Oscarové drama Navždy s vámi nasvěcuje temnou kapitolu brazilských dějin

Brazílie v roce 1971. Od armádního puče a nástupu pravicové diktatury uběhlo sedm let. Vládní čistky však nadále pokračují. Potenciální oponenti režimu jsou zatýkání, mučeni a vražděni. Stovky lidí beze stopy mizí. V bezpečí není ani bývalý kongresman Rubens Paiva, žijící se svou ženou Eunice a pěti dětmi v Riu de Janeiru. Sám se k politice již nevyjadřuje. Na rozdíl od jeho nejstarší dcery Very, účastnící se protivládních demonstrací. Je snad ona důvodem, proč Rubense jednoho dne odváží skupina ozbrojených mužů k výslechu? Nebo jsou za tím jeho přetrvávající politické vazby a ilegální aktivity? Nikdo neví. Eunice, Vera a ostatní děti zůstávají v nejistotě, která potrvá dekády. Rubense víckrát nespatří.

Omezený přístup k informacím odpovídá perspektivě, z níž je příběh vyprávěn. Předlohou snímku byla kniha Rubensova nejmladšího syna Marcela Rubense Paivy z roku 2015. Brazilský režisér Walter Salles (* 1956) zároveň čerpal z vlastních reminiscencí. Paivovy osobně znal, jako chlapec si chodil hrát do jejich členitého domu u pláže. Ústřední postavou, která musí nést nejtěžší břímě, je nicméně manželka Eunice. Rekonstrukce její individuální paměti se prolíná se snahou rekonstruovat kolektivní paměť národa. Přestože je svět filmu vymezen tím, kam dohlédnou členové jedné rodiny, neustále v něm dochází k překrývání osobního s politickým.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Ztichlý, potemnělý dům

Vzpomínky vždy stály v centru pozornosti Waltera Sallese. Hrdinové jeho filmů pátrají po lidech, kteří před mnoha lety zmizeli z jejich životů (Hlavní nádraží), případně jsou pronásledováni přízraky minulosti (Temné vody). Anebo jde o převyprávění něčích dávných zážitků (Motocyklové deníky, Na cestě). V Navždy s vámi je několikrát zpřítomněn samotný akt uchovávání vzpomínek. Paivovi si opakovaně pořizují společnou rodinnou fotografii a dcera Vera natáčí amatérská videa na Super 8 kameru. Filmy a fotografie jim pomáhají nezapomenout. Ať na momenty, kdy byli všichni spolu, nebo na zločiny pravicové vlády, které se ideově podobně nastavení politici typu Jaira Bolsonara snaží vymazat z učebnic.

K předávání zkušeností a emocí dochází již v úvodní sekvenci, kdy kamera plynule přechází od postavy k postavě. Nejdřív sleduje Eunice nechávající se nadnášet mořskou hladinou, pak děti, které na pláži našly opuštěného psa a běží domů, aby jej ukázaly otci, jenž se v pracovně věnuje jednomu ze svých inženýrských projektů. Film je plný života, zvuků, pohybů a slunce.

Fernanda Torres v roli silné ženy, foto. Aerofilms

Když do domu později vpadnou příslušníci tajné policie, aby odvedli Rubense, kamera se zastavuje. Záběry tmavnou, zvuky utichají. Radostnou koexistenci střídá strach. Citová pouta mezi postavami, doteď tvořícími sehraný kolektiv, začínají ochabovat. Dveře vedoucí na pláž zůstávají zavřené. Domov, který byl bezpečným a otevřeným místem mezigeneračního sdílení a setkávání, začíná připomínat vězení. Pokoje se vyprazdňují a postavy jsou si vzdálenější i prostorově. Když jeden z nezvaných návštěvníků svolí k tomu, že si s Marcelem zahraje stolní fotbal, situaci to nijak neodlehčuje. Naopak je tím zdůrazněna nepřítomnost otce, jenž se synem hrál stejnou hru v jedné z předchozích scén. Rovněž soundtrack, v němž se střídají melodické skladby Gilberta Gila a Caetana Velosy s jemnými tóny Warrena Ellise, vnáší melancholický stesk i do těch nejšťastnějších okamžiků.

Po zatčení Rubense je k výslechu odvedena i Eunice. Několik týdnů ji drží v cele a chtějí, aby identifikovala každou osobu na zdánlivě nekonečném množství fotografií. Z vedlejších místností k ní mezitím doléhá úpěnlivé sténání jiných vězněných mužů a žen, které se tajní agenti a vojáci snaží přimět ke spolupráci brutálním násilím. Když je hlavní hrdinka konečně propuštěna a zjišťuje, že Rubens stále není doma, najímá si právníka, aby ho vypátrala. Musí čelit zastrašování i snaze brazilské vlády o vytvoření paralelní reality, v níž k zatčení jejího manžela nikdy nedošlo. Vedle toho ji čeká ještě jeden náročný úkol – udržet pohromadě rodinu, která čelí enormnímu psychickému tlaku a nedostatku financí.

Boj paměti proti zapomnění

I během své druhé poloviny je snímek Navždy s vámi především rodinným portrétem, ponechávajícím hercům a herečkám dost prostoru pro vyjádření složitých emocí, nikoliv sevřeným politickým thrillerem, který by spěchal za zodpovězením otázek. Eliptické vyprávění řadu informací naopak vynechává. Po jednom z velkých časových skoků například nejsou dopodrobna vysvětleny okolnosti nehody, po níž Marcelo skončil na invalidním vozíku. V klasickém hollywoodském dramatu by každé bílé místo bylo zaplněno. Salles zůstává u náznaků. Vše nemusí sloužit vyprávění. Život běží dál i ve chvílích, kdy se postavy nacházejí mimo záběr.

Fernanda Torres ve snímku Navždy s vámi, foto. Aerofilms

Pro brazilského filmaře není nejdůležitější zachytit všechny fáze protagonistčina boje proti moci, který je v duchu citátu Milana Kundery zároveň „bojem paměti proti zapomnění“, ale co nejpřesvědčivěji postihnout její prohlubující se žal a vnitřní proměnu. Vyhýbá se při tom sentimentu. Vyprávění je podobně přímočaré jako stoická hlavní hrdinka. I hudbu režisér využívá střídmě a obvykle ne ve scénách, které jsou samy o sobě emotivní. Třeba když Eunice při procházení zásuvek s manželovými dokumenty narazí na mléčný zub nejmladší dcery, který si Rubens schoval do krabičky od sirek. Z projevu otcovské lásky se s ohledem na kontext stává mrazivá připomínka toho, že ostatky Rubense Paivy nebyly nikdy nalezeny.

Minulé zločiny nemohou být odčiněny. A často ani potrestány. To je poznání, k němuž s hořkostí dochází i hrdinka snímku, Eunice.

Salles slovy neplýtvá. Raději nechává promlouvat rekvizity a čím dál stísněnější architekturu. Kamera Adriana Teijida dokáže zároveň navodit vřelost a blízkost. Postavy jsou v náročných situacích zabírány v dlouhých nehybných detailech, jež dávají vyniknout nejnepatrnějším mimickým nuancím. Jejich vnitřní světy nám zpřístupňují i empatické výkony hereček a herců. Fernanda Torres, jež by stejně jako film zasloužila Oscara za herecký výkon, dokáže v roli Eunice pouhou hrou očí vyjádřit obrovskou bolest i sílu. Selton Mello je srovnatelně přesvědčivý v roli dobromyslného a starostlivého Rubense, ztělesňujícího i v soukromí humanistické a demokratické ideály jako je svoboda a solidarita, jichž se autoritáři bojí víc než tanků.

Režisér Walter Salles s herečkou Fernanda Torres při natáčení snímku Navždy s vámi, foto: Aerofilms

Samotný film svou vypravěčskou svobodu, navozující pocit přirozeného běhu času, ztrácí v poslední třetině, odehrávající se v letech 1996 a 2014. Salles a scenáristé Murilo Hauser a Heitor Lorega se během ní nedokázali vyhnout určitému didaktismu. Rozvláčně shrnují fakta a podtrhují myšlenku, kterou dokázali s menší doslovností předat v předchozích sto minutách – neexistuje účinnější protilátka proti totalitě než paměť. Úspěch populistů jako Trump nebo Bolsonaro je kromě prázdných hesel založen na vyvolávání nostalgie po časech, jež nikdy neexistovaly, respektive byly mnohem temnější, než se dotyční státníci snaží veřejnosti vsugerovat.

Minulé zločiny nemohou být odčiněny. A často ani potrestány. To je poznání, k němuž s hořkostí dochází i Eunice. Ale je důležité je připomínat. Walter Salles to vyjma neohrabaného závěru dělá výborně. Věrohodně, bez heroizace a schematismu (k nimž se mnohdy uchylují čeští tvůrci historických filmů), a přitom tak Brazilec činí nikoli na úkor divácké přístupnosti. S více než pěti miliony prodaných vstupenek jde o nejvýdělečnější brazilský film od pandemie covidu-19. A to navzdory bojkotu ze strany brazilské krajní pravice, které by se hodilo, aby lidé zapomněli.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms