Herectví je droga, která mi bere svobodu, ale dává energii

Do Plzně jste nastoupila hned po absolvování DAMU. Jaká byla vaše první role v angažmá?

Byla to klaunka Lulu ve hře August August, august od Pavla Kohouta, kterou tehdy dosti odvážně inscenoval Ota Ševčík. Předtím jsem tu hru viděla v pražském Divadle na Vinohradech, kde mě okouzlila Jiřinka Jirásková, která byla mým vzorem. Dokonce mě připravovala na zkoušky na DAMU a byly jsme přítelkyně. Měla jsem tu inscenaci moc ráda a diváci také, byla přesně načasovaná na tu dobu. Nejen Kohoutova hra, ale i inscenace skrývala spoustu narážek, na něž diváci reagovali. Třeba Jarda Choc coby ředitel cirkusu měl obrovské obočí jako Brežněv. V té době byli diváci na každou narážku citliví, divadlo zastávalo takovou společenskou funkci, mělo rajc.

Jste z umělecké rodiny. Nakolik to mělo vliv na vaše směřování k herectví?

Tatínek byl akademický malíř a grafik, měl svou vlastní grafickou školu Officina Pragensis. K divadlu měl vztah už jako student, kdy hrál v ochotnickém divadle. Jako scénograf spolupracoval s Jiřím Frejkou v Národním divadle a založil vlastní maňáskové divadlo, se kterým hrál ve svém ateliéru. Mezi diváky jeho pohádek byl třeba malý Václav Havel. Já pak vcelku logicky účinkovala jako členka Baletní přípravky Národního divadla v mnoha baletních, operních, ale i činoherních inscenacích, třeba spolu s příští herečkou Jaroslavou Obermaierovou nebo s později proslulým choreografem Jiřím Kyliánem; to byli moji „spolužáci“ z přípravky.

Ten rodinný vliv je tedy nepopiratelný, zejména když v uměleckém světě zůstali i oba sourozenci…

Bratr byl grafik, vynikající muzikant, pianista. Já jsem ho moc obdivovala. Mluvil čtyřmi jazyky, vystudoval architekturu. Na vysoké škole se seznámil s Pavlem Bobkem, se kterým společně s kapelou Olympic nazpíval písničku Sealed with the Kiss. Později byl citlivý na to, že ho lidé spojují pouze s olympickým hitem Hvězda na vrbě, který rovněž nazpíval. Sestra vystudovala fotografii a kameru, pracovala v Národní galerii, v Národním divadle a pak hlavně dlouhá léta v České televizi.

Studovala jste ve „zlatých šedesátých“. Jak se to projevovalo?

U mě například tím, že ve třetím a ve čtvrtém ročníku na DAMU jsem hostovala v Divadle Na zábradlí v Grossmanových inscenacích Proces a Hra na Zuzanku. Divadlo Na zábradlí prožívalo zlatou éru s Fialkovými pantomimami nebo legendárními inscenacemi například Havlových her a já tuto scénu obdivovala. My mladí jsme chodili buď sem, nebo do Činoherního klubu.

Jak už bylo řečeno, tak svou první roli v plzeňské činohře, ale také mnoho dalších – hlavně těch velkých, shakespearovských – jste ztvárnila pod vedením režiséra Oty Ševčíka. Jak na něj vzpomínáte?

Byl velmi náročný a přísný, ale já jsem k němu vzhlížela s úctou a láskou. Byl to vlastně on, kdo mě angažoval. Viděl mě v DISKU a řekl o mně tehdejšímu šéfu činohry Svatoslavu Papežovi. Je ale pravda, že jsem se ho trochu bála, a když zakřičel, tak jsem se rozplakala. Měl své oblíbence. Můj manžel, to byl vyloženě jeho herec. Myslím, že na mě pan režisér trochu žárlil. Pavel u něj hrál všechny velké role: Raskolnikova, Myškina, Hamleta.

Se kterými režiséry jste pracovala nejraději?

Spočítala jsem si, že jsem pracovala už s osmatřiceti režiséry. S některými jen jednou, třeba s Evženem Sokolovským. A pak bylo hodně těch, pro které jsem byla jejich herečka. To byli třeba Lída Engelová nebo Ladislav Smoček. Vzpomínám na svou milovanou roli houslové virtuosky, která dostane roztroušenou sklerózu a toto životní trauma řeší se svým psychologem. Hru Toma Kempinského tehdy přivezla Lída Engelová z Anglie a inscenaci jsme hráli s Jardou Konečným mnoho let v Plzni i v pražské Viole. A samozřejmě s režisérem a dnes už kamarádem Honzou Burianem přišla spousta krásných rolí. Třeba Eleanor ve Lvu v zimě…

Ve Lvu v zimě byl vaším hereckým partnerem váš životní partner Pavel Pavlovský, stejně tomu bylo třeba v Návštěvě staré dámy. Jaké to je, hrát s manželem?

