Kobra, která věru uměla uštknout
Česká televize počínaje dneškem uvádí volnou retrospektivu některých filmů režisérky Věry Chytilové u příležitosti jejích nedožitých devadesátin. Následující text připomíná osobnost této umělkyně.
I.
„Vážená paní Chytilová, Vy a Váš film? Taková dobře časovaná nálož třaskavin.“ Tato slova napsal kritik a teoretik Milan Hanuš do Sborníku na počest Věry Chytilové, připravovaného na podzim roku 1988 a chystaného k vydání na rok následující. Sborník sestával z publikovaných i nepublikovaných studií, nechyběla osobní vyznání řady význačných představitelů kultury, obdivným slovem přispěla snad celá kritická obec. Paní režisérka tehdy slavnostně obdržela objemnou strojopisnou verzi a všichni se těšili na následné knižní vydání.
Po letech umlčování a potíží se mělo přední filmové umělkyni dostat alespoň částečné satisfakce. Jenže ta kniha nikdy nevyšla! Nejprve ji provázelo váhání, zda se skrze ocenění Chytilové nevyzdvihuje celá tvorba šedesátých let, po listopadovém převratu nový ředitel někdejšího Československého filmového ústavu usoudil, že je zbytečné vydávat publikaci, která by přinesla jedině finanční ztrátu. (Dnes je díky příbramskému nakladatelství Camera obscura publikace volně ke stažení.)
Věru Chytilovou není třeba blíže představovat. Její filmy už více než půlstoletí provokují svou výlučností i výstředností, kdysi obviňovány jak z nesrozumitelného formalismu, tak ze zpochybňování předností socialismu. V roce 1967 poslance Pružince vyděsila nová díla mladých tvůrců – mezi nimi i Chytilové Sedmikrásky – natolik, že sepsal ostrou interpelaci: „…jaké pracovní, politické, zábavné poučení přinesou tyto zmetky pracujícímu lidu v továrnách, na polích, na stavbách a na ostatních pracovištích? My se ptáme těchto kulturních pracovníků, jak dlouho budou ještě šlapat po socialistických vymoženostech, jak dlouho si budou hrát s nervy dělníků a rolníků.“ A jistá divačka si po jednom z televizních uvedení hořce útočné tragikomedie Panelstory – samozřejmě až po pádu komunistického režimu – postěžovala (do dopisové rubriky Týdeníku Televize), že celý příběh je vylhaný, neboť na jejím sídlišti se nic takového neděje.
II.
Věra Chytilová se narodila 2. února 1929 v Ostravě – je tedy nejstarší ze všech příslušníků takzvané československé nové vlny, která od počátku v šedesátých letech budila světovou pozornost. Její umělecká kariéra nebyla přímočará: než začala na FAMU studovat režii (1957–1962) pod vedením Otakara Vávry, prošla mnohými funkcemi při natáčení filmů – pracovala jako klapka, skriptka i asistentka režie. Ještě předtím studovala dva roky architekturu v Brně a poté se živila jako kreslířka a laborantka. Díky svému fyzickému půvabu pracovala i jako manekýnka. Dokonce se mihla ve (dvoj)filmu Císařův pekař – Pekařův císař (1951) – jen velmi pozorný divák ji zaznamená mezi dvorními dámami. Měla tedy za sebou celé desetiletí životních zkušeností, než vstoupila na FAMU.
Už její školní počiny vzbuzovaly pozornost. Bylo zřejmé, že vyrůstá umělkyně, která i zdánlivě banální, nezáživné téma dokáže pojednat z nezvyklého úhlu, umí se vyhnout dobovým výkladovým stereotypům. Její absolventský snímek Strop (1961) byl hledačským pokusem: v příběhu manekýnky prožívající osobní krizi se ozývají ozvuky jejích vlastních zkušeností, avšak přetaveny do svébytného tvaru jakési ryze obrazové zpovědi, kdy více než na slovech záleží na významech a atmosféře navozované důmyslně poskládanými záběry.
Ale to Chytilová ještě hledá svůj výraz. Zatím experimentuje s dokumentaristicky věrným, ale již výrazně ozvláštňovaným podáním. V následujícím Pytli blech (1962) zavítá mezi učnice, kde si vybírá „ošklivé kačátko“, aby jeho zkoumavým pohledem vyslovila přesné, v komediální rovině držené postřehy o mentalitě dospívajících děvčat. Ne každému se takový přístup zdál vhodný. Chytilová se nerozpakovala své zkušenosti zveřejnit: „Že polemičnost látky byla obsažena již ve scénáři, o tom svědčí jednoroční průtahy s jeho schválením. Nehledě k tomu, že nevím, proč bych v opačném případě vůbec film točila.“
III.
Rok 1963 lze vytyčit jako začátek nástupu mladých tvůrců, kteří záhy promění tvář české kinematografie. Vnesou moderní vypravěčské postupy, které se při všech rozdílech v námětech i jejich cítění stávají zastřešujícím prvkem. Tehdy debutuje Miloš Forman s Černým Petrem, Jaromil Jireš natáčí Křik, samostatně se chystají vykročit Evald Schorm, Jan Němec, Pavel Juráček, následováni matadory typu Vávry, Kadára a Klose, Jasného či Kachyni, kteří dospívají k novému kvalitativnímu vrcholu své tvorby.
