Máte zájem pronajmout si člověka? Režisér Bernhard Wenger nejen o svém filmu Páv

Páva inspirovaly skutečné agentury, které v Japonsku pronajímají lidi na různé společenské role. Prý jste se od nich dozvěděl historky tak absurdní, že jste je do filmu radši ani nepoužil. Jaké třeba?

Jeden muž toužil proplout bazénem plným míčků, kam dospělý může pouze jako doprovod dítěte. Tak si chtěl pronajmout to dítě. To však agentura odmítla. Další příběh jsme dlouho ve scénáři měli, šlo o společnost z USA, která chtěla získat obchodní partnery v Japonsku, a tak si na obchodní večeři s jednou japonskou společností najala japonské „kolegy“, aby ukázala, jak dobré konexe v zemi už má. Kdybych dal všechny tyhle absurdní věci do filmu, bylo by to příliš komické. Radši pracuju s jemnějším humorem.

V Rakousku už si také můžete pronajmout lidi?

Ano, ve Vídni už taková půjčovna funguje.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Jak se ze zájmu o tyto agentury zrodil film?

Když jsem si o agenturách v roce 2014 přečetl článek v časopise, hned jsem si řekl, že jde o zajímavé téma, do něhož bych se rád ponořil. A uložil jsem si ho do svého mentálního šuplíku s nápady, které mě zajímají, ale zrovna je nepotřebuju. Když měl v roce 2018 premiéru můj krátký film Promiňte, hledám pingpongovou místnost a svou přítelkyni, oslovily mě produkční společnosti s otázkou, jestli mám nápad na celovečerák. Věděl jsem, že toho zájmu musím využít, a řekl jsem ano.

Vrátil jsem se k tomu svému šuplíku a uvědomil si, že nájemní agentury mě nadále zajímají. Zažádal jsem s tímhle tématem o finanční podporu a díky ní jsem odjel do Japonska. Tehdy o takových agenturách nebylo příliš informací. Existovala snad jediná kniha, kterou napsala napůl Japonka a napůl Rakušanka. Ta mi právě poradila, že nejlepší bude udělat si rešerše přímo v Japonsku. Zkontaktoval jsem tamní agentury, zjistil u nich, jak pracují, co klienti požadují a jak to celé funguje. A pak jsem potkal agenturního zaměstnance, který mi vyprávěl, že kvůli své podivné práci, v níž je každý den někým jiným, má problém být sám sebou.

Sdílely agentury informace ochotně?

O tom, jak pracují a jak se připravují jejich zaměstnanci na své role, mluvily otevřeně. Ale bylo těžké získat emocionální vhled. Neumím japonsky, snažil jsem se dostat k podstatě přes tlumočníka a měl jsem štěstí, že se mi jeden ten muž z agentury opravdu otevřel. Bez něj by Páv nevznikl. Člověk, který už neví, jak být sám sebou – to je vlastně jádro příběhu.

I když Páv vzešel z reality oněch agentur, působí i jako komentář k životu v době sociálních sítí. Aniž by sociální sítě ukazoval. Jak moc jste je chtěl do filmu dostat?

Postavy si v Pávovi dělají selfie, v jedné scéně slyšíme v televizi příběh o influencerce, která si objednala palmu, aby na své zahradě předstírala, že je na dovolené. To je mimochodem inspirované skutečností. Tyto drobnosti odkazují na sociální sítě a celý Páv je jejich metaforou. Ale nemám moc rád zobrazování obrazovek ve filmu.

Hlavní hrdina Matthias je třicátník, je tedy ve věku, kdy už by sám sebe měl najít. Ve dvaceti hledání své identity ještě společnost dovoluje. I s tím jste pracoval?

Právě proto jsem nechtěl vyprávět příběh o dospívání někoho, kdo na všechno musí přijít sám. Zajímal mě příběh člověka, který možná nikdy nenašel sám sebe, a dokonce se kvůli práci ještě víc ztratil. V takovém zaměstnání nepotřebujete sebereflexi. Ten pán z japonské agentury mi říkal, že hlavní problém spočívá v tom, že mezi úkoly nemá dost času, aby se otevřel. Před každým úkolem se citově uzavře, aby se ke klientům moc nepřipoutal – když hraje jejich otce, syna, partnera. Jenže tím, že role mění každý den, nemá čas se k sobě vrátit. Tak jako si lékař zvykne na krev, Matthias otupěl vůči emocím.

