Glosa: Paradoxy obnažené smrtí Karla Vachka + nesestříhaná dvacetiminutovka s filmařem

Příznačný je materiál v posledním čísle týdeníku Respekt. Jindřiška Bláhová v něm publikovala bezmála šestistránkový materiál nazvaný Za všechno může Karel s podtitulem Jak se proměnil český dokument za uplynulé čtvrtstoletí a jakou roli v tom sehrál Karel Vachek. V materiálu nejsou ani zmíněny všechny autorovy filmy, přičemž Vachkova režijní filmografie není početná. Plus ještě Bláhová zveřejnila dva obsáhlé příspěvky na webu Respektu: jeden bezprostředně po Vachkově skonu, druhý coby doplněk k nynějšímu tištěnému článku. Oba webové příspěvky stojí na vyjádřeních těch, kdo Vachka jako studenti či pracovně potkali. Bláhová odvedla úctyhodně intenzivní práci, ale tím spíš těžko přehlédnout, že Vachkovo dílo v tom obsáhlém trojmateriálu stojí stranou, že v něm absentuje jeho ucelenější charakteristika a snaha zasadit jej do světového kontextu.

Všechny tři materiály, ale nejen ony, jak ještě ukážu, akcentují některé momenty Vachkova života a rysy filmařovy osobnosti. Vyzdvihována je jeho práce pedagogická na pražské FAMU. Na piedestal je stavěna Vachkova schopnost kritického myšlení a renesančního rozhledu. Vachkovo dílo samotné, respektive ta část, které po tvůrci hmotně zůstane, tedy jeho filmy, je decentně odsunuta stranou coby něco samozřejmě pozoruhodného, co stačí sepnout několika obecnými větami. Jinými slovy: uplatňován je zde způsob myšlení obdobný tomu, co literární teorie označuje za kritiku životopisnou či biograficko-psychologickou – dílo vyložíme nejlépe při znalosti umělcovy osobnosti. To je však velmi ošemetná a podle mě i přežilá metoda. Kde totiž leží hranice poznávaní autorovy osobnosti? A skutečně je nutné seznamovat se se životem a postoji tvůrce? Dílo samotné nestačí?

Nejrozsáhlejší text o Karlu Vachkovi po jeho smrti publikoval v Deníku Referendum režisér a pedagog Vít Janeček. Dočteme se tu mnoho cenného o Vachkově osobnosti, můžeme tu vidět jeden výrazný úhel pohledu na dění na polistopadové FAMU, ale současně tu jsme svědky pozoruhodného paradoxu. Vít Janeček se rozepisuje o Vachkově koncepci života „visícího“ na dvou „provazech“. První „provaz“: „osudový, daný a neměnný“, tedy „narození, radostné a tragické zlomy přicházející ‚zvnějšku‘, smrt,“ vypočítává Janeček. A dodává: „Když promluví osud, každý z nás je tím zasažen, pohnut, transformován — ale ve Vachkově pojetí je to samozřejmé téma pro život a třeba psychoterapii, ale ani omylem východisko pro umění, jakkoli tolik frekventované a časté.“ Druhý „provaz“ náleží tvořivosti — bytí „ve světle“. A jen tudy má jít umělecké dílo! Nikdy nemá být „ukotvené v osudu“, protože vnímatele odvádí od „vnitřku“, od bytí „ve světle“, oním světlem jsou tvořivost, myšlení, pozorující a současně aktivní pobyt na světě. Kardinální paradox nejen Janečkova textu, nýbrž i dalších Vachkovi oddaných vykladačů pak spočívá v tom, že sami se při reflexi Vachka chytají onoho prvního „provazu“, nahlížejí Vachkovo dílo v osudu jeho tvůrce.

A tím se dostávám k dosavadním zásadním limitům reflexe Vachkova díla. Pomiňme zlovolné soudy, v nichž reprezentativně vynikala Mirka Spáčilová z MF DNES a jež vyvěraly z pisatelčiny lenosti akceptovat filmařovu jinakost (což ovšem u Spáčilové opakovaně „odskákali“ četní jiní tzv. nestandardní tvůrci). Skutečný problém leží v tomto: dosavadní reflexe Vachkova díla vyvěrají ze zásadní spřízněnosti s ním, vesměs ještě podtržené skutečností, že se interpret s filmařem osobně znal, ba přátelil. V roce 2008 vyšla kniha Martina Švomy Karel Vachek etc. Autor kromě užitečné sumy různých informací a doprovodných textů přináší především oddaný výklad. Trčí zde další paradox: tvůrce vyzdvihovaný pro svou kritičnost a analytičnost tu dosud nikdy nebyl kriticky a opravdu analyticky reflektován (pochopitelně onou kritičností nemyslím, že by Vachek takzvaně měl být zkritizován). Například se jaksi samosebou tvrdí, že jeho dílo je ojedinělé i ve světové kinematografii, aniž se to věcně, informovaně, kontextuálně doloží s rozhledem ve světové „alternativní“ kinematografii.

Musí zapracovat čas. Musíme počkat na někoho, koho dostředivá osobnost žijícího Karla Vachka k sobě nepřitáhla, koho prvořadě k intepretaci přivede umělcovo dílo jako takové a vše okolo Vachka pro něho bude sekundární. Možná to teď vypadá krutě, ale všechno to „vachkovské“, o čem referují současné texty, dříve či později pomineme a zůstanou pouze a jen jeho filmy. A tak to má být: zbude jen ten druhý „provaz“, o jehož povaze a váze v tuto chvíli víme velmi málo.

Podívejte se na nesestříhanou verzi rozhovoru, který s Karlem Vachkem natočila Tereza Willoughby na jihlavském festivalu v roce 2019, zdroj: ČT

PÁR VĚT K VIDEU S KARLEM VACHKEM:

Předloni na podzim na jihlavském festivalu dokumentárních filmů vedla s Karlem Vachkem rozhovor vedoucí kulturní redakce zpravodajství ČT Tereza Willoughby u příležitosti tamní předpremiéry autorova filmu Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Sestřih z interview tehdy odvysílala ČT a my jsme jej na tomto webu rovněž zprostředkovali. Nyní jsem požádal kolegyni Willoughby, zda by nenašla původní, syrový materiál onoho rozhovoru. Našla – a tak zde přinášíme oněch původních zhruba dvacet minut, jež pak posloužilo ke zpracování příspěvku do pořadu Kultura+.