Mezi nimi se vyskytuje jediná žena – Věra Chytilová, již tehdy nepřehlédnutelná pro svou urputnost, s níž obhajuje své záměry, osobitá svým ráčkováním, svou energií, svou krásou. V pražských kruzích se jí také přezdívalo Kobra. Jejím prvním celovečerním dílem je snímek O něčem jiném, kterým pokračuje ve svém navenek dokumentárně laděném pohledu, jímž ve skutečnosti hledá významy skrývající se pod zdánlivě neutrálním zobrazením. Srovnává osudy dvou žen, jednak špičkové sportovkyně, gymnastky Evy Bosákové, jednak obyčejné, takříkajíc anonymní ženy v domácnosti. Jakkoli rozdílná je jejich existence, podobají se touhou vymanit se ze zaběhnutého stereotypu, který je unavuje a stále silněji vyčerpává, a poznat „něco nového“. Souznějící hudbu složil Jiří Šlitr.
Chytilové je pětatřicet, když se svými kolegy Menzelem, Němcem, Schormem, Jirešem, Passerem a Herzem připravuje kolektivní hold o generaci staršímu spisovateli Bohumilu Hrabalovi – Perličky na dně (1965). Dvě povídky (Passerova a Herzova) byly ovšem uváděny samostatně. Chytilová natočila povídku Automat Svět, kde se jí podařilo spojit svůj náhled s hrabalovskou kresbou bizarních postav. Právě zde se láme režisérčina dosavadní poetika: v závěru zapojuje výrazně stylizovanou pasáž (nejen pohybově, ale zejména v mluvě), založenou na udivené naivitě jednajících postav. Předznamenává tak svou další tvorbu.
Jakoby dětsky nechápavé i umanuté dotazy po smyslu konání určují tvářnost asi nejslavnějšího filmu Věry Chytilové ze šedesátých let – Sedmikrásek (1966). Výrazová náročnost a výkladová nejednoznačnost tohoto podobenství přinese režisérce obdiv i zatracení. Sedmikrásky jsou prvním barevným filmem Věry Chytilové, za kamerou stál Jaroslav Kučera, který předtím na sebe upozornil například vynikajícím obrazovým řešením v podobenství Vojtěcha Jasného Až přijde kocour (1963). Vztah Chytilové a Kučery přesáhl rozměr umělecké spolupráce a po určitou dobu spojili i své soukromí.
Sedmikrásky jsou ironickou, na gastronomických požitcích založenou koláží, která sleduje řetězení špatností jako „životního programu“. V závěru proklamovaná snaha o nápravu tvoří definitivní tečku za ničivými orgiemi, neboť jakákoli snaha obnovit v původní podobě to, co jednou bylo zničeno, vede jedině ke směšnému výsledku.
Následné Ovoce stromů rajských jíme (1969) je parafrází biblického motivu svedení, ale také hledání pravdy a poznání. Chytilová opět volí krajní výrazovou stylizaci, tentokrát jakoby obrazově statičtější, původní záměr cele zpívaného opusu se odráží zejména ve figurálních kompozicích, jejichž (rovněž laboratorně stylizovaný) pohyb vykazuje zvláštní namáhavost a neznatelnou trhanost. Rozchod Chytilové s masovým publikem zde dosáhl vrcholu.
IV.
Chytilová se ocitla na umělecké křižovatce, ale rozhodování za ni „vyřešila“ doba. Označením za nositelku tendencí cizích socialismu je jí prakticky znemožněna práce u hraného filmu. Dojezdem byl rokem 1971 datovaný středometrážní televizní hraný film Kamarádi, adaptace románu východoněmeckého spisovatele Franze Fühmanna. O tři roky později mohla natočit televizní dokument Hrst vrásek – portrét starší sociální pracovnice-pečovatelky. Jinak se živí víceméně pokoutně televizními reklamami, kde ani v uzavíraných smlouvách nesmí padnout její jméno. Teprve Krátký film jí poskytl azyl a v roce 1976 mohla natočit svůj další snímek Hra o jablko.
Syžetově navazuje na předchozí dílo, ale radikálně mění vypravěčskou optiku. Jako komedii mravů předkládá téma milostných hrátek, které ztrácejí svou provizornost v okamžiku, kdy zanechávají pozůstatek v podobě počatého dítěte. Protože sporným, citově přelétavým hrdinou je porodník a motiv porodu nabývá až symbolického rozměru, opatrní aparátníci zpočátku doporučovali, aby byla Hra o jablko uváděna jen jako instruktážní film (!) pro zdravotnická zařízení. Teprve dva roky po dokončení se Hra o jablko dostává do kin, ale opět jen v některých krajích.
