Glosář: Pořádně do toho říznout. Herci a kapely, minulost a budoucnost v Divadle Komedie

Ve vídeňském Volkstheatru nedávno nastudoval režisér Dušan David Pařízek hru asi nejslavnějšího rakouského dramatika předminulého století Franze Grillparzera Sláva a pád krále Otakara. Až na dávné výjimky nebyla tato hra z roku 1823 v českých a moravských zemích uváděna a dramatik Grillparzer je českým inscenátorům víceméně ukradený. Speciálně pak Sláva a pád krále Otakara byla zdejšími kulturními kruhy seznána jako nestoudně protičeský kus.

V Rakousku je tomu jinak: Dušan D. Pařízek, který v německém a rakouském divadelním světě již roky soustavně působí, v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že tato Grillparzerova hra „k rakouskému národu, dějinám, kultuře i divadlu neodmyslitelně patří. Rakousko je země, která se se svou minulostí nikdy nedokázala vyrovnat, a z toho plynoucí komplexy si ‚léčí‘ výmluvami a žehráním na své někdejší postavení mnohonárodnostní říše. Prostřednictvím Grillparzerovy směšně oddané adorace Habsburků, která pochopitelně nikdy nebyla v Čechách přijata, jsem se k této bájné rakouské minulosti mohl vyjádřit,“ podotkl režisér, který do hlavní role inscenace ve Volkstheatru obsadil českého herce Karla Dobrého a inscenace bude 24. listopadu uvedena v rámci letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Rakousko se však od současných českých poměrů liší v tom, že jsou v něm přítomny ozvuky (pod)vědomých stesků po časech, kdy Vídeň vládla mnohonárodnostní říši a kultura stvrzovala étos těchto pořádků. Z toho také vyplývá (ve srovnání s námi) jiný, řekněme pyšnější vztah Rakušanů ke kultuře a umění předminulého století, neboť tyto jejich aktivity nebyly, na rozdíl od nás, primárně emancipační, nýbrž vznikaly z pozice privilegovaného národa. A lze si představit i v současné Vídni měšťanské kruhy, které nemají rády, když se sahá na říšské tradice. Pařízkova inscenace však učinila, jak lze vyrozumět z referování o ní, právě to.

Nefunguje to

Proč však nastudovat Grillparzerovu Slávu a pád krále Otakara v Praze roku 2019? Inscenace režírovaná Michalem Hábou na to odpověď neposkytuje. Od prvních okamžiků je zřejmé, že téměř dvě stě let starý text je uchopen se silnou nadsázkou, ironicky, ve všem zkratkovitě. Výprava s postmoderní lehkostí cituje dobové propriety (obrovsky nadsazené licousy a plnovousy, ležérní epolety apod.), herci přehrávají a současně svoje přehrávaní shazují, ve výrazu se za nepominutelné účasti rockového kvarteta, umístěného v zadní vyvýšené části scény, šlape na plyn. „V naší interpretaci nedostává tolik prostoru česko-německá otázka. Prostor dostává především politika ve smyslu fungování mocenské hierarchie a různých způsobů vlády – včetně její vlastní sebeprezentace čili propagandy. Postavy Rudolfa Habsburského a Přemysla Otakara představují dva různé způsoby vládnutí, realizace moci,“ píše režisér Michal Hába v programu k inscenaci.

Hostující Martin Pechlát (uprostřed) v hlavní roli inscenace Sláva a pád krále Otakara, foto: MDP – Vladimír Borecký

Ano, Otakar (Martin Pechlát) je horkokrevný, impulzívní, nedomýšlí věci ve strategických souvislostech. Rudolf (Ivan Lupták) nahlíží realitu věcněji, chladněji, s jakýmsi klidem toho, který si je vědom své síly a převahy. Ale tento spor se prakticky v ničem nevztahuje k naší přítomnosti. Totiž zdroje politické moci a prostředky její realizace jsou dnes radikálně jiné a současný vzestup tuzemského nacionalismu se živí z odlišných studní než ve 13. století a zároveň je Grillparzerův text literárně prostě zvetšelý. A v neposlední řadě: jeho hra pro nás není součástí kulturního dědictví, které by bylo živé tím, že si k němu udržujeme pietní či zkrátka živý vztah. Co tedy za této situace inscenátorům zbývá? Hlučná dekonstrukce. Proto Hábovovo uchopení Grillparzera funguje ve velmi omezeném, výhradně estetickém, svého druhu artistním koridoru. Hojný výskyt zcizovacích prvků během večera s gradací těchto srandiček ve finále inscenace – kdy kupříkladu umírající Otakar dění komentuje a instruuje osvětlovače, jak na něj mají svítit – je logickou z nouze ctností. O čem totiž vlastně hrát? Zdůrazňování repliky „Kdo vlastní, vládne“ (v inscenaci i v programu k ní) není nic než dekorem, vnějškovým přílepkem. Sláva a pád krále Otakara je v Komedii více či méně zábavnou kreací, nikoliv šklebem směřujícím do publika či provokativním pokusem o revizi dějin.

Symptomatické je, že dosavadní recenze pražské Slávy a pádu krále Otakara aktuálnost a smysl Hábova nastudování rakouské klasiky nijak nekomentují, natož aby je analyzovaly. Popisují, jak scéna vypadá, že herci v čele s Martinem Pechlátem jsou zruční i zábavní a tak dále a podobně. Hodnocení se odehrává ryze na poli „divadelnosti“, nikoliv také na rovině „společenskosti“. Jinými slovy: recenze si vystačí s rovinou řemesla a estetiky, neptají se: K čemu to? Proč právě tohle dnes a tady? Zřejmě takové otázky už nejsou třeba. The show must go on.

Bowie v Praze

Nejsem zrovna fandou muzikálů; popravdě: nezajímají mě. A k tomu nerozumím sci-fi, nedokážu si je vychutnat. A když se v Praze adaptuje něco, co je spojeno s New Yorkem, jsem vždy obezřetný. Praha není New York a přenos ducha „odtamtud sem“ mívá v sobě něco provinčního. Když tedy akceptuji muzikál Lazarus, který v Komedii režíroval Marián Amsler, musí se ta inscenace pro mě něčím vymykat.

„Nejnápadnějším“ a téměř prvosignálním akceptačním prvkem je pro mě hudba Davida Bowieho. Lazarus, poprvé uvedený v New Yorku roku 2015, těsně před Bowieho smrtí, obsahuje osmnáct jeho skladeb z různých období. Interpretují je šestičlenná kapela a herci. Jen z menší části je muzikantský sextet na jevišti viditelný: klávesista (při premiéře Jan Aleš) přímo sleduje dění  na scéně a řídí hudební těleso tak, aby bylo svými vstupy sladěno s hereckou akcí. Kapela jako celek a také některé postavy jsou obsazeny v alternacích. Na první premiéře, kterou reflektuje tato glosa, ztělesnil hlavní roli mimozemšťana Newtona hostující herec Národního divadla Igor Orozovič (v druhé premiéře zpěvák a herec Ondřej Ruml). Kapela účinkující při první premiéře hrála výtečně, s nápřahem a tahem a na divadelní možnosti byla perfektně, nazvučena. Pěvecké výkony – zpívá se anglicky, český překlad textů běží nad scénou – v dobrém překvapily: jde sice „jen“ o herecké zpívání, které celkem přirozeně mívá své limity, ale některé z písní zněly naléhavě, hlasový projev byl umocněn pohybovou a hereckou akcí. Po všech stránkách zaujala Erika Stárková v roli Dívky; a její interpretace skladby Life on Mars? se dá označit za uchvacující.

Městská divadla pražská – David Bowie, Enda Walsh: Lazarus. Na snímku Ondřej Ruml jako Thomas Jerome Newton, foto: MDP – Patrik Borecký

Činoherní příběh, jímž Bowieho písně propojil irský dramatik Enda Welsh, je velmi volný a těží z filmu Muž, který spadl na Zemi (1976), v němž Bowie hrál mimozemšťana s britským pasem na jméno Thomas Jerome Newton; snímek režiséra Nicolase Roega byl adaptací stejnojmenné sci-fi prózy Američana Waltera Tevise z roku 1963. V Lazarusovi je Newton bytostí na pomezí: na planetu, z níž spadl na Zemi, se nemůže vrátit, umřít se mu nedaří; v newyorském bytě nadměrně holduje ginu a sleduje televizní obrazovky, v nichž hledá stíny po Mary-Lou, která vystupovala ve filmech a jež bývala jeho láskou. Vše se tu nachází v jakémsi oparu – zprvu alkoholovém, protože jednoznačně určeném Newtonovým psychickým a fyzickým stavem. Posléze to může být rozostřenost vyvolaná stresem ze života v megapoli, kde každodennost je pro mnoho lidí zápasem nutícím je přepínat nervy, v reakci na to pak člověku vypíná běžné vědomí a nabíhá mu pocit neskutečna. Ostatně Dívka v podání Eriky Stárkové je bytost snová, zrodila ji Newtonova zk(r)oušená mysl. Newton se tedy jeví být víc pozemšťanem než mimozemšťanem, od lidí se toho dost naučil, nakazil se jimi. Postupně se z fragmentárního děje vyklube rozvlněný psychedelický obraz strachu, naděje, lásky, konečnosti. Sci-fi motiv přestává být důležitý.

Na Manhattanu, kde se uskutečnila světová premiéra Lazaruse, je duch místa, v němž se muzikál odehrává, přítomen zcela přirozeně; stejně jako hektika města, jež prý nikdy nespí. Režisér Amsler a scénograf Juraj Kuchárek se naštěstí nesnaží v homogenní a v podstatě komorní Praze evokovat divokou „Ameriku“, téměř jistě by to dopadlo bledě. Plně využili rozměrného jeviště v Komedii a po jeho obvodu nainstalovali zvrásnělé stěny s výklenky a průlezy. Vytvořili abstraktní prostor s oblinami i ostrými hranami. Neurčitý útvar na způsob jeskyně či podzemního labyrintu pod městem či pod nějakou stavbou, bez oken, bez vybavení, v němž se bytosti náhle zjevují a hned zase mizí. Může to tedy být prostor mysli.

Neznám osobně produkci na současné pražské muzikálové scéně, ale téměř jistě se na ní nevyskytuje příběh tak výsostně existenciální a nespektakulární jako je Lazarus. Dlužno podotknout, že příběh je vypravěčsky v podstatě skromný, psychedelicky znejišťující a muzikálově čerchovaný – ani tady se občas nevyhnete dojmu, že sledujete klipy naživo a vypravěčsky účelová propojení. Lze si také povšimnout, že režisér v určitých partiích dost dobře neví, jak Newtona aranžovat: ten i minuty zborceně leží na okraji jeviště a vnímá/nevnímá, co se kolem něho děje. Ale vzdor „mouchám“, které v pražském Lazarusovi také létají, tento titul diváka zasahuje ne pouze tím, zda ten či onen herec dobře hraje, ne pouze tím, že s jistým lartpourlartistickým požitkářstvím sledujeme, jak divadelníci oživují a pentlí uměleckou mrtvolu (viz Sláva a pád krále Otakara). Značný podíl na propalujícím účinku má Bowieho hudba, melancholická i tíživě fatální, zejména ta z poslední etapy, s aranžemi s dechovou sekcí, jejíž zvuk táhne mysl tam, kde fičí nicota a hlubinná úzkost současného člověka. V tom je (pražský) Lazarus niterný.

Městská divadla pražská – Franz Grillparzer: Sláva a pád krále Otakara

Překlad: Radek Malý, úprava: Michal Hába, Simona Petrů, dramaturgie: Simona Petrů, režie: Michal Hába, výprava: Adriana Černá, hudba: Jindřich Čížek. Hrají: Martin Pechlát, Ivan Lupták, Radka Fiedlerová, Johana Schmidtmajerová, Aleš Bilík, Vojtěch Dvořák, Tomáš Milostný, Jiří Štrébl.

Premiéra: 15. září 2019 v Divadle Komedie

Městská divadla pražská – David Bowie, Enda Walsh: Lazarus

Překlad libreta: Michal Zahálka, režie: Marián Amsler, dramaturgie: Jana Slouková, scéna: Juraj Kuchárek, kostýmy: Eva Jiřikovská, původní instrumentace a aranžmá: Henry Hey, hudební nastudování: Jan Aleš, pohybová spolupráce: Stanislava Vlčeková. Hrají: Igor Orozovič/Ondřej Ruml, Nina Horáková, Erika Stárková, Pavol Smolárik, Michael Vykus, Huyen Vi Tranová/Tereza Marečková, Michal Bednář a další.

Premiéry: 12. a 13. října 2019 v Divadle Komedie