Bez kultivovaných diváků nebudou kultivované filmy. Trnitá cesta filmového umění do škol

„Dnes v 17:00 budeme ve filmovém klubu promítat Mý věci. Vstup volný, přijďte,“ rozlehne se po třídě hlášení školního rozhlasu. Je mi zase patnáct, máme hodinu češtiny. Filmový klub u nás na gymnáziu organizovali studenti díky Jednomu světu na školách (JSNS); konala se i „filmová noc“, kdy se promítalo až do rána. Tenkrát mě nenapadlo, že by se filmová výchova mohla vyučovat ve škole jako předmět. Ale proč ne! Literatura je součástí maturitní zkoušky, tak proč se neučit o filmu, který je dnes dle všeho společensky vlivnějším médiem než literatura.

„Nebojíme se, že zanikne film jako takový. Spíš máme obavy, že se vytratí povědomí o bohatosti filmového světa, vždyť to nejsou jen Marvelovky. A taky, a hlavně, že přijdeme o sdílené diváctví, pokud všichni budou filmy stahovat nelegálně a koukat na ně z postele,“ tvrdí Jiří Forejt z organizace Free Cinema. Ta se již sedm let snaží diváka vzdělávat skrze celoroční kurzy Jak vidět film. Ve svém druhém kurzu, nazvaném Jak stvořit film, vyzývá veřejnost k tomu, aby se nebála tvořit — a pro své vyjádření si zvolila právě filmovou řeč.

Proč je dobré být poučený

O potřebě mediální výchovy česká společnost debatuje dlouho. Na některých školách už funguje jako samostatný seminář, ale takových není zatím mnoho. Filmovou výchovu přitom nelze ztotožňovat s výchovou mediální, která se zabývá zejména masmédii a dezinformacemi. Výchova filmem nebo k filmu má své vlastní nástroje k tomu, aby žákyně a žáci byli gramotní při práci na digitálních přístrojích a dokázali kriticky myslet.

Jedna ze stránek studentských pracovních listů k filmu Modrý tygr (Petr Oukropec, ČR 2012). materiál připravil Evropský program filmové výchovy CinEd.
Repro: ČT

„Cíle filmové výchovy jsou totiž poněkud jiné. Má působit na myšlení a vnímání skrze estetiku. Klást otázky a učit, jak k filmu vůbec přistupovat, jak jej analyzovat, jak přijmout i náročnější témata, jak si osvojit filmový jazyk, který pak případně sami můžete použít při svém vlastním natáčení, které dnes technicky není problém. Znalost filmu zkrátka patří do všeobecného vzdělání,“ vysvětluje svůj postoj Jiří Forejt a pokračuje: „Řada učitelů filmovou výchovu ztotožňuje s Jedním světem na školách, který uvádí pouze dokumentární filmy. To může být dobrý první krok, jak do škol film přivést, avšak nejde o filmovou výchovu v její ryzí podobě, nejde o nauku o filmu jako takovém.“

Jak tedy filmová výchova vypadá? Předseda Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu Pavel Bednařík popisuje tři základní složky: „Přináší kulturní kontext a baví se o filmu jako o společenském fenoménu. Dále by měla ukazovat, jak film kriticky reflektovat, umět ho analyzovat a porozumět filmové historii. Nemělo by však zůstat pouze u teorie. Kreativní část učí, jak se vědomě a poučeně filmem vyjadřovat. Třeba si natočit krátký snímek, klidně na mobil.“

Jak se to dneska má. A jak by tomu mohlo být

Filmovou výchovu jako samostatný předmět můžou školy oficiálně učit už deset let. Před čtyřmi roky na Katedře filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy kolektiv autorů provedl mapování, nakolik se toto děje. Mapování to ovšem nebylo celoplošné, proto jsou výsledky orientační. Takže: na základních školách v roce 2016 provozovala filmovou výchovu necelá dvě procenta z oslovených 161 škol, na gymnáziích to bylo třináct procent z 52 náhodně vybraných. Hlavní problém filmové výchovy: chybí ucelená učebnice, schází vysokoškolské pracoviště, jež by aprobovalo učitele filmové výchovy. Ministerstvo kultury si filmovou výchovu přehazuje s ministerstvem školství jako horký brambor.

