu rovněž hrají. Karlsen seriál, vyjma dvou epizod ve třetí sezóně, rovněž režíroval. Výsledek lze označit za poněkud divoký a docela znepokojivý.

Hédonické kvarteto ze severu

Adam, Henrik, William jsou chlápci kolem čtyřicítky, Jeppe je o něco starší. V norské metropoli se věnují riskantním investicím, provozují takzvaný investing trading. Riskantní mimo jiné v tom smyslu, že mají vytvořenu síť kontaktů, aby se k nim v předstihu (nelegálně) dostaly informace kupříkladu o významných chystaných firemních fúzích: předem nakoupí akcie dané firmy za určitou sumu a jakmile je investičně slibná fúze veřejně oznámena a cena akcií letí nahoru, prodávají je. Zisk je okamžitý a vysoký. Jeden takový adrenalinový okamžik s prodejem akcií v ten pravý okamžik seriál filmařsky výtečným způsobem přibližuje. A vůbec v sobě nese určitou osvětovou rovinu, protože v základních obrysech naznačuje tvrdé, vychytralé, pololegální až nelegální mechanismy, které na akciovém trhu a v odvětvích, která stát investičně podporuje (například obnovitelné zdroje), také fungují.

Simon J. Berger jako Adam Veile v první řadě seriálu Exit, foto: Fremantle / NRK

Na tomto poli tedy Adam, Henrik, William a Jeppe nabývají své majetky. Téměř nic pro ně není problém. Jediné, co by velmi chtěli vlastnit, ale koupit si to nemohou, je pevné zdraví a ne-stárnutí. Být plně fit, stále při síle, je nutnou podmínkou jejich hektických pracovních návalů a hédonických eskapád – to jsou u nich spojité nádoby, kokain a alkohol pak věrnými společníky; k tomu prostitutky a nájemná společenství určená pro swingers pobavení coby zpestření manželského stereotypu.

Režisér Øystein Karlsen tuhle lochnesku roztáčí během zhruba půlhodinových epizod v tomu odpovídajícím tempu, výskyt drog jakéholiv typu je zde hojný a nahota přítomna někdy v podobě, že označení 18+ je na místě. Zejména „lajny“ a chlast se opakují s frekvencí, která se překlápí v monotónnost, i když se to dá vnímat také tak, že stereotyp „zbourávání se“ je hadem zakusujícím se do sebe sama a že tahle jízda jednoho dne musí začít drhnout, nelze to vydržet donekonečna. A to se i stane: odstředivá síla sebedestrukce, podvodů a těžké choroby postupně vyhodí ze sedla tři za čtyř multimilionářů. Asi vůbec nejcyničtější z nich, Adam Veile, jako jediný z kvarteta nemá a nechce děti, a jím deptaná manželka Hermine, která po dětech touží, se z pomsty stane učenlivou žačkou v hyperdrsné pragmatičnosti, jíž se Adam vyznačuje. Odplata se Hermine zdaří – pravda, za značné pomoci scenáristického hrocení děje, inklinace k žánrovosti. A není to jediná takto nakopnutá dějová linka.

Má to nějaký smysl?

Exit v sobě nemá velkolepost Boje o moc, jednoho z vůbec asi nejlepších seriálů posledních let deseti let, však také Norsko není Amerika a Adam, Henrik, William a Jeppe jsou o poznání menšími hráči než mediální magnát Logan Roy, vládce (fiktivního) impéria Waystar Royco, a jeho monstrózní rodinný a pracovní klan. Dravci z Osla se drží od médií stranou, respektive když ta si jich všímají a píší o jejich podnikatelských úspěších, snaží se jen ohlídat, aby publikované materiály neobsahovaly ani jen náznak kritičnosti vůči nim. Boj o moc je velký americký román v seriálové podobě, zatímco Exit je dynamické, trochu i kriminální „regionální“ drama, jakkoliv protagonisté cestují po světě, ale to jen proto, aby na těch „správných“ místech vyprali a ulili peníze a jinak byli co nejméně nápadní.

Ine Marie Wilmann v roli Celine Bergvik; z první řady seriálu Exit, foto: Fremantle / NRK

Boj o moc diváka postupně zavaluje jako monument, kdežto Exit je trochu jako nervní Jeppe, jenž trénuje kung-fu a když na to přijde, vytrčí nohu či vymrští ruku a protivníka udeří. Ostatně co do tělesnosti – ve smyslu používání a zneužívání těl – je norská série daleko víc na dotyk, než (mimo jiné) Boj o moc. Obě díla se dají volně přiřadit k vlně eat the rich kinematografických titulů, tedy takových, která jsou soudobou přímou či nepřímou kritikou kapitalistické dravosti a rozevírajících se sociální nůžek; Exit je však v tomto ohledu o poznání explicitnější jak ve slovních projevech investiční čtveřice, tak v tom, jak zacházejí se svým v podstatě služebnictvem, i když o těch ženách „neutrálně“ mluví jako o au-pair. K nim se někdy chovají jako k předmětům, vlastně možná i hůř, vezmeme-li v potaz, s jakým zaujetím a zalíbením si pánové pořizují nejnovější modely drahých aut. Kdo není bohatý, je to podle hrdinů pouze a jen jeho vina, je to důkaz jeho myšlenkové a akční neschopnosti nebo neochoty tvrdě pracovat, být „zdravě“ bezohlednější než ostatní.