Chytilová konečně získává „důvěru“ i na Barrandově, ale s jejími projekty jsou opět potíže. Nejčastější námitka: vždyť takhle socialismus nevypadá! Mozaikovitě vystavěné Panelstory (1979) líčí až v hysterických kmitech děsivou sídlištní lhostejnost, kde jedinou kladnou figurou je starý venkovan, hledající své příbuzné.
Zatímco se celé roky řešilo, zda Panelstory uvést, či neuvést, Chytilová dokončuje další komedii Kalamita (1981), opět s vynuceným přestříháním, které mělo zabránit prý hrozícímu protispolečenskému vyznění. Chytilová i zde sleduje mravy, modelově zahuštěné v okamžiku, kdy hrdinové cestující železničním vozem uvíznou pod sněhovým přívalem.
K tématu přelétavých lásek, které zpracovala již ve Hře o jablko, se vrací ve Faunově velmi pozdním odpoledni (1983). Pouze tragikomický protagonista se již blíží důchodovému věku, aniž by zmoudřel. Zdá se, že vypravěčsky se režisérka definitivně zklidňuje, líčení postav propůjčuje hravost a zázemí hledá v nečekaně navozovaných paradoxech i narůstajících společenských invektivách, jak je uvolňující se politické poměry osmdesátých let dovolují.
Promiskuitu i vypočítavost mezilidských vztahů ostře nahlédne v satiře Kopytem sem, kopytem tam (1988), kde silně vyjádří své pochybnosti o zásadách mladé generace, která se žene za požitky, aniž domýšlí, že nad ní může viset osudová hrozba (třeba v podobě AIDS). Rozmělnění pak nastává v „privatizační“ komedii Dědictví (1992), jíž je nikoli neprávem vyčítána vulgarita a pokleslost. Ani její pozdější filmy, divácky opět velice vstřícné, nepatří mezi její nejzdařilejší počiny. Roku 2006 realizovala svůj poslední snímek, komedii Hezké chvilky bez záruky.
V.
Podobně jako řadu dalších tvůrců, rovněž Chytilovou polistopadové změněné výrobní podmínky vykolejily. Dřívější rebel ani nyní neumlká. Privatizaci Barrandova a zastavení jeho vlastní tvorby rozhořčeně odmítá (nejhlasitěji společně s Jiřím Krejčíkem) jako útok na samy základy české kinematografie. Ač právě ona trpěla vrtochy, strachem a nekompetentností úředníků, rozhodujících o filmech za „socialistické“ éry, stává se pro ni ideálem státem podporovaná kinematografie.
V devadesátých letech nalézá Věra Chytilová několik příležitostí v dokumentární tvorbě pro televizi (Kam panenky…, Polívkův, Hakenův či Sopkův portrét v Genu, Motejlův v Genusu, přispění do cyklu Oko atd.); její dokumentární průhledy se vyznačují smyslem pro sice zkratkovité, ale přitom výstižné vyhmátnutí podstatných rysů. Také začíná učit na FAMU, kde je postupně jmenována profesorkou a vedoucí katedry režie. Dokumenty pro ni neznamenají novum. Už ve svých začátcích jimi byla silně ovlivněna a také později se k nim příležitostně vracela. Nezvykle cituplným je její pohled na stáří ve snímku Čas je neúprosný (1978). Příležitost dostala i díky zahraničním producentům. Třeba pro belgickou televizi natočila vášnivě vedený rozhovor s neméně slavným kolegou Milošem Formanem (1981).
Zcela ojedinělé je pak vyznání obdivu našemu hlavnímu městu Praha – neklidné srdce Evropy (1984), původně natočené pro italskou televizi do cyklu o evropských velkoměstech. Těkavá kamera, hledající souvislosti ve tvarech i atmosféře Prahy, konfrontace dávné majestátnosti s hektickým rytmem současnosti, to vše vytváří působivou mozaiku, z níž se skládá mnohačetná měnivá tvář metropole, zastupující zde vlastně úděl národa.
Jako řada výrazných tuzemských uměleckých osobností, také Věra Chytilová musela rezignovat na některé své tvůrčí záměry. Zejména ze sedmdesátých let pochází několik nerealizovaných scénářů, z nichž nejpodstatnější se mi jeví „obrazoborecký“ pohled na lidské osudy Boženy Němcové Tvář naděje. Chytilová ji totiž zbavuje oklešťující aureoly národního, mravně čistého mučedníka, přibližuje ji jako ženu, která se musela vyrovnávat se svými milostnými touhami, která musela překonávat pokrytectví svého okolí, opovrhujícího každým, kdo nevyznával jeho zásady. Tak jako Němcová, i Věra Chytilová, která zemřela 23. dubna 2014, vytrvale vyčnívala z průměru.
Seznam a časy filmů Věry Chytilové vysílaných v těchto dnech v ČT:
Panelstory (pondělí 28. ledna, ČT 2, 21.55)
Faunovo velmi pozdní odpoledne (úterý 29. ledna, ČT art, 21.55) Chytilová versus Forman (sobota 2. února, ČT art, 21.35) Sedmikrásky (sobota 2. února, ČT art, 23.00)
Hra o jablko (neděle 3. února, ČT 2, 22.00)