Co s tím? „S FAMU probíhají hovory o tom, zda by tam mohl vzniknout prostor, který by studentům magisterského stupně umožňoval stát se učitelem filmové výchovy,“ říká Jiří Forejt. On sám nyní na FAMU píše disertační práci na toto téma. „Školy přitom již jsou připravené na to, aby spolupracovaly s organizacemi, které se filmové výchově věnují. Stačí si uvědomit existenci portálu filmvychova.cz, kde najdou seznam všech možných aktivit. Velmi dobrý je i portál CinEd.cz.“

Evropský program filmové výchovy CinEd, který spadá pod Asociaci českých filmových klubů (AČFK), nabízí snímky zdarma pro školní projekce spolu s obsáhlými metodickými materiály. Ty přinášejí doplňující informace o daných dílech a rovněž nápady na aktivity, které se dají se žáky podnikat. V době karantény navíc byly některé filmy pro studenty zpřístupněny pro domácí projekce.

„CinEd je sice skvělý projekt, ovšem spousta učitelů o něm stále ještě neví. Jeho metodika vznikala ve Francii – tedy v zemi, která je ve filmové výchově mnohem dál než my. Nyní projekt vede Portugalsko,“ konstatuje Pavel Bednařík. Nicméně určitým úskalím nabídky programu CinEd je omezený výběr filmů — pokrývá totiž pouze země, které se programu účastní, ne však kinematografii těch ostatních.

Někdy stačí chtít

Filmová výchova tak v současnosti nejčastěji figuruje coby průřezové téma mezi předměty. Na mnoha školách, ale hlavně v kinech, ovšem fungují filmové kluby. Předsedkyně AČFK a ředitelka LFŠ Radana Korená uvádí, že v současnosti jejich počet osciluje kolem čísla sto. „Jejich postavení v síti kin je nezastupitelné, protože svou dramaturgií nabízejí alternativu k multiplexům.“

Podle Korené nejde pouze o to uvádět dobré tituly. „Stejně důležitá je práce s členskou základnou a s dalšími potenciálními zájemci o kvalitní kinematografii. To má mnoho úrovní: od propagace a dramaturgie přes zvyšování úrovně znalostí návštěvníků nebo vytváření atmosféry sounáležitosti s daným klubem až po organizování filmových eventů,“ vypočítává Korená.

Titulní stránka pedagogického materiálu k filmu Muž bez minulosti (Aki Kaurismäki, Finsko 2002); materiál připravil Evropský program filmové výchovy CinEd. Repro: ČT

Aby takový klub vznikl ve škole, stačí jen chtít. I studenti a studentky mají několik možností, jak film do škol dostat. „Zájem o filmovou výchovu mohou projevit prostřednictvím studentských rad či parlamentů. Mohou iniciovat vznik filmového klubu jako studentské aktivity. Anebo do škol přivést alespoň dokumentární filmy díky Jednomu světu na školách, a tím filmové výchově otevřít cestu,“ radí studentům lektorka programu CinEd Ivana Lipovská.

I když tedy systémově musí filmová výchova ujít do škol ještě dlouhou cestu, nemalé možnosti neformálního filmového vzdělávání existují. Free Cinema svůj program Jak vidět film a Jak stvořit film spouští 29. září, kromě toho nabízí i průběžné workshopy zaměřené na filmové herectví nebo analogovou fotografii. K dispozici je také Aeroškola napojená na pražská artová kina Aero, Světozor a Bio Oko; od října nabízí kurzy pro všechny věkové kategorie. Zkrátka: možnosti tu jsou, filmových společností, které působí nejen v Praze, přibývá. Jejich přehled najdete na webu filmvychova.cz.