Jiří Menzel: Skřivánci na niti. Několik souvislostí

Scénář k filmu, situovaného do kladenských oceláren, kam byly v padesátých letech posílány zakusit dělnický chlebíček různé „zpátečnické“, neuvědomělé či se starými časy spojené existence, napsali společně Jiří Menzel a Bohumil Hrabal na motivy spisovatelovy knihy povídek Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Snímek vznikl v barrandovské tvůrčí skupině Juráček — Kučera (Pavel Juráček a Jaroslav Kučera) a Filmové studio Barrandov jej předalo Ústřední půjčovně filmů 30. října 1969. Protože však film nebyl schválen do distribuce, vůbec se do kin nedostal. Slavnostní i řádná premiéra v kinech se konala až počátkem roku 1990.

Menzel před premiérou, v lednu 1990, vzpomínal: „Film jsme točili a dokončovali ještě za plné podpory tehdejšího vedení kinematografie. Jenže vedení se vyměnilo právě ve dnech, kdy byl film připraven ke schválení – neschválilo ho. Oficiálně nám důvod nikdo nesdělil, ale z osobních rozhovorů jsem se dozvěděl, že co jsme natočili, není pravda, neodpovídá to realitě. V době, kdy jsem film dělal, jsem měl pocit, že »čo bolo, to bo’lo« a teď je čas, abychom se všichni smířili. (…) Ve Skřiváncích na niti není zloba, ale úsměv: měl jsem totiž dojem, že bychom se měli usmát nad padesátými lety jako nad chybami dětství. Nebyl Jsem pochopen. A dnes? Ani dnes bychom neměli rozmnožovat zlobu, zlo. (…) Jsem rád, že jsem film Skřivánci na niti udělal, byla to hezká práce. Když se na ně dnes dívám, mám pocit, jako by to natočil někdo Jiný. Ale to se stává, když se díváte na práci, kterou jste udělali dávno. Vadí mi, že když byl konečně uvolněn, už ho kdekdo viděl na videokazetě. Je mizerná, nic není pořádně vidět ani slyšet. Jsem rád, že film bude konečně tam, kde má být – v kinech.“

Skřivánci na niti získali v roce 1990 několik ocenění. Na 40. mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně obdrželi hlavní cenu, Zlatého medvěda, spolu s americkým filmem Hrací skříňka (Music Box, režie Constantin Costa-Gavras). Zvítězili na 4. festivalu českých a slovenských filmů FINÁLE Plzeň. Obdrželi Cenu československé filmové kritiky. Na Dnech českého a slovenského filmu získal kameramana snímku, Jaromír Šofr, Cenu za kameru v kategorii takzvaných trezorových filmů.

Do kritického prakticky jednohlasu vnesl ovšem značně „neladící“ hlas kritik (a básník) Andrej Stankovič, který v Respektu v dubnu 1990 mimo jiné napsal: „Ve vzniklém příběhu s dvěma kolektivními hrdiny v prvním plánu — skupinou trestankyň-kopečkářek a partou vyakčněných řemeslníků a neprověřených inteligentů, pracujícími pohromadě při vykládce šrotu — Menzel opět jako již několikrát osvědčil neomylný cit pro slabiny literární předlohy a dovedně jich využil ke známému banalizujícímu, v tomto případě až operetnímu aranžmá. Roky vězení se tu šermuje s odstupem opravdu až dumasovským, jako by šlo o něco, co se odehrálo před dvěma sty lety, a ne o naši nedávnou minulost, ani dnes, po dvaceti letech od vzniku filmu pořád ještě neuzavřenou a nezreflektovanou, jako by to byla nějaká už naprosto vyčpělá tragédie hodná téměř parodie. Volbě obstarožního žánru odpovídá i obsazení, představitelky trestankyň si počínají jako girls ve filmech Freda Astaira, nikoli jako sboristky tehdejší žhavé současnosti. Jejich mužským protihráčům (např. Hrušínský, Brodský — tedy Menzelovi osvědčení protagonisté) určitá anachroničnost naopak svědčí, šarže ještě před dvaceti lety nebyly tak obehrané, přesto obsazení národně divadelní prominence působí i při nejlepší vůli (a její relativní snaze) rušivě.“