Havlova Žebrácká opera v Divadle ABC neurazí, nenadchne

Z představení Žebrácká opera
Městská divadla pražská – Václav Havel: Žebrácká opera. Nevyvíjí se to nejlíp…, foto: MDP – Martin Špelda

Havlova variace na Žebráckou operu, kterou anglický spisovatel John Gay publikoval roku 1728, klade důraz, jak je u Havla typické, na rozpor mezi domnělým a skutečným významem slov. Ačkoliv Havlův text uchovává prostředí Anglie 18. století, dobového londýnského podsvětí a policie, stojí esprit této satirické komedie na ironii vytěžené z daleko pozdějších, „měkčích“ a také rafinovanějších a komplikovanějších společenských modelů a vztahů. Ostatně jak před několika dny, právě u příležitosti premiéry v Divadle ABC, poznamenala ve svém facebookovém statusu literární vědkyně a editorka Lenka Jugmannová, která se Havlovým dramatickým dílem soustavně zaobírá: „Není totiž vůbec jasné (v Žebrácké opeře – pozn. red.), zda jazyk jako nástroj slouží postavám, anebo zda naopak ony slouží jemu coby součásti nějakého skrytého společenského zřízení. (Podobně se chová i instituce vzniklá sloučením zahajovačského úřadu s likvidátorským v Zahradní slavnosti či tajemný systém zachycený ve Vyrozumění z roku 1965.) Spolu s tím autor do dialogu promítl i kritiku osvícenství, když ironizuje logické myšlení a přirozené usuzování.“

David Radok, který režíruje převážně operu a k činohře se vrátil po sedmi letech, Žebráckou operu situoval do bezpečného bezčasí; v replikách sice zazní, že jde o 18. století, ale kostýmy tomu nenasvědčují, a scéna už vůbec ne. Vizuálně se zde pohybujeme tak někde mezi polovinou předminulého a první třetinou minulého století (a la Hříšní lidé města pražského), je to taková rozmilá neurčitost a velmi realistické divadlo v jen nepatrně ironizující tónině. Scéna, kterou si Radok sám navrhl, spočívá ve využití drobnějších, „dílčích“ látkových opon s náznakově namalovanými prostředími. Tyto opony jsou napnuty na lankách a měněny a posunuty, spolu s minimalistickou přestavbou rekvizit, vždy v nepatrné pauze po skončení obrazu – tehdy, když některé dvě z postav hry na moment ručně zatáhnou oponu hlavní.

Na snímku Tereza Marečková a Martin DonutilMěstská divadla pražská – Václav Havel: Žebrácká opera. Na snímku Tereza Marečková a Martin Donutil, foto: MDP – Martin Špelda

„Ve zkratce“, rozuměj ve srovnání se scénickými poznámkami, jimiž Václav Havel svoji hru o čtrnácti obrazech vybavil, se na jevišti nacházejí právě i rekvizity; všeho je na scéně hmotně méně, než to dramatik předepsal. Dá se říct, že scéna je uzpůsobena pro pohyb postav a pro rychlé proměny, avšak náznakovost se v této inscenaci spojuje s doslovností, elegance s téměř sedláctvím či švih s pomalostí. Je to inscenace plná paradoxů, nic se v ní neděje naplno, je hladká (naštěstí ne kluzká, natož slizká) a nechá divákovi uvědomit si kompoziční um, s nímž Havel napsal svoji hru „na téma Johna Gaye“ (jak stojí v jejím podtitulu). Jenže už mnohem méně k divákovi doléhá naléhavost Havlova kusu o propojení moci a zločinu, pevné křehkosti či křehké pevnosti vazeb, které společnost drží pohromadě. Ve vzduchu, nad hledištěm, zůstávají po nedlouhou dobu viset – po způsobu bublin z pouličních bublifuků – některé výstižné repliky, ale celek inscenace nemá schopnost podat byť jen trochu naléhavý obraz, být třeba evidentním komentářem k současnosti. Je to inteligentní zábava se zdrženlivým ponaučením a ještě skromnějším přesahem.

Martin Donutil v roli šéfa zlodějské organizace Mackheatha podává uvolněný výkon, jeho postava má šmrnc, aniž exhibuje. V podstatě totéž lze říci o jedné z jeho žen, Polly, v podání Terezy Marečkové. Ale jsou to elegance (Donutil) či bezelstnost (Marečková) nezasazené do celku, který by „šlapal“. Například partie, v nichž spolu konverzují šéf druhé, konkurenční zlodějské organizace Peachum (Jan Vlasák) s manželkou Elizabeth (Eva Salzmannová) režisér aranžoval do výstupů na úrovni řemeslně sice zdatného, ale velmi konvenčního divadla. Mimochodem Elizabeth v některých scénách je odstavena do pozice předmětu – Eva Salzmannová jen přihlíží, nějak se tváří, protože režie v tu chvíli neví, co s ní, takže ona v ruce drží kuchyňské náčiní a předstírá, že připravuje jídlo (špagety – že by odkaz na italské mafiány?).

Radokova Žebrácká opera je uctivá, hodná, poškádlí, neuškodí. Zříká se jakéhokoliv výrazného, z měšťanskosti se vychylujícího režisérského gesta. Má v sobě pohodu a uspokojenost. Je takzvaně divácká. Vidět se rozhodně dá. Obsahuje však v sobě jeden parádní – chce se říci havlovský – paradox. V programu k inscenaci v Divadle ABC je citován dopis Václava Havla režisérovi Alfrédu Radokovi (otci Davida Radoka) z července 1975, v němž dramatik kritizuje „adaptaci“ Žebrácké opery, kterou roku 1928 provedl Bertolt Brecht v Třígrošové opeře; „Brecht je tak trochu podvodník: bojuje proti měšťáctví a zároveň se mu nestydatě podbízí,“ psal v dopise Havel. Uchopení Žebrácké opery v ABC nemá k této dvojakosti až tak daleko.

Na snímku Petra Tenorová, Martin Donutil a Tereza MarečkováMěstská divadla pražská – Václav Havel: Žebrácká opera. Na snímku Petra Tenorová, Martin Donutil a Tereza Marečková, foto: MDP – Martin Špelda

Městská divadla Pražská – Václav Havel: Žebrácká opera

Režie a scéna: David Radok, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Jan Beneš, hudba: Habakuk. Hrají: Martin Donutil, Jan Vlasák, Eva Salzmannová, Tereza Marečková, Hanuš Bor, Petra Tenorová, Filip Březina, Dana Batulková, Zuzana Stavná, Markéta Jandová, Anna Kukuczková, Radim Kalvoda, Pavel Juřica, Milan Kačmarčík, Zdeněk Vencl.

Premiéra 19. října v Divadle ABC.

Související