Energický služebník krásy v knize pojaté bohužel příliš služebnicky

Publikace nazvaná Jaromír Šofr. Služebník krásné kinematografie si nečiní nároky na vysokou odbornost, jde o knihu takzvaně čtenářskou, nikoliv studijní. Kromě Šofrova krátkého autobiografického ohlédnutí a stěžejního, zhruba stostránkového textu literárního a filmového historika a publicisty Jana Lukeše tu nalezneme zamyšlení Františka Maliny nad Šofrovou malířskou produkcí a dovětek Jana Černíčka o Šofrových hudebních zájmech. Zaujme hojný obrazový doprovod – kvalitní papír dovolil velice věrné reprodukce fotografií a Šofrovy malířské tvorby. Lukeš se jednak opírá o Šofrovy postřehy a vzpomínky, jednak zužitkovává svoji diváckou zkušenost. Nezastírá svůj obdiv k tvůrci, už před lety vtělený do televizního dokumentárního projektu Zlatá šedesátá. Pro osvěžení přidává údaje o finančních nákladech či návštěvnosti, která v případech diváckých hitů vystoupala k dnes sotva dosažitelným hodnotám.

Jaromír Šofr (*1939) vyrůstal v lékárnické rodině. Obor kamera začal na pražské FAMU studovat v roce 1956 (na školu se dostal na první pokus!), avšak nějakou dobu ještě zvažoval, neměl-li upřednostnit jinou životní zálibu, totiž hru na saxofon. Byl spolužákem budoucích režisérů z pověstného „Vávrova ročníku“, kteří záhy získali proslulost coby nová vlna československého filmu. Na jejich dílech, která bořila dosavadní výrazové zvyklosti, aby místo nich dosadila jak výsostnou stylizaci, tak bezmála dokumentární pojetí, se od školních let podílel právě i Šofr. S některými tvůrci navázal nejen celoživotní spolupráci, ale i přátelství – najmě s Jiřím Menzelem. Nasnímal téměř všechny jeho filmy, včetně Ostře sledovaných vlaků, Rozmarného léta, Skřivánků na niti, Postřižin, Vesničky mé střediskové či naposledy Donšajnů. A pochvaloval si, jak mu Menzel, jenž vytyčil jen základní obrysy zamýšleného výtvarného pojetí, ponechával velký prostor k vlastní imaginaci – třeba při vizuální koncepci Postřižin, obrazově posunutých k jemně „rozmytým“ pastelovým odstínům.

Saxofonista. Záběr z portrétu Jaromíra Šofra, který pro cyklus České televize GEN natočil kameramanův syn Radomír Šofr, foto: ČT

Šofr se prosadil jako mistr přes barevný film, s nímž dokázal obdivuhodně nakládat, avšak stejně tak – hlavně ve svých počátcích v šedesátých letech – zvládal černobílý materiál. I černobílému obrazu dokázal vtisknout jak určitou hravost a rozevlátost, byť ve výsledku jakoby melancholickou či přímo dusivou (jako v Menzelových Ostře sledovaných vlacích nebo ve Schormově Farářově konci), tak bezmála protokolární strohost, s níž zaznamenával odlidštěný svět konstruovaný Janem Němcem (O slavnosti a hostech). Se svými spolužáky z FAMU nepochybně sdílel společný náhled na filmařinu.

Pozoruhodného obrazového výsledku rovněž dosáhl v Kachyňově snímku Ať žije republika, kde došlo k promísení dětského pohledu a mnohdy až tragických okamžiků vážících se ke konci války na moravském venkově. Zde Šofr nastolil poetiku „odhmotněné“ kamery, která volně proplouvá prostorem, zaujal i svébytnou světelnou tonalitou. Právě film Ať žije republika (1965) se pro Šofra stal první zatěžkávací zkouškou, z níž vyšel vítězně. Navíc ve spolupráci s režisérem, který nebyl jeho vrstevníkem a jenž prošel klikatou, rozporuplnou tvůrčí cestou. Postupně si Šofr prosadil značnou tvůrčí autonomii (někdy možná i své škodě), takže se cítil být svazován režiséry, kteří vynikali přesnou představou o obrazové koncepci a po kameramanovi požadovali – někdy až příliš nesmlouvavě – aby jejich vizi pomáhal naplnit. To se týká zejména Věry Chytilové, s níž rovněž spolupracoval od školních let (Strop, Pytel blech, Panelstory, Vlčí bouda), nejspíš i Jana Němce či Jiřího Krejčíka.

Nedočkáme se v knize bohužel objasnění, jakým způsobem byli kameramani přidělováni jednotlivým režisérům nebo zda si „svého“ tvůrce mohli někdy a nějak oni sami vybrat, případně zda a nakolik si režisér mohl sám prosadit kameramanského kolegu. Vůbec platí, že Jan Lukeš nenahlíží takříkajíc pod tvůrčí i organizační pokličku, marně bychom tu hledali byť jen pokus o vytěžení archivních materiálů, které by mohly ledasco dovysvětlit.

Jaromír Šofr a Jiří Menzel při natáčení filmu Obsluhoval jsem anglického krále (2006). Fotografie z knihy Jaromír Šofr. Služebník krásné kinematografie, foto: Martin Špelda / Repro: ČT

Jan Lukeš (*1950) svého oblíbence až příliš hladí po srsti, komentování sporných kameramanských výsledků (třeba s Jaromilem Jirešem) se spíše vyhýbá.  Mnohdy se spokojuje s vnějším popisem a se žurnalistickými floskulemi. Veškerá svědectví přebírá téměř výhradně od Šofra, aniž by hledal stanoviska odlišná. Zvlášť výmluvné je to v případě „antišofrovského“ dopisu z počátku devadesátých let (v knize je otištěn) na učitelské působení Jaromíra Šofra na FAMU. Řada podepsaných stěžovatelů (z těch známějších například Jaroslav Brabec nebo Jiří Macháně), vesměs profesních kolegů z katedry kamery, stále žije, takže by nemohlo být nic obtížného zeptat se jich na někdejší i současné vnímání tohoto incidentu. Dodejme, že pedagogickou kariéru tento konflikt Jaromíru Šofrovi neohrozil: od roku 1990 vedl na FAMU katedru kamery plných patnáct let, přičemž v roce 1995 byl jmenován profesorem…

Jan Lukeš a kol.: Jaromír Šofr. Služebník krásné kinematografie. Česká televize v Edici ČT, Praha 2020, 192 stran, doporučená cena 369 korun.

Poznámka redakce: V roce 2018 vznikl portrét Jaromíra Šofra, který pro cyklus České televize GEN natočil kameramanův syn Radomír Šofr (*1964). K vidění je ZDE.