Adam, Henrik, William a Jeppe nemají jiný cíl, než být bohatý a ještě bohatší. Kolotoč dalších a dalších tržních úlovků a zážitků ve změněných stavech vědomí v nich při jejich inteligenci vyvolává pocity zmaru. Je pro ně čím dál těžší zažít něco opravdového. Opakovaně se dostávají k otázce, jaký to má všechno smysl, zda vůbec sám život má smysl, a odpovídají si, že žádný – při svém přístupu ani nemohou dojít k ničemu jinému, ovšem (přiznejme si) člověk nemusí být „norsky“ bohatý, aby nepochyboval o tom, k čemu veškeré plahočení je, neboť beztak všechno pomine… „Je mi ukradený, jestli země shoří, já žiju v chladný zemi. Stihnu umřít, než se to úplně podělá,“ poznamenává Adam a stejně jako tři jeho kumpáni se konzumem snaží vytěžit maximum „z tý chvilky, kterou jsme tady na světě,“ jak to formuluje William, který se léčí z psychóz, ale moc mu to nejde.

Nevím, zda takové sebereflexe reální multimilionáři podstupují, někteří nejspíš ano, ti z Exitu tak činí vcelku věrohodně; jen občas to vyzní jako scenáristicky „nutné“ filozofování, v ostatních případech to pronášejí po způsobu cynických poznámek na okraj nebo si to uvědomují v okamžicích, kdy jsou blízko smrti – ať své, či svých blízkých.

Dostává do těla. Agnes Kittelsen jako Hermine Veile. Záběr z druhé řady seriálu Exit, foto: Fremantle / NRK

Komu by se tady do toho chtělo?

Norsko má zhruba pět a půl milionu obyvatel. Oslo je metropolí, kde žije něco přes sedm set tisíc lidí. Jde tedy o prostředí, kde „každý zná každého“ ještě tím spíš, než v Česku. Těžko si přitom představit, že by obdobný „bezuzdný“ seriál tady vznikl. Stejně jako je vyloučeno, že by se tu zrodilo něco na způsob dánského seriálu Vláda. Odpověď, proč díla tohoto typu nelze od tuzemské produkce čekat, nemůže být jiná, než systémová.

Není tomu tak, že by v ČR neexistovali investiční dravci. Asi nekalí tak, jako ti z Exitu, ostatně jde o fikci, o seriál. Ale stejně tak je možné, že hédonické požitky i toho typu, co spásá kvarteto z Osla, vyhledávají někteří zdejší predátoři také, jen se o nich veřejně neví. O to však vlastně nejde. Běží o princip. O filmařský, obecně pak o tvůrčí náhled bez filtrů, bez takzvané laskavosti, ironického pomrkávání, odklánění zraku od určujících ekonomických a společenských mechanismů, od utváření veřejného vlivu a obcházení pravidel. Tuzemská majetková elita má pochopitelně svá regionální a historická specifika, tak jako každá v té které zemi.

Zkusím tu pouze letmo, pracovně nahodit několik námětů vycházejících z toho, co mi letělo hlavou při sledování Exitu: Vzestup Petra Kellnera a PPF včetně vlivu na českou zahraniční politiku. (Příznačně je nynější hit Národního divadla, inscenace Privatizace, v níž Kellner a jeho manželka Renáta mají hlavní role, v tomto punktu zcela bezzubá.) Daniel Křetínský a jeho tuzemský mediální „atomový kufřík“, který mu napomáhá vytvářet „náležité“ povědomí o jeho aktivitách. Pavel Tykač, který se dlouhé roky držel veřejně stranou a nyní, když se už dávno „zapomnělo“ na jeho podivuhodnou éru Motoinvestu, vyšel na světlo a hodlá mít společensko-politický vliv. Jen na okraj: co skrze právě dva jmenované pány natočit souboj Sparta – Slavia, neboť jsou majiteli těchto klubů? Či co se od těchto energetických mogulů odpíchnout k sérii, jež by nahlédla jejich vztah ke klimatické změně? Nebo co Karel Janeček, excentrický miliardář, o jehož vztahových eskapádách a politických ambicích se mluví mnohem víc, než o etickém rozměru jeho obchodů na derivátové burze, jež ho dostaly „za vodu“? A co Babiš? Dalo by se jistě pokračovat. Nejde o náměty na dokumenty, nýbrž o to, že z těchto „modelů“ by bylo možné vydestilovat hrané série s fiktivními postavami, přitom však se společensky čitelnými a „nepříjemnými“ tématy.

Investiční porada. Do čeho milióny vložit a pořádně na tom vydělat. Záběr ze seriálu Exit, foto: Fremantle / NRK

Jenže není zájem. Česká televize se – na rovinu řečeno – bojí. Když seriál, tak bezpečná sociální témata anebo opatrně vybraná minulost, hlavně netočit nic politicky aktuálně nášlapného a třaskavého. ČT příliš závisí na politicích – a ti zase mají vazby na ekonomickou elitu. A komerční televize z principu nebudou občany „znepokojovat“, neboť občané jsou v očích TV majitelů především konzumenti a čísla. Voyo má sice seriálové ambice, ale s jasně nastavenými mantinely, což z té produkce úplně trčí. Majitelé komerčních televizí prostě jedou na jedné lodi s rozhodujícími ekonomickými hráči. Tihle kapříci si rybníčky nevypustí.

Seriál Exit zkrátka náleží k dílům, která při všech žánrových zjednodušeních nepřímo umožňují uvědomit si, jak nesebevědomá a pštrosí česká společnost pořád je, jak některé věci nechce vidět, jak zde pragmatické mechanismy ovlivňují to, o čem se seriály budou točit. Takže nám zbývají akvizice třeba „ze severu“.