… nebo jsme společně hráli Valmonta a Markýzu de Merteuil v Nebezpečných vztazích. Mně se s Pavlem hraje dobře, úžasně reaguje, umí vést dialog. Na jevišti s ním mám pocit bezpečí, hrát s ním je zkrátka dar. Partner je na jevišti možná to nejdůležitější. Mám ráda ten střet, je to jako ping pong. Nechtěla bych dělat divadlo jednoho herce.

Jedním z vašich hereckých partnerů v Plzni byl Miroslav Horníček. Co vám dal on?

To nejdůležitější, totiž sebedůvěru. Herec si musí věřit, aby byl otevřený a pravdivý. Miroslav Horníček si mě všiml, když v Plzni režíroval Slaměný klobouk a já hrála Helenku. Napsal pro nás Setkání s Veronikou, které jsme hráli mnoho let a jezdili s ním na zájezdy. Naše hraní nazýval milostné pobývání na jevišti a já si vybavuji, jak jsem měla až nemravný pocit, že dostávám zaplaceno za to, že smím hrát s Horníčkem.

Hrála jste ženy emancipované, hrdé, inteligentní, empatické, potvory. V jakých hereckých polohách se vyloženě necítíte?

A jednu dobu jsem měla vyloženě obor staré panny! Myslím, že mi nesedí bodrá venkovanka, a nikdy jsem nehrála naivky. Čeká mě role Paní Pernellové v Tartuffovi a jsem zvědavá, jak ji pan režisér Čičvák vyloží. Ale docela se bojím, aby to nebyla komická stará.

A který z režisérů mladé generace vás nejvíce oslovil?

Mně se líbila práce s dvojicí SKUTR. (V inscenaci Vojcek ztvárnila Monika Švábová roli Babičky – pozn. aut.) Mají specifické a promyšlené vidění světa. Jsou to krásné divadelní obrazy. A líbí se mi, že nechtějí za každou cenu jen udělat inscenaci jinak a předvádět se. Dobře se mi pracovalo i s Michalem Vajdičkou, ve Třech sestrách mám malou roličku Anfisy a z hlediště se ozývá i lehký smích, to je příjemné.

A co role, které vám píše přímo na tělo plzeňský komediograf Antonín Procházka?

Naše první setkání s Tondou bylo na jevišti přesně před třiceti lety, já jsem hrála právě tu starou pannu v dramatizaci Šrámkova Toulavého koně a on měl svou první velkou roli. První roli mi napsal v komedii Klíče na neděli. Ve hře Ve státním zájmu mi dokonce vymyslel i taneční kreaci na Labutí jezero. A v nejnovější komedii Zácpa hraju bývalou hvězdu, zpěvačku, která jede na vyprodaný koncert do pražské O2 arény. Kvůli dopravní zácpě však koncert zmešká, což ji zachrání, protože už jí to nezpívá. Sympatické mi na ní je, že celou situaci i sebe samu bere s humorem.

Když se podíváme na internetové stránky Divadla J. K. Tyla, kde je váš profil, najdeme tam výčet osmi inscenací, v nichž jste momentálně obsazena. Jak zvládáte stále tolik rolí?

Beru to jako štěstí, že mě někdo chce a potřebuje. Spíš mám strach, jestli obstojím. Ale divadlo beru jako perfektní duševní a fyzický trénink, nutí mě být pořád v kondici. Vlastně si říkám, že herectví je jedno z nejméně svobodných povolání. Nemůžu si vybrat, co budu hrát, v čem a s kým. Ale i tak je to pro mě droga.

Monika Švábová v inscenaci hry Romeo a Julie; rok 1970, režie Oto Ševčík, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, foto: Věra Caltová

Monika Švábová

Narodila se 10. března 1946 v Praze, v rodině malíře a grafika Jaroslava Švába (1906–1999). Na základní škole navštěvovala Baletní přípravku Národního divadla. Na DAMU roku 1968 absolvovala v oboru herectví. Vzápětí nastoupila do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Zde působí dodnes, má za sebou více než sto padesát rolí a vypracovala se v jednu z profilových osobností této scény. Snad právě proto jí však toto bytostné sepětí s Plzní poskytlo jen málo příležitostí filmových. Ještě jako studentka hrála ve filmech Volejte Martina (1965), Martin a červené sklíčko (1966) či Muž na útěku (1968). Věra Chytilová ji ve filmu Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) obsadila do role dětské lékařky a ve snímku Člověk proti zkáze (1989) režiséra Štěpána Skalského ztvárnila Eriku, dceru spisovatele Thomase Manna.

Od roku 1974 je Monika Švábová provdaná za herce Pavla Pavlovského (*1944); zamilovala se do něj na jevišti: ona hrála Manon, on Rytíře des Grieux. Mají spolu dva syny.

Monika Švábová je nejmladší ze tří sourozenců, bratr Pavel Šváb (1936–2010) byl hudebníkem a výtvarníkem, sestra Zuzana Kovaříková-Švábová (*1944) je fotografka.