Páv také jemně upozorňuje, jak je identita spojená s morálním kompasem člověka. Ne že by Matthias páchal pro klienty zločiny, ale v rámci práce velebí i ne moc milé lidi…

Páv pojednává o sebeprezentaci a o skrývání lží. Je v pořádku, pokud nejsme stejnou osobou v práci a doma. Ale kdykoliv jste nějací v jedné skupině přátel a jiní v druhé partě jen proto, abyste u obou byli oblíbení, pak svým způsobem lžete. Nejednáte podle sebe. Svůj morální kompas získáte, když jste k sobě upřímní. Když jste opravdoví.

Scénáře obvykle procházejí řadou workshopů, vidí je několik dramaturgů a každý se k nim vyjadřuje po svém. Jak těžké je neztratit v tomhle kolečku identitu chystaného filmu?

Mám rád zpětnou vazbu. U Páva jsem měl dost jasnou představu, jak chci příběh vyprávět a kam ho směřovat, a zůstal jsem tomu věrný. Díky všem reakcím získáte určitý obraz o tom, co se lidem líbí. Napsal jsem asi devět verzí scénáře, v některých částech se za ty čtyři a půl roku práce měnil hodně, některé scény zůstaly stejné jako v první verzi.

Název filmu jste měl vymyšlený od začátku? Páv má pověst krásného, ale spíš hloupého a pyšného ptáka.

Byl už v první nebo druhé verzi scénáře. Neřekl bych, že je páv hloupý, nicméně zatímco mnoho ptáků umí dobře létat nebo zpívat, páv ne. Je to zvíře, které se umí dobře prezentovat, ale to je tak všechno.

V rámci přípravy na natáčení většina režisérů kreslí nebo si nechá kreslit storyboardy, vy radši celý film nejprve „natočíte“ tak, že sám vystupujete před kamerou. Není to příliš drahé?

Ani ne, podílíme se na tom jen já, kameraman a pár kolegů. Nejtěžší je natáčet přímo na lokacích, což je však zároveň podstatné. Ve výsledku nám taková precizní příprava pomáhá. Kameraman i já přesně víme, co budeme točit. Stačí pak říct scéna B7 a zatímco on nastavuje světla, já mám čas na práci s herci. Tím, že jsem si všechno sám „zahrál“, vím víc o dialozích, postavách, emocích, ale i o technických záležitostech, například z jaké strany je přirozenější, aby šla postava ke stolu. To bych normálně zjistil až při natáčení. Tím, že jsme si všechno vyzkoušeli nanečisto, můžeme odstranit chyby a taky máme větší volnost při zkoušení.

Jak jste tuto metodu objevil?

Jeden z mých prvních krátkých filmů se odehrával v jedoucím autobusu a vymyslet způsob jeho snímání pro nás bylo extrémně složité. Nakonec jsme si s kameramanem a spolurežisérem řekli, že to musíme vyzkoušet sami a natočit to malou kamerou. Věděl jsem, že to tak u těžkých scén dělá Michael Haneke, my to aplikovali na celý film, který měl pět minut. A hodně to pomohlo. Tak jsem to začal dělat pokaždé. Každý můj další krátký snímek byl delší a složitější a vždycky to byl skvělý způsob přípravy.

Promítal jste štábu Páva nějaké filmy pro inspiraci? Divák si u něj asi vzpomene na Čtverec, hlavně díky scéně vyrušení u společenské večeře. Vy jste ke svým postavám ovšem laskavější než Ruben Östlund.

Obecně jsem spíš pozitivní a míň cynický. V mládí mě ovlivnila hlavně skandinávská kinematografie a britská černá komedie, ty se v mém rukopise spojují s rakouským smyslem pro tragiku. Štáb našeho filmu hodně inspirovala Malá lež od Lulu Wang – tragikomedie z čínsko-amerického prostředí. A dost jsme probírali humor v artovém filmu obecně. Albrechta Schucha, představitele hlavního hrdiny Matthiase, inspiroval Šťastný Lazzaro od Alice Rohrwacher, protože i tam je protagonista zasněný a prochází světem, aniž by ho moc reflektoval. Matthias v Pávovi svět nereflektuje, dokud ho neopustí jeho přítelkyně s výčitkou, že už není sám sebou, že není skutečný. Teprve pak se mu v hlavě začnou honit otázky. Ne že by nebyl schopný cítit emoce, jen jsou skryté pod mnoha vrstvami.

Zmínil jste „rakouský smysl pro tragiku“? Co tím přesně myslíte?

Bylo by to na větší rozhovor, ale nejspíš to souvisí s naší historií. Rakousko byla vždycky velká a úspěšná země. Ale Rakušani si to sami pokazili. Po obou světových válkách byli naštvaní na to, jak se všechno zmenšilo, připadalo jim to horší. A myslím, že se to projevilo i v rakouské kultuře a společnosti. Lidi si v sobě nesou určitou tragédii, mají tendenci mluvit o dávných lepších časech. I když máme skvělé podmínky k životu, Rakušané nejsou nikdy s ničím spokojeni. Já sám to moc nesdílím, chci být optimistou. Ale když se podíváme na rakouské filmy nebo umění obecně, často je temné a tragické.

Rakouský film ve světě nejvíc reprezentuje v díle Michaela Hanekeho a Ulricha Seidla, což jsou většinou odtažité, kruté filmy. Jak podle vás vypadá současná tvář rakouské kinematografie?

Tahle velká jména jsou pořád živá, i novější generace v této tradici pokračuje, ale pořád přichází noví filmaři, víc se točí žánrovky. Poslední dobou jsou úspěšné rakouské debuty a myslím, že mladší generace má tendenci vidět film trochu jinak než naši předchůdci.

Hanekeho a Seidla stále respektujete?

To ano, mám je rád, ovlivnili můj způsob pohledu na film. Haneke mě učil na vídeňské filmové akademii a určitě měl vliv na mou práci. Razí velmi precizní přípravu, ví o každém malém rozhodnutí na place, což obdivuju a vzal jsem si to za své. Seidl mě inspiroval, jak vytvářet humor prostřednictvím obrazu. I já někdy chci, aby mé postavy stály dál od diváka, a dávám víc prostor kameře. I to je možná docela rakouské.

Hlavní roli v Pávovi jste však svěřil německé hvězdě, Albrechtu Schuchovi. Nakolik je rakouská kinematografie propojená s německou?

Ve filmu ano, horší to je, když jde o sport. Spolupráce má velký smysl, když jsme si jazykově tak blízcí. Postavě Mattiase v Pávovi navíc jeho původ dodal další vrstvu. Nejspíš se jako Němec přestěhoval v mládí do Rakouska a samozřejmě není snadné si najít v nové zemi hned místo a přátele, necítíte se tam hned doma. Ve filmu jeho příběh nevyprávíme, ale s Albrechtem jsme o tom spolu mluvili.

Mezi vaše další plánované projekty patří komediální seriál o habsburské monarchii. Chcete si udělat legraci z nostalgie?

Přesně tak. V dobových filmech nebo seriálech mi humor často chybí. Je třeba v seriálu Veliká, ale ten je víc komerční, odehrává se v Rusku, mluví se tam anglicky… Já bych se rád pustil do rakouského námětu, nejspíš z 19. století. Všichni znají Sissi, připadá jim okouzlující, ale bylo to podobně jako v Pávovi – lidi se prezentovali líp, než jaká byla realita.

Rakouský scenárista a režisér Bernhard Wenger 31. srpna 2024 na filmovém festivalu v Benátkách, foto: imago stock&people / ČTK – Dave Bedrosian

Bernhard Wenger (* 1992)

Narodil se v Salcburku. Žije ve Vídni, kde vystudoval režii na Vídeňské filmové akademii. Jeho krátký film Rovnováha (2015) vypráví o dívce, která chodí denně do vídeňského  zábavního parku Prátr, protože jí to pomáhá vyrovnat se s těžkou minulostí. Jeho další „kraťas“ Entschuldigung, ich suche den Tischtennisraum und meine Freundin (2018) se odehrává v alpském wellness rezortu, kde se ztratí žena, a její partner neví, zda hledat spíš ji, nebo sám sebe; byl oceněn na Austrian Film Awards i na Festivalu rakouských filmů Diagonale. Wengerův nejnovější krátký snímek Záznamy meteorologické kamery (2023) pojednává o skrytých rodinných dramatech a sexuálním obtěžování; nominován byl na cenu First Steps Award 2023. Loňský Páv je režisérovým celovečerním